Předurčení, nebo svobodná vůle?

Prof. Jorge Á. Livraga

Všichni lidé všech kultur ve všech dobách narazili na tento problém, ocitli se před těmito dvěma velkými cestami: zda existuje předurčení, nebo zda my, lidé, na základě své vlastní vůle, svých vlastních přání a slz, rizik a omylů můžeme změnit chod věcí.

Všechny v dějinách známé národy zdůrazňovaly tento problém, a dokonce mu zasvětily božstvo. Například v rámci toho, co víme o Římě (což je mnohem více, než jsme věděli před deseti lety, kdy se myslelo, že za založení tohoto města vděčíme Romulovi a Removi, a opomíjela se Vergiliova tradice o Aeneovi a jeho malé družině), měl tento národ božstvo vyšší, než byl Jupiter, božstvo beze jména, kterému říkali Neznámý.

Řekové měli také božstvo vyšší, než byl Zeus, pán Olympu. Říkali mu Zeus-Zen. Aischylos nám vypráví o tomto božstvu, které řídilo osud. Tato řecká dramatická díla, která jsou odrazem především eleusinských mystérií, se často zmiňují o Osudu, který řídí všechno. Připomeňme si například tragédii samotného Aischyla Upoutaný Prométheus. Když Prométheus ukradl oheň, světlo, inteligenci pro lidi, Zeus ho potrestal tím, že jej nechal připoutat k hoře na Kavkazu, zatímco mu orel požíral játra, která mu neustále znovu narůstala, a tak se každý den opakoval tento bolestivý cyklus.

Dle esoteričtějších verzí měl Prométheus do levého boku zaraženou železnou radlici z pluhu. Když se tento na hoře ukřižovaný zeptal: „Proč mi to děláš?“, hlas vznešenější než Diův, přicházející prostřednictvím Herma, boha moudrosti, mu odpověděl: „Protože to vyžaduje Osud, protože takový je Osud.“

Všechny národy tušily, že kromě určitého personifikovaného božstva existuje jistý druh osudu. V hebrejské Kabale ho nacházíme v podobě Ain Soph, ne-věci. Toho, co se nachází nad Korunou, toho, co řídí všechny neviditelné bytosti, dokud nesestoupí do tohoto světa duality, v němž se věci projevují pod vlivem působení energie na hmotu, při nárazech a křížení sil.

Starodávný indický pantheon se také zmiňuje o božstvu, které uniká veškerým našim intelektuálním a racionálním schopnostem.

Totéž nacházíme v pantheonech předkolumbovské Ameriky a Číny. Božstvo, které nemá jméno, které je neúprosným Osudem.

• • • • •

Existuje tedy tento neúprosný a absolutní Osud? Existuje nějaký způsob soužití s tímto Osudem? Nebo snad Osud neexistuje a my máme svobodnou vůli, na základě níž jednoduše sami kujeme svůj vlastní osud?

Je těžké odpovědět na tuto otázku, neboť existují příklady, které svědčí jak pro jedno, tak i pro druhé. Některé z nich jsou opravdu děsivé. Před několika měsíci v Anglii našli novelu téměř neznámého spisovatele, napsanou kolem roku 1890.


Titanic

Tato novela mluví o lodi mnohem větší, než byly ty, jež znali v té době, o plavidlu s hmotností 60 000 tun jménem Titan. Na její první slavnostní cestě se nalodilo více než 2 000 cestujících a vyrazilo z New Yorku do Anglie. Den předtím, než dosáhla cíle, se střetla s ledovcem, který jí prorazil trup a potopil ji. Navzdory poplašným signálům, které loď vysílala, tomu nikdo v prvním okamžiku nevěnoval pozornost, neboť byla proslulá svou nezničitelností. Mnoho lidí se utopilo a byla to největší katastrofa v námořních dějinách. O dvacet let později se novela stala skutečností. Jak to můžeme vysvětlit? Jak měl tento spisovatel přístup k tomu, co se teprve stane? Jak je možné, že se někdy to, co se má stát, symbolickým způsobem zjeví lidem?

Mým prvním učitelem esoterismu byl starý německý profesor jménem Schmidt. Bylo mi sedmnáct let. Pamatuji si, že mi při jedné příležitosti vyprávěl o svém příteli z Londýna, starším pánovi, který měl velkou zálibu v astrologii.

Opravdovým učedníkům, kteří studují astrologii a přísahají na svou vlastní duši, je zakázáno zjišťovat okamžik vlastní smrti. Učitelé, bohové, nás považují za neschopné žít normálním způsobem, pokud známe okamžik své smrti. Dokonce i ti, kteří nelpí na své fyzické schránce a nevěří v existenci smrti – avšak mohou mít děti, učedníky, práci nebo knihu, kterou právě dokončují –, kdyby věděli, kdy zemřou, úplně by to změnilo jejich způsob života a zbavilo by je to posledních možností tváří v tvář smrti. Proto všeobecně ten, kdo rozumí astrologii, přestože může zjistit své okamžiky smrti – neboť jich je více –, to neudělá.

Abychom pochopili, že každý člověk má více okamžiků smrti, představme si, že život je jako kužel, do něhož vcházíme točivým způsobem. První okamžik smrti jsme prošli relativně lehce, potom procházíme dalšími okamžiky smrti, které možná překonáme, a možná ne, avšak kruhy se uzavírají, až dosáhnou posledního, který je nevyhnutelný.

Také není dovoleno zjistit okamžik smrti milované osoby.

Můj profesor mi vyprávěl, jak jeho přítel zjistil okamžik své smrti. A to nejenom datum, ale i způsob, jakým zemře. Dozvěděl se, že zemře utopením. Navzdory všem svým znalostem však reagoval velmi prostě, odešel žít do Sahary, neboť si byl jistý, že se tam nemůže utopit. Tento člověk v den, který byl stanoven, zemřel utopením v písku za písečné bouře.

Herodotos též vypráví příběh o vladaři, který nařídil, aby se z celého jeho království odstranily vozy se dvěma koly, a zakázal jim vjezd na celé území, neboť mu jistý věštec předpověděl smrt zapříčiněnou takovým vozem. Jednoho dne v zemi propuklo povstání a jeden ze vzbouřenců, jenž byl jeho podřízeným, ho připíchl k trůnu svým mečem. Poslední, co viděla oběť na jílci meče, byl vůz se dvěma koly – symbol královského rodu, z něhož vrah pocházel.

Tyto příběhy, které opakovaně vyprávějí různé osoby, nás přivádějí k názoru, že existuje jisté Předurčení, neúprosný Osud, který zahrnuje všechno.

Indové ve své filosofii mluví o dharmě, což je zákon, který řídí universum a všechny jeho obyvatele; o sádhaně jako smyslu života, o předurčené cestě pro tento život; a o karmě, která je zákonem akce a reakce.

Indové si dharmu představují jako širokou cestu, po níž se musí nevyhnutelně kráčet. V čem tedy spočívá svoboda, kterou člověk má, jakým způsobem se odlišují dobří od zlých; lidé, kteří opustili své instinkty, od těch, již se vzdali posvátných přání Duše? Tito filozofové říkají, že svoboda spočívá v tom, zda kráčíme rychle, nebo pomalu; pokud se příliš odchylujeme od středu a narážíme na okraje, zakoušíme bolest, a ta nám pomáhá nabýt vědomí, a vrátit se do středu cesty.

Bolest je vždy přenoscem vědomí, a skutečně si věcí vážíme teprve tehdy, když je ztratíme.

Všichni nosíme ve svém nitru slabý hlas, hlas vědomí, který v Himálajích nazývají Hlas Nada, jenž nám říká, co bychom měli udělat a zda je to, co děláme, dobré, nebo špatné. Obvykle se stává, že ho neslyšíme, snad proto, že jsme mu již přivykli a slyšíme ho jako vodu, která teče, nebo vítr, který fouká, a necháváme ho plynout. Avšak tímto Hlasem je Bůh v nás, Duše, Já, Ono nejvnitřnější. To, co dokonce nepřestává mluvit ani tehdy, když fyzicky opustíme Zemi.

Tento vnitřní hlas nám říká, která z cest je tou naší, což se obvykle shoduje s Velkou Cestou, s Velkým Určením objevujícím se ve všem.

• • • • •


Predurčení 1

Existuje tedy také svobodná vůle? Bohužel, v materialistickém světě, v němž musíme žít, jsme rozvinuli dialektickou mysl v nejhorším smyslu slova. Jinak řečeno, věci jsou buď bílé, nebo černé, jsou dobré, nebo špatné. A říkám bohužel, nikoli proto, že bych byl proti axiologii, proti jistému úsudku o hodnotách, nýbrž proto, že není černé vše, co není bílé, a naopak. Je velmi nebezpečné pustit se do této dialektiky absolutismu, do tohoto dogmatismu v nejtyranštějším smyslu slova. Takový způsob myšlení a interpretace přírody nás nutně vede k řadě omylů a srážek, nejen mezi lidmi, nýbrž i v nás samotných, neboť se trýzníme a žijeme sklíčeni kvůli tomu, že si musíme zvolit, i když jsou tyto pseudovolby často vynucené a ve skutečnosti jsme si je vymysleli my sami.

Předurčení, nebo svobodná vůle? A proč ne jistým způsobem obojí? Proč by se tyto dva elementy nemohly shodovat, pokud je zbavíme charakteru absolutního?
V tomto manifestovaném světě neexistují absolutní hodnoty. Všechno závisí na tom, co s čím porovnáváme.

Všechno má tedy jistý osud. Každá věc v tomto evolučním okamžiku, v této chvilce vědomí má své potřeby, svůj osud. A snad tento osud nebude ničím jiným než výchozím bodem k dalším cestám, o nichž se nám dnes možná ani nezdá.

Vše kráčí ke svému osudu. A během toho, jak kráčíme, odhalujeme, že existuje jistá metafyzika Osudu, že existuje něco nad fyzickou částí, co upoutává naši pozornost, co nás vede jako otec svého syna.

Existuje fatálnost, avšak zbavená bolesti, zbavená úzkosti. Je to fatálnost veselá, plná života, jež nás přivádí k místům, která ještě nechápeme, avšak navzdory svým obavám k nim musíme vykročit, abychom se jim mohli přiblížit. Tento neúprosný Osud nás pohání v postupu metahistorií, kterou nedokážeme pochopit, avšak cítíme ji ve svém nitru.

Přesto může toto vše žít v dokonalém souladu s naší svobodnou vůlí, u níž také není důvod ji chápat jako absolutní, nýbrž spíše jako relativní. V rámci velkého metahistorického pochodu můžeme vytvářet svou vlastní historii a neseme odpovědnost za to, co vytváříme. Neboť přesto, že se všechny věci opakují, že všechny odcházejí a znovu se vracejí, se též z jiného stanoviska nikdy neopakují. To, co probíhá právě v tomto okamžiku, je ojedinělé a neopakovatelné. Už nikdy se to znovu nestane a jistým způsobem to nikdy neexistovalo. To znamená, že v rámci toho, co právě děláme, je každý okamžik hodnotný a posvátný, neboť se nikdy nebude opakovat tak jako nyní. Proto máme odpovědnost nevzdávat se. Ti, kteří věří v neúprosný osud, a proto se nechávají unášet životem, se mohou dostat do určitého druhu involuce. Člověk má možnost kráčet svým krokem, svým způsobem, a během tohoto pochodu sám sebe ztvárňovat, čistit, leštit.


Předurčení 2

Jsou lidé, kteří se na své cestě plazí, a jsou jiní, kteří kráčejí pevnými kroky. Jsou tací, kteří se při chůzi opírají o druhé, a jsou ti, kteří kráčejí a zároveň podepírají ostatní. Jsou lidé, kterým při jejich pochodu nezáleží na tom, že šlapou po zádech svých přátel, a jsou tací, kterým nevadí, že jejich přátelé šlapou po nich. Nejsme všichni stejní. To je jeden z mýtů dvacátého století. My lidé jsme odlišní svými tvářemi, svými zálibami, způsobem svého projevování. To však neznamená, že jsme v rozporu ani že jsme nepřátelé. Na základě našich rozdílů dokážeme sjednotit prvky, které rozhýbou naši vlastní evoluci.

Opravdový filozof, ten, kdo skutečně hledá Pravdu, se musí naučit kráčet ruku v ruce s Mystériem, musí se naučit, že nedokáže pochopit všechny věci, a přijmout to, že je nemůže pochopit. Neboť je marné chtít pochopit vše, vědět všechno a vyjádřit všechny věci čísly a slovy. A právě to byl omyl devatenáctého století, kdy se říkalo: „A nyní, co nám ještě zbývá vynalézt?“ Lidé věřili, že proto, že už vynalezli parní stroje, první vlaky, proto, že první prototypy automobilů se vlekly rychlostí dvacet kilometrů za hodinu, je již všechno vynalezeno. Existovalo však mnohem více věcí a ještě stále jich mnoho existuje, které nebyly vynalezeny. A také jiné, na které jsme už zapomněli. A další, které bychom chtěli udělat, a jiné, které bychom udělat nechtěli.

Musíme se tedy naučit kráčet ruku v ruce s dítětem, které je symbolem Záhady. Takto se často v iniciačních mystériích znázorňovala ona část boha, jež se nachází v nás a snad i mimo nás, jež se směje a někdy nese v ruce pochodeň, abychom mohli lépe vidět, kudy kráčíme. Toto dítě, jež nás doprovází, je pokladem, který přehlížíme, je pro nás poučením, abychom si všichni uchovali trochu skromnosti, abychom měli ve svých srdcích velkou víru v nás samé, v lidstvo a boha. A nemyslím tím boha křesťanského ani židovského ani muslimského, nýbrž Něco, co je nade všemi věcmi, To, co hluboce cítíme, co nás doprovází, co nás miluje.

ČLOVĚK S BOHEM NENÍ NIKDY SÁM.

Když člověk vnímá boha, nikdy není sám, nýbrž dokáže uskutečnit vše, co si v rámci svého osudu pravdu přeje uskutečnit. Jeden člověk s bohem má sílu množství.

Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 117.