V poslední době se často mluví o tom, že žijeme v éře Vodnáře, ale ne každý člověk tomu rozumí. Stejně jako existuje zvěrokruh s dvanácti znameními, z nichž každé trvá asi jeden měsíc a jimiž Země prochází během jednoho roku, existuje i velký zvěrokruh, který na základě precese jarního bodu určuje její průchod jednotlivými znameními v trvání přibližně 2140 let. Právě fenomén precese jarního bodu je příčinou toho, že východ Slunce se každých 72 let posouvá o jeden stupeň. Cesta Slunce velkým zvěrokruhem, který se otáčí v opačném směru než ten běžně známý a používaný v horoskopii, vede rovněž skrze dvanáct znamení a trvá přibližně 26 000 let. Tyto velké „éry“ byly znázorněny v mnoha symbolismech a mytologiích starodávných civilizací a souvisely i s jednotlivými náboženstvími.
Uveďme několik příkladů:
Éra Lva, 10 000–8000 let př. n. l., náboženství Slunce;
Éra Raka, 8000–6000 let př. n. l., náboženství Měsíce;
Éra Blíženců, 6000–4000 let př. n. l., „dvojí božstva“;
Éra Býka, 4000–2000 let př. n. l., posvátní býci;
Éra Berana, 2000 let př. n. l.–0, posvátní berani;
Éra Ryb, 0–2000 let, posvátné ryby (křesťanství);
Éra Vodnáře, která začala přibližně kolem roku 1950.
Právě o této poslední se mluví jako o době náboženství s vědecko-duchovní esencí, během níž se začnou rozpadat materialistické společnosti, ale zároveň se objeví nejrůznější fikce vyplývající z falešného esoterismu či duchovna. I v této oblasti lze bohužel velmi úspěšně podnikat, neboť dnes je možné výhodně vydělávat na psychologickém faktoru, který se stal módním. Vydává se neuvěřitelné množství knih, jejichž autoři se nás snaží přesvědčit, že všechno je esoterie. Avšak často jsou vzájemně v tak velkém rozporu, že člověk neví, čemu by měl věřit, a tak raději nevěří ničemu. V celé té hromadě písku se občas najde i zrnko zlata, ale jak ho poznat?!
Totéž platí i o alchymii. Jsou tací, kteří ji považují za bláhovou předchůdkyni skutečné vědy – chemie. Další ji považují za vědu opravdovou, zatímco chemii mají za pouhý její hmotný odraz. Co je tedy alchymie a jak souvisí s člověkem?
Co je alchymie?
Vědecké definice o ní mluví jako o utopické disciplíně chemie a jako jediný její cíl uvádějí transformaci kovu ve zlato. V 19. století se jí vysmívají, avšak ve 20. století se jaderná fyzika začíná zajímat o staré traktáty plné zajímavých poznatků o vesmíru (makrobios) a živých bytostech na Zeměkouli a jejich buněčném složení (mikrobios).
Původ názvu je sporný a jeho výklad závisí na názoru jednotlivých autorů. Jedni tvrdí, že je arabského původu: ul-khemi – chemie přírody, nebo že je odvozená z řeckého chemeia, šťáva. Další jí přičítají původ egyptský a atlantský, neboť starý název Egypta byl Kem, Kum, což by se mohlo přeložit jako „černá země“ neboli to, co je v nitru Kemu a může být transformováno.
Základem je tudíž, že alchymie je věda o proměnách, o procesu transformace, která se zakládá na mysticko-filozofickém poznání, neboť zahrnuje celistvé učení o člověku a vesmíru a o evolučních procesech, kterými procházejí. Mluví o transformaci, jež je nezbytná k dosažení dokonalosti. Nevědecké názory bohužel alchymii spojují pouze s přeměnou olova ve zlato, která byla jednoduchým symbolickým zobrazením úkolů, jež si alchymie stanovila.
Starodávní alchymisté znali velmi dobře vlastnosti hmoty a její zákony a věděli, že je možné měnit nejen její formu při zachování esence (fyzikální fenomén), ale též její přirozenost (chemické fenomény). Vlastnili i další poznatky týkající se evoluce hmoty. Tady hraje významnou roli čas jako dimenze, v níž se kterákoli hmota zdokonaluje. To, čím se tedy především zabývali, byly procesy zrychlování a zlepšování hmoty, aby dosáhla svého evolučního cíle ve zkráceném čase.
Alchymistická transformace
Pro uskutečnění úspěšné alchymistické transformace bylo nutné znát cíl evoluce hmoty, která se má transformovat. Nejjednodušším příkladem je přeměna grafitu v diamant, který se stává jeho dokonalou formou. Jinými slovy: to, co se jednoho dne může z grafitu (olova) stát diamantem (zlatem), se jím může stát již dnes díky urychlení procesu evoluce. To, co jednoho dne bude v člověku nesmrtelné, se nesmrtelným může stát již dnes, protože to představuje cíl lidské bytosti.
Jako každá starodávná věda je i alchymie plná symbolů a alegorií. To ji chránilo před zneužitím nezasvěcenými. Abychom mohli tyto symboly vyložit, je nutné k nim mít správný klíč. Jedním takovým klíčem je tzv. psychologické hledisko. Podle tohoto klíče se všechny procesy odehrávají na dvou úrovních:
1) makrokosmos – universum;
2) mikrokosmos – člověk.
Člověk je vesmírem v malém, a tudíž zákony, kterým podléhá universum, platí i pro člověka. Transformace universa je příčinou změn i v životě člověka. Jak makrokosmos, tak mikrokosmos se skládají ze tří částí:
1) fyzické: projev pomíjivých forem na různých úrovních;
2) psychické: prostředník mezi 1. a 3.;
3) duchovní: to, co je věčné, a je cílem evoluce, a tudíž i alchymistické transformace.
Proces transformace v přírodě a člověku se odehrává ve třech základních fázích:
1) Nigredo, černá fáze: základní stav, v němž začínají procesy pročišťování. Aby se mohla uskutečnit přeměna, je nutné začít s odstraňováním nebo čištěním škodlivých a neužitečných prvků, které mají být změněny nebo mají uvolnit místo tomu, co je nové a lepší. Je to první symbolická smrt, loučení se starým, znovuzrození, po němž se objevuje materia prima, která v sobě obsahuje pouze čisté vibrace. Někdy se o této fázi symbolicky mluví jako o „průchodu člověka peklem“, o „mystickém obětování sebe sama“, protože není snadné se loučit s tím, na co jsme zvyklí, či vyhodit neužitečné věci, jak ze svého fyzického, tak psychického života. Je to fáze chaosu, kterou řídí planeta Saturn, symbolicky ji představuje olovo a známými mytologickými postavami vyjadřujícími charakteristiky této fáze jsou Herakles, Psyche či Gilgameš, než se vydali na svou cestu.
2) Albedo, bílá fáze: v této fázi teosu je nutné si uvědomit, že není konečná, nýbrž je pouze dosažením prvního čistého stavu na začátku procesu transformace. Co se transformuje? V člověku např. jeho animální já, kterému vládnou instinkty a vášně. Je to pouze stav semínka, které dopadlo do úrodné půdy, ale ještě zdaleka není zralým plodem. Je to Měsíc, který odráží světlo Slunce, ale není Sluncem samotným. V mystériích to byla fáze popisovaná slovy „poznej sebe sama...“ V Egyptě byl jejím symbolem skarabeus, který shromáždil špínu a nyní se jí chce zbavit, aby se naplnil čistotou. Je to sfinga, která je ještě nehybná, avšak již ví, že jednoho dne roztáhne křídla a poletí ke Slunci. Je to fáze úsvitu, neboť se teprve čeká na vrchol. Symbolickým kovem této fáze je stříbro.
3) Rubedo, červená fáze: v ní se odehraje konečná transformace a bude dosaženo fáze kosmu. Všechny protiklady budou sjednocené v nových principech dokonalé rovnováhy. Této fázi vládne Slunce, které je představitelem duchovní síly, jež se rodí. Jsou to velká mystéria symbolicky znázorňovaná orlem, fénixem či pelikánem. Symbolickým kovem této fáze je zlato.
Závěr díla
Alchymie používá svůj vlastní slovník pro síly, které se účastní procesu transformace.
Duch – síra – oheň – duchovní či individuální já – animus
Psýcha – rtuť – vzduch a voda – lidské já – anima
Tělo – sůl – země – animální já – atanor
V člověku tedy zároveň existuje síla ducha (animus), aktivní prvek, a síla psýchy (anima), pasivní prvek. Musí se probudit a prostřednictvím alchymistické transformace přivést do stavu dokonalé rovnováhy, harmonie. Jádro alchymistického procesu je podle psychologického klíče ve sjednocení anima a animy, ducha a psýchy v jedné osobě. V alchymii jsou znázorňovány králem (animus) a královnou (anima) a ve filozofii se v souvislosti s nimi mluví o svatém manželství.
Každý člověk musí sám ve svém atanoru, v alchymistické peci svého nitra, začít s procesem transformace, který ho přivede k tomu, že se začne zbavovat svých neřestí a nedostatků nebo je transformuje, aby uvolnil prostor ctnostem a kladným schopnostem své osobnosti.
Alchymie člověka tkví v tom, že každým dnem bude o trochu lepší než ve dni předchozím. Alchymista k tomu potřebuje některé kladné vlastnosti, jako je skromnost, aby si mohl uvědomit svou nedokonalost, trpělivost, aby se nevzdával před dokončením díla, fyzickou a psychickou čistotu. Snaží se o sakralizaci profánního, což znamená přeměnu lidského v božské, nedokonalého v dokonalé. Proto alchymista zkoumá přírodu a její zákony, aby urychlil vznik toho, co je v něm nesmrtelné. Tak jako to dokázal Herakles prostřednictvím svých pokušení, která úspěšně překonal, nebo jako Theseus, jenž zvítězil nad Minotaurem, svým animálním já sídlícím v hlubinách jeho nitra.
Každý člověk má v sobě Minotaura, ale i Thesea, který ho dokáže přemoci. Komu z nich dvou dáváme přednost, koho budeme živit, nezáleží na nikom jiném než na nás samotných. Odhoďme falešnou pýchu a podívejme se na vlastní nedostatky. Musíme si je uvědomit, protože to je první krok k tomu, abychom s nimi mohli začít bojovat.
Je třeba eklektickým způsobem sjednocovat to dobré a krásné bez ohledu na to, odkud to pochází a jaké to má kořeny. Musíme směřovat k tomu, co je v nás nejvyšší, k onomu nejvýše položenému místu v člověku, k Akropolis starověkého Řecka, protože tam sídlí náš duch, právoplatný král naší osobnosti.
Alchymisté věděli, že universum je živá bytost, stejně jako člověk – jen o mnoho větší. Když to pochopíme i my, začneme se ke svému okolí chovat s větší úctou a možná se konečně přestane mluvit o znečišťování přírody nebo o týrání zvířat. Ano, vykořenění těchto neřestí dnešního lidstva je skutečný alchymistický proces, ale musíme se ho účastnit všichni. Jak pošetilý se asi člověk musí zdát bohům, když boří dům, v němž žije?! Je na čase hledat všechno, co lidi znovu vzájemně sjednotí bez ohledu na předsudky rasové, náboženské, politické či vědecké. Bude to velmi prospěšné celému lidstvu a konečně dosáhneme alchymistické transformace olověného člověka v člověka zlatého. Proces však začíná dnes a uvnitř každého z nás. Přiložme tedy ruce k dílu...
