Více než čtyři sta let, které již uplynuly od prvního vydání Cervantesova díla, vede don Quijote svůj boj. Boj, díky němuž se stal nesmrtelným. Boj, který ho učinil „hvězdou a zrcadlem všeho potulného rytířstva“, jak jej charakterizoval sám autor v předmluvě k tomuto svému románu. Cervantes se skrze postavy dona Quijota i Sancha Panzy dotkl něčeho nesmrtelného a společného všem lidem; jinak by nebylo možné, aby jeho román byl dodnes inspirací.
I když „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“ je satirou na vyumělkovaný styl rytířských románů oblíbený v 16. století, zároveň je dílem, které přenáší ušlechtilé ideje rytířství skrze čas až do dnešních dnů. Činy dona Quijota jsou bláznivé, ale je to spíše moudré bláznovství. Někdo by ho jistě nazval nerozumným. Ale co má rozum společného s moudrostí? Vždyť náš každodenní rozum se často staví proti tomu, co je moudré a pravdivé. Don Quijote je však příkladem člověka-idealisty, hájícího svůj ideál a bojujícího za hodnoty, jimž je oddán a které nikdy nepozbudou platnosti.
„Svým odhodláním, plným šlechetných ideálů, svou neporazitelnou mužností je zároveň i bojovníkem proti světu odsouzenému k zániku, proti světu, který sáhl k poslednímu barbarství, aby se udržel.“ (Kurt Konrad)
Snad každý kulturní člověk zná alespoň některý z dobrodružných příběhů dona Quijota. Mnohé zlidověly do podoby rčení, jako například „bojovat s větrnými mlýny“. Touto metaforou dnes označujeme marné a pro někoho snad i zbytečné úsilí, přesto však spravedlivé a ušlechtilé. Koneckonců být dnes nazván donem Quijotem není nic hanlivého, spíše se za tím skrývá obdiv k neústupné snaze a konání člověka, který vede zdánlivě prohraný boj za své ideály. Ale jak historie potvrzuje, někdy také zvítězí, a otevírá tak nové cesty v umění, politice, náboženství či vědě. A my dnes kráčíme těmito cestami, aniž bychom si byli vědomi, že na počátku byl pouze jeden či několik donů Quijotů, kteří snili a uskutečňovali svá moudrá bláznovství o létajících strojích, o nekonečném vesmíru, o rovnosti mezi rasami, o svobodě, o spravedlivém státě. Nebyli to blázni, ale Idealisté. Téměř všichni zůstali ve své době většinovou společností nepochopeni. Často byli veřejně či skrytě pronásledováni nebo jinak trpěli za své ideje. A přece to byli právě oni, kdo rozséval semínka svých idejí, své naděje. A pokud ona vzklíčila v srdcích lidí, dokázala zdánlivě nemožné – měnit svět. Protože ideje mohou změnit člověka a pouze on dokáže změnit svět.
Neexistuje síla ani žádná forma, ať náboženská, politická či hospodářská, která by dokázala trvale vzdorovat snům lidí, kteří se odvážili a odhodlali je uskutečnit. Tak se postupně zrodila renesance, jejímž plodem je i Cervantesův don Quijote, a mohli bychom najít i další příklady z historie. Avšak ze stejného důvodu se mnozí idejí bojí, protože nechtějí změnu, z níž mají strach, či nechtějí vidět pravdu, žijíce v nevědomosti. Pokusme se to vysvětlit právě na příkladu dona Quijota a Sancha Panzy, dvou podob – dvou tváří nás samých.
Idealismus a rytířství dona Quijota aneb jak se zrodil don Quijote
Don Quijote se zrodil z prostého, ale svým způsobem vzdělaného člověka jménem Alonso Quijano, řečeného „Dobrý“. Byl mužem, který četl a miloval rytířské romány. Jeho duši tak postupně naplnily rytířské ideje hrdinství, cti a lásky. A to natolik, že se rozhodl obnovit lesk a zašlou slávu potulného rytířstva. Zasažen tímto moudrým bláznovstvím, osedlal svého koně, a vyrazil hájit ideál rytířství.
Mnozí si jistě pod pojmem rytířství představí muže v brnění, na koni a s mečem v ruce. Avšak rytířství je především souhrnem mnoha hodnot jako jsou čest, spravedlivost, odvaha, rovnost, svoboda, rozhodnost, vznešená láska a čistota, víra a moudrost, ušlechtilá ochrana slabších, lhostejnost k blahobytu stejně jako k nepohodlí… A především schopnost žít, bojovat, ale také být připraven raději za tyto hodnoty zemřít, než se jich vzdát či se proti nim provinit. Můžeme říci, že se jedná o ušlechtilé, a především neegoistické Ideje, které se v okamžiku, kdy se začnou uskutečňovat v hmotném světě, stávají Ideálem. To znamená konkrétní viditelnou formou, cestou, po níž kráčejí ti, již je dokázali sami v sobě probudit a oživit. V našem případě hovoříme o Rytířském ideálu, který není vlastní pouze rytířům středověku, ale všem rytířům všech dob, neboť je zřejmé, že tyto ideje existovaly nejen ve středověku, ale vždy.
Don Quijote je symbolem takové čisté duše, v níž vzklíčila semínka těchto idejí. A proto se z Alonsa „Dobrého“ stává don Quijote. Prostý člověk se mění na Rytíře a jedná tak, jak jedná, protože nemůže jinak. Je to doslova transmutace, kdy je uveden do souladu duchovní svět (ideje) člověka se světem duševním či psychickým a světem fyzickým. Nastává soulad myšlenek, slov a činů. Dodržet dané slovo či slib není jen samozřejmostí, ale přímo nutností, z níž vycházejí činy každého rytíře. Rytíř tak nejedná a nebojuje jen za sebe, ale především za hodnoty, kterým slouží v tom nejušlechtilejším smyslu tohoto slova.
Don Quijote je příkladem nezlomné vůle, nekompromisního postoje, který se vždy projeví v okamžiku, kdy jsou tyto hodnoty ohroženy či je zapotřebí zasadit se o jejich prosazení. A přestože je zesměšňován, přestože je často sražen do prachu země, přestože krvácí, nikdy nepochybuje o správnosti svého jednání. Vždy se znovu postaví na nohy a jde dál bojovat za to, čemu věří. Don Quijote má pouze jednu tvář – tvář Rytíře.
„A rytíř jsem a jako rytíř jednou umřu, bude-li to vůle Nejvyššího! Jedni se v životě pustí širokou cestou pyšné ctižádosti, druzí opět drahou mrzkého a otrockého pochlebování; jiní jdou životem ve znamení podvodného pokrytectví, někteří pak cestou opravdové zbožnosti. Ale já, veden svou hvězdou, kráčím úzkou stezkou potulného rytířství a konaje, co mi ono velí, dbám vždy cti, nikoliv prospěchu hmotného. Mstil jsem urážky, napravoval křivdy, trestal nepravosti, přemáhal obry, srážel v prach netvory… Vytknu si vždycky jenom poctivý cíl, to jest prokazovat dobro všem a neučinit nikomu nic zlého. A zdali ten, kdo takto smýšlí, kdo všechny ty věci koná a nevyhýbá se jim, zda si zaslouží, aby ho někdo zval pošetilým bláznem?“ (II. díl, kap. 32)
A nenechme se zmást na konci románu, kdy don Quijote před smrtí procitá ze svého moudrého bláznovství, vzdává se „rytířování“ a zavrhuje všechny rytířské romány. To, co skutečně zavrhuje, je jen přežilá forma rytířství, přehnaně vyumělkovaná právě v rytířských románech. Nezavrhuje však ideje rytířství ani se jich nevzdává, právě naopak. To se také ukazuje v jeho závěti, kdy opět projevuje svoji ušlechtilost a dobrotu.
Na nás je, abychom, pokud chceme být rytířem, nalezli odpovídající formu vhodnou do dnešních časů. Oblékneme-li se do brnění a vyjedeme-li na koni do dnešních ulic hájit ideje rytířství, budou nás mít za blázna.
A to se také stalo donu Quijotovi, protože už v jeho době šlo o přežitou formu. Byl bláznem, sice moudrým, ale nepochopeným. Ocitl se na okraji společnosti ne proto, že by byl špatný. Právě naopak, byl dobrý, ale svět, ve kterém žil, byl vzhůru nohama. Byl to svět, v němž byla čest a ctnost k smíchu. Svět, v němž byla moudrost pokládána za bláznovství.
Ideje rytířství ale nemohou zaniknout, jsou přítomny v každé době a je pouze na nás, jakou jim vtiskneme podobu.
Materialismus a zbabělost Sancha Panzy aneb jak došlo k proměně Sancha Panzy
Podívejme se však také na Sancha Panzu, na zbrojnoše, věrného druha a nakonec i přítele dona Quijota. Je stejně nesmrtelnou postavou jako don Quijote sám. Bez jeho protikladných charakteristik bychom možná ani nemohli vnímat rytířství dona Quijota.
Na samém počátku příběhu jsou mu ideje jeho pána zcela lhostejné. Důvodem, proč se společně s ním vydá za dobrodružstvím, je jen a pouze Sanchova touha po bohatství a majetku. Je prostým zemědělcem, kterého starost o rodinu a tvrdý život naučily jednat pouze kvůli hmotnému blahobytu, v němž také spatřuje štěstí. Konkrétní vidinou, za níž se vypraví spolu s donem Quijotem do světa, je možnost stát se vládcem ostrova, stát se bohatým. Jak vidíme, jeho pohnutky jsou čistě materiální, má slabost pro dobré jídlo a pohodlí. Aby toho dosáhl, dokáže být i vychytralý, umí se přizpůsobit v každé situaci, jen aby vyvázl s co nejmenší újmou. Často omlouvá sám sebe a pokouší se odradit dona Quijota od jeho rytířských skutků. Oproti donu Quijotovi má Sancho mnoho tváří. V tom se podobá nám samým, kteří mnohdy volíme to, co je nám příjemné či prospěšné, místo toho, co je správné. Je to pohodlnost, nevědomost anebo zbabělost? Nebo když v životě vystupujeme s různými maskami – šéfa, podřízeného, rodiče, syna, manžela, kamaráda… Pokaždé jako bychom byli někým jiným, ale kým ve skutečnosti jsme? A kým chceme být?
I zde dostaneme odpověď, protože Sancho se díky přátelství s donem Quijotem postupně začíná měnit. Vlivem idejí a rytířského příkladu svého pána Sancho začne opouštět své materiální touhy a i u něj se objevují rysy idealisty. Přinejmenším se ukazuje jeho touha stát se lepším, jak sám říká:
„Přidržel jsem se dobrého pána, dlíme už pěkných pár měsíců pospolu, a dá-li Pán Bůh, budu nakonec jako on.“ (II. díl, kap. 32)
Jeho skutečná proměna se odehraje na konci příběhu, kdy je mu shodou okolností svěřena vláda nad domnělým ostrovem. I když je to jen hra znuděného vévody, Sancho uposlechne moudrých rad svého pána ohledně principů spravedlivé vlády a ujímá se moci. Díky zdravému rozumu se mu daří vládnout spravedlivě a ke všeobecné spokojenosti jeho poddaných. A když je hra prozrazena, Sancho čestně odchází, aniž by mu „něco za nehty zůstalo“. To jistě nelze říci o všech, kteří kdy vládli, jak Sancho poznamenal.
Tuto proměnu potvrzuje i don Quijote, který se ve své závěti zmiňuje, že kdyby měl nějaké království, klidně by je svěřil pod Sanchovu vládu, neboť ví, že by panoval moudře a spravedlivě. A Sancho, přestože při dobrodružstvích se svým pánem nabyl jistého majetku, jistě by jej vyměnil za pánův život. On jediný doopravdy želí odchodu starého, moudrého blázna, Rytíře Smutné postavy, jak dona Quijota sám kdysi nazval. Cítí totiž, že uhasíná pochodeň rytířství, která mu byla světlem.
Poselství Dona Quijota a Sancha Panzy aneb jak se stát Rytířem
Snad každý člověk někdy sní o tom, jak sám jedná rytířsky, tedy ušlechtile, statečně a správně. A je to příjemná představa, naplňující člověka pocitem hrdinství, vítězství a dobra. Ale opusťme říši fantazie a podívejme se, jak toho dosáhnout ve skutečnosti.
Abychom mohli být rytířem, musíme být nejprve idealistou. Musíme vpustit do své duše vznešené ideje a musíme o ně také pečovat, jinak zemřou. Protože i idea, když není živena, může zemřít. Tou nejlepší potravou jsou naše činy, které ji potvrzují a s nimiž ona zároveň sílí. Je tedy zřejmé, že být rytířem je otázkou našeho vědomí. A protože vědomí máme všichni, rytířem se může stát každý, muž i žena. Záleží pouze na tom, zda dokážeme pozvednout své vědomí do výšin ducha, tam, kde přebývají nadčasové ideje, a obohatit jimi své životy. Uvnitř každého z nás je malý hrdina – don Quijote, který touží bojovat pod praporem Dobra, Krásy a Spravedlnosti. A nejenom bojovat, ale také vítězit. Hrdina, jenž nám umožní ztotožnit se s rytíři všech dob a nalézt vlastní hrdinský smysl života. Je to dlouhá cesta, protkaná prohrami i vítězstvími. Prohry nás však nesmí zlomit, ale měly by nás obohatit o zkušenost. Vítězství nás naopak musí posílit a utvrdit ve správnosti naší cesty.
Je to cesta, jejíž konec nevidíme, pouze tušíme. Stejně jako rytíř v okamžiku pasování, v okamžiku, kdy do jeho duše vstoupily ideje, ještě není skutečným rytířem, ale pouze tím, před kterým se otevřela brána. Brána rytířství, kterou může projít a začít uskutečňovat a potvrzovat svým životem to, co je mu drahé. Je téměř jisté, že nás mnozí budou mít za blázny, ale připomeňme, co na to říkal don Quijote:
„…jestliže mě však považují za prázdnou hlavu nějací studiosové, kteří neučinili nikdy jediného kroku na stezkách opravdového rytířství, nad tím leda rukou mávnu.“ (II. díl, kap. 32)
Poselství dona Quijota je poselstvím o naší duši. O duši, která může přijmout dona Quijota v podobě rytířských idejí. Sídlem takovýchto hodnot je naše skutečné, lidské „Já“, jež se nachází v nejvyšších úrovních duše. Naproti tomu lenost, materialismus a touha po hmotném blahobytu náleží do nejnižších pater duše, našeho malého „já“. Ano, právě odtud zní Sanchův hlas: „Pane, co zase blázníte, zastavte se, pojďte si odpočinout a něco sníst.“ Jediným východiskem a možností, jak uniknout této rozpolcenosti, je povznést vědomí co nejvýše. Stejně jako se Sancho stává přítelem a věrným druhem dona Quijota, a tím se zušlechťuje, tak i my máme tuto možnost přimknout se k tomu, co je v nás nesmrtelné, a být věrným druhem, který sice možná reptá, ale následuje svého pána.
A tehdy budeme milovat román i samotného dona Quijota a možná pochopíme, proč Cervantes o své knize hovořil jako o „kratochvíli pro melancholické a ztrápené srdce“. Pochopíme totiž, že osudy dona Quijota a Sancha Panzy jsou i našimi osudy, neboť i my budeme snít o dávném „zlatém věku“ a toužit, aby se znovu vrátil. A v okamžiku, kdy začneme svými činy usilovat o jeho návrat, budeme se střetávat s posměchem a nepochopením. A i proto se budeme trápit, protože nebudeme lhostejní. Protože převezmeme odpovědnost sami za sebe, protože budeme chtít zanechat svět o něco lepší, než byl, když jsme na něj přišli. Ucítíme radostný „donquijotský“ optimismus, který nás vždy, když upadneme, postaví zpět na nohy. A samozřejmě že budeme šťastní, protože budeme stát na straně idejí, které si poneseme v duši. Idejí, které budou promlouvat našimi ústy i činy. Náš vnitřní soulad je totiž jediným skutečným pramenem štěstí, kterého můžeme trvale dosáhnout. Je věčný, protože vyvěrá z věčnosti, stejně jako poselství dona Quijota.
Je to poselství o každodenním hrdinství, které nečeká na velké příležitosti, ale zaměřuje se na přítomnost. Na přítomný okamžik, do něhož se soustřeďují rytířovy síly duchovní, psychické i fyzické, aby obstál a naplnil svůj rytířský závazek. Snaží se překonat sám sebe, přemluvit svého Sanchu, aby už začal kráčet za svým pánem. Právě teď, stejně jako za hodinu, každý den, celý život.
A na závěr nechť promluví sám Miguel de Cervantes y Saavedra:
„Na velikých hodinách času je jen jediné slovo – TEĎ. Po ulici POTOM se dojde jen k domu NIKDY.“
