Římské ženy

Jana Aksamítová

Starověký Řím – impérium, které se rodilo, vzkvétalo a umíralo celé jedno tisíciletí. Je příkladem dokonalé organizace a státního zřízení, jež svůj vliv prosadilo do nejvzdálenějších končin impéria. Příkladem velkého hrdinství vojáků, kteří postupně dobyli území okolních kmenů, celou Itálii a nakonec i rozsáhlou oblast kolem Středozemního moře. Římské právo je dodnes základem práva současného a památky, jež nám připomínají velikost impéria, navštěvují lidé z celého světa. Všichni znají jména významných císařů a míst slavných bitev, data proher i vítězství. A co v těch velkých dobách dělaly římské ženy?


Zeny1

V proudu dějin se o nich téměř nemluví. Přesto měly v římské společnosti významnou úlohu. Nestály v první linii v bitevních vřavách ani nepronášely řečnické projevy v senátu jako římští muži, ale bez jejich podpory by byly mnohé bitvy prohrány.

Podle antických tradic jsou žena a muž komplementy. Doplňují se svými kvalitami tak, aby mohli dohromady vytvářet harmonický celek.

Muž představoval prvek aktivní, působící navenek, dobývající nová území. Mužům patřil vnější prostor, který ovládali a v němž mohli uplatnit svoje základní ctnosti: hrdinství, statečnost, odvahu, sílu a ušlechtilost.

Žena byla naopak prvkem pasivním, který nedobývá, ale spíše ochraňuje a udržuje vše hodnotné, co muž získal, co již bylo dobyto. Pečuje o život a o to posvátné a snaží se, aby to přetrvalo. Je oporou a zázemím, láskyplnou náručí, která ve svém domově přivítá každého, kdo to potřebuje. Je Paní vnitřního prostoru a naplňuje ho hodnotami a ctnostmi ženy – láskou, milosrdenstvím, krásou a čistotou.

Rodinný kult

Veškeré dění ve starověku bylo ovlivňováno náboženstvím. V Římě uctívali velké množství bohů, bůžků, ochranných bytostí a neviditelných sil, které provázely obyvatele na každém kroku, při všech činech i myšlenkách. Řím měl státní náboženství s rozsáhlým panteonem, množstvím obřadů a svátků a také svoje posvátné Ohniště, kde hořel Oheň bohyně Vesty.

Každá rodina, malý odraz velkého impéria, měla svůj náboženský kult předků, svoje posvátné Ohniště a domácí bůžky, své panství, své právo, vnitřní vládu a hierarchii. Latinské slovo familia (rodina) znamenalo původně vlastnictví, obydlí. Členy rodiny nespojovalo pouze pokrevní příbuzenství, ale především účast na rodinném kultu. Každý člen rodiny byl spojen s tímto náboženstvím, byl pod ochranou domácích bůžků či předků, mohl je požádat o pomoc, účastnil se obřadů a rituálů.

Nejvyšší náboženskou autoritou v rodině byl otec, který představoval kněze a určoval způsob provádění obřadů a rituálů i texty posvátných hymnů. On jediný měl právo přijímat nové členy rodiny, tím, že je zasvěcoval do kultu, nebo naopak uvolňovat z tohoto náboženského svazku ty, kteří chtěli z rodiny odejít a vzdálit se od Ohniště.

Rodina bývala velmi rozsáhlá. Patřilo do ní i veškeré služebnictvo, neboť ve starých dobách v Římě platilo, že ti, kteří byli silnější ve všech aspektech, se starali o ty slabší – ochraňovali je, zajišťovali jim dobré podmínky pro život, zdravotní péči, vzdělání i duchovní rozvoj v rámci domácího náboženství a přebírali za ně odpovědnost vůči státu. Ti slabší zase v domě zastávali nejrůznější práce, snažili se přispět svým dílem ku prospěchu celé rodiny. Každý měl svoje důstojné místo, na kterém dělal, co bylo užitečné. A všichni z takového vztahu měli užitek.

O výchovu dětí se starala především matka a pomáhaly jí ostatní ženy v rodině. Desátý den po narození bylo dítě při náboženském obřadu otcem přijato do rodiny. Dívky byly od dětství zaučovány do všech domácích prací a musely se naučit je bezchybně zvládat. Doma získaly i základní vzdělání. Pokud projevily zájem, mohly se v obecné škole učit řecky, studovat hudbu, zpěv či tanec. Odmalička jim bylo vštěpováno, že jejich hlavní povinností bude péče o domácnost, že každá z nich se jednou stane paní domu a jen na ní bude záležet, jak její dům bude vypadat, jak bude čistý a útulný, jak bude postaráno o všechny ostatní obyvatele domu včetně zvířat, květin a neviditelných bytostí. Ačkoliv se mohly v dospělosti věnovat některým povoláním vhodným pro ženy, jako například švadlena, kadeřnice, porodní bába nebo kojná, naprostá většina dávala přednost péči o domácnost, a proto se během celého dětství připravovaly na velkou úlohu stát se dobrou manželkou a matkou.

Manželky a matky

Manželství bylo v Římě posvátnou institucí, protože bylo úzce spjato s rodinným kultem. Především pro ženu byl vstup do manželství a svatba velkou změnou. Od narození totiž patřila k rodinnému kultu svého otce, účastnila se jeho obřadů, znala jeho rituály a byla pod otcovou ochranou. Při svatebním obřadu se musela rozloučit se vším, co tvořilo její dětství a dospívání, musela opustit své rodinné náboženství a přijmout kult rodiny svého manžela.

Svatba měla tři části. Nejprve proběhlo traditio neboli odevzdání, předání, během kterého otec uvolnil svoji dceru z pout, jež ji od narození spojovala s posvátným ohněm její rodiny. Ona sama pak provedla poslední oběť na domácím oltáři, přinesla květiny, a pak mohla odejít z rodného domu.

V druhé části, deductio in domum, byla svým budoucím manželem odvedena do jeho domu. Ve svatebním průvodu je doprovázely dívčiny kamarádky z dětství, které se s ní loučily zpívajíce posvátné hymny. Před vstupem do domu byla dívka symbolicky očištěna ohněm a vodou. Poté ji manžel přenesl přes práh domu, ve kterém se uskutečnila poslední část, confarreatio, skutečné uzavření manželství. Nevěsta byla přivedena před posvátné Ohniště nové rodiny a představena domácím bůžkům a předkům. Na závěr oba manželé těmto neviditelným bytostem společně obětovali, provedli úlitbu a snědli spolu koláč z výražku (bílá žitná mouka).

Od té chvíle byli spojeni v jednom kultu, žena přijala ochranné bůžky manželovy rodiny a stala se kněžkou nového Ohniště. Začala uctívat stejné bohy, rituály, modlitby a svátky jako její manžel.

Získala titul mater familias, matka rodiny. To neznamenalo pouze být rodičkou dětí, ale především to představovalo moc a sílu, kterou jako žena v rámci rodiny ztělesňovala. Otec, pater familias, reprezentoval prvek vůle, který řídí a vede rodinu a zároveň ji ochraňuje a zabezpečuje z hlediska fyzického přežití a spojuje s náboženstvím, protože on přináší impuls Velkého Otce a vládce nebe Jupitera. Matka zase nesla impuls Velké Matky a dárkyně života Junony. Její silou byla láska, porozumění, schopnost dávat život. Muž určoval a vedl posvátné rituály, žena v nich měla svoji nezaměnitelnou roli. Přinášela posvátnému ohni oběti v podobě květin a některých potravin. Prosila domácí bůžky (Láry a Penáty) o pomoc při práci, o sílu k překonání svých slabostí, o štěstí, které prosvětlí nevypočitatelný osud.


Zeny2

Vesta a její kněžky

Každá římská žena byla kněžkou ve svém domě. Avšak pro státní krb a Ohniště, kterými byl chrám bohyně Vesty a její Oheň, byly vybírány ženy z nejvznešenějších rodin. Pro rodinu byla velká čest, když jejich dcera byla vybrána. Vestálky totiž vždy patřily mezi nejušlechtilejší a nejctnostnější ženy. Po vzoru své bohyně musely zachovávat absolutní čistotu těla, citů i myšlenek. Každý prohřešek byl tvrdě trestán, k tomu však nedocházelo často, protože kněžky si byly vědomy své odpovědnosti.  Vestálky také patřily k nejváženějším osobám Říma. Dokonce i senátoři při setkání s nimi sklonili svůj odznak moci – svazky prutů. A pokud vestálku potkal odsouzený na smrt, byla mu udělena milost.

Kult vestálek zavedl druhý římský král Numa Pompilius. Zpočátku byly dvě, později se jejich počet rozšířil na šestičlenný sbor, jehož představitelkou byla virgo Vestalis maxima, nejstarší členka. Hierarchicky nad ní stál už jen pontifex maximus, nejvyšší kněz Říma.

Služba vestálek začínala mezi šestým a desátým rokem života, kdy se odebraly do domu vestálek a zapojily se do sboru. Pontifex uchazečku zasvětil zvláštním obřadem, kterým ji vymanil z otcovy moci a připoutal k posvátnému Vestinu Ohni. Nejdříve se deset let zaučovala, poté deset let sama sloužila a obětovala, a posledních deset let učila ty nejmladší. Po třicetileté službě mohla odejít a zapojit se do občanského života, ale většina z nich toho nevyužila a setrvala ve službě až do smrti.

Hlavní činností kněžek byla péče o Oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. Ztělesňoval totiž samotnou bohyni, o níž se říkalo, že je právě tak krásná a zářící. Vyhasnutí Ohně znamenalo pro Řím neštěstí, protože v tom okamžiku ztratil ochranu Vesty, byl ohrožen řád a svornost celého impéria. Toto všechno Vesta udržovala a chránila.

Chrám Vesty měl na rozdíl od ostatních kruhový půdorys. Nenacházely se v něm žádné obrazy nebo sochy bohyně, jedinou její podobou byl uprostřed hořící posvátný Oheň. Ve svatyni byly uloženy nejcennější dokumenty Říma, palladium (posvátná dřevěná soška) a jiné posvátné symboly. Jediným mužem s právem vstupu do chrámu byl pontifex, jenž však této výsady nevyužíval. Jinak do něj měly přístup pouze ženy, a to jen během Vestálií, slavností Vesty, které se konaly devátého června. Během nich se po rituálním úklidu a očištění chrámu přinášely oběti v podobě různých pokrmů. Další slavnost probíhala prvního března. Tehdy se oheň nechal vyhasnout, a znovu se obřadně zapálil, aby mohl být zahájen nový cyklus.

Římské hrdinky


Zeny3

Římské ženy tvořily pevnou základnu, na které mohly vyrůst hrdinské činy mužů. Ale ve své roli je žena stejně statečná a slavná jako římští císaři a bojovníci. Je statečná ve své trpělivosti, se kterou vychovává děti. Svou bojovnost vkládá do péče o celý dům a rodinu, v nichž udržuje řád a pořádek. Je slavná pro svoji dobrotu a ušlechtilost, se kterou plnými hrstmi rozdává všechno, co má – laskavost, porozumění, útěchu.

V každém z nás, ať jsme muž či žena, dříme dávný hrdina toužící projevit se v plném lesku. Nechme jej vystoupit z našeho nitra, nechme jej bojovat, a pocítíme, že v nás římský ideál stále žije a jeho hodnoty jsou platné a pravdivé i dnes.

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 92.