Řekli mi, že...

V krátkých filosofických úvahách se autorka zamýšlí nad významem tvrzení, která jí byla řečena, a připojuje svůj komentář k problémům současné společnosti.

Úryvky z knihy:
Řekli mi, že je stále více těch, jejichž heslem je „dělej to, co říkám, a ne to, co dělám“. To je pravda, ačkoli není snadné to postřehnout kvůli ohromné kouřové cloně, kterou je tento jev obvykle zahalen. Jako každý rozpor – v tomto případě rozpor mezi slovy a činy – i tento potřebuje vypadat logicky, a proto se maskuje.
Slýcháme stále více projevů, čteme více a více stránek textu, pořád stoupá počet slov a vysvětlení, důvodů a kompromisů. Současně je však čím dál tím patrnější propast mezi slovy a konkrétní skutečností.
Ti, kdož brojí proti soukromému vlastnictví, hromadí nesmírné osobní bohatství. Ti, kdož považují za „nebezpečné“ vůdce všechny, kteří v něčem vynikají, zároveň obdivují své vlastní vůdce, nebo se dokonce sami snaží stát vynikajícími osobnostmi. Ti, kdož vychvalují demokracii a svobodu názorů, kterou umožňuje, hrubě napadají všechny, kteří neuvažují stejně jako oni. Ti, kdož zatracují některá historická období (dnes nazývaná „neblahá“), sami kopírují jejich postoje a způsoby. Ti, kteří hovoří o ráji, zakládají věznice. Ti, kdož tvrdí, že brání „lidská práva“, bez milosti zabíjejí... A tento seznam je bohužel stejně dlouhý jako nevysvětlitelný, je to paradox, který musíme žít.
Nejbolestivější na tom je, že několik lidí sice dokáže zahlédnout skutečnost skrytou za kouřovou clonou lži, ale většina se stává smutnou obětí vinou vlastní nevědomosti, naivity a prostoduchosti. Nevidomí jsou vláčeni vlnou názorů, obratně vytvořenou a ještě obratněji udržovanou za použití právě těch metod, které jsou navenek zatracovány. Když už je iluze (zmíněná kouřová clona) vytvořena, pak lze všechno vysvětlit, všechno prominout a všechno se stává pochopitelné.
Často se ptám těch, kteří mluví, ale nejednají, na důvod takového počínání. Říkají mi, že se nejedná o podvod, že netouží klamat, ale že je občas zapotřebí něco předstírat či zamlčet určité skutečnosti, v tomto okamžiku neblahé z důvodu nedostatečné zralosti lidí. Předstírat, zamlčovat... Těm, kdo mi takto odpověděli, se to zdá být v pořádku. Oni sami však kritizují těmi nejhoršími výrazy jiné, kteří dělali, dělají či se pokoušejí dělat něco podobného, pokud se neshodují s jejich vlastním „stylem“ myšlení. Vše se asi řídí podle velmi jednoduchého principu: „Jsi-li se mnou, všechno, co děláš, je dobré. Pokud nejsi na mé straně, ať děláš, co děláš, je to špatné, i kdyby to bylo totéž, co dělám já.“
Ano, zakrývat, neříkat vše... Ale současně poučovat a nepodvádět, podporovat rozvoj, a nikoli nevědomost, která umožňuje pokračovat v předstírání tak dlouho, až se milosrdná lež promění ve frašku výsměchu a opovržení pro ty, kdož takovým špinavým hrám nerozumějí.
Řekli mi, že uplyne ještě mnoho času, než na světě zavládne pravda a opravdovost... A je tomu tak. Částečně je tím vinen dnešní stav člověka, který ještě nemůže svobodně dospět k pravdě, částečně ti, kteří právě dnes nazývají „pravdou“ tu nejkrutější lež... Jak lze tedy dospět k pravdě, když už je zřejmě mezi námi?
Navzdory všemu, co se říká, přes sebevětší úsilí zastírat fakta a hrát si na zakrývání života, přes to všechno musí Pravda zazářit silou, kterou jí dává její podstata. Problémem lži je nutnost jejího stálého opakování a její bezvýslednost. Je schopna se udržet jen do té doby, dokud z ní vyplývají nějaké výhody. Jakmile však vyjde najevo, že není co získat – protože nic nelze získat z něčeho, co neexistuje – nebo že věci, které získat lze, jsou pravým opakem očekávání, lež se vlastní vahou hroutí. Času odolá pouze Pravda.
Už to tedy, čtenáři, víš: vyzve-li tě někdo, abys jednal tak, jak ti řekne, všimni si nejprve, jak dotyčný jedná sám. Poměřuj pravdivost toho, co ti kdo řekne, mírou Času – to je míra nejspravedlivější. Strhni kouřovou clonu a podívej se na věci zpříma. Odhal pravý obsah slov, která slyšíš. Nauč se číst úmysly; hledej shodu mezi slovy a činy. Je pravděpodobné, že potom budeme moci všichni společně zkrátit vzdálenost, která nás dělí od skutečného poznání, míru a štěstí.

Autor: 
Delia Steinberg Guzmán
Dlouhodobá prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis žije a pracuje v Madridě. Vystudovala filosofii na universitě v Buenos Aires, kde též absolvovala studium exaktních věd, žurnalistiky a publicistiky. Je klavíristkou a spisovatelkou, šéfredaktorkou kulturně-filosofického časopisu Sfinga vycházejícího ve Španělsku. Zároveň vyučuje a přednáší v kursech symbolismu, psychologie, dějin náboženství, metafyzické estetiky, antropologie atd. Mezi její díla patří knihy Hry máji (Iluze), Dnes jsem viděla..., Abys sám sebe lépe poznal, Každodenní hrdina (vyšlo v našem vydavatelství v roce 2003)... a souhrn přednášek, které měla po celém světě. Všechny knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.
Edice: 
Lotos
Rok vydání: 
2006
Počet stran: 
77
ISBN: 
80-86038-22-X
Cena: 
145 Kč