Pojetí života a smrti v Andersenových pohádkách

Mgr. Kamila Hermannová

U anglického námořnictva prochází veškerým lanovím bez rozdílu červená nit, která nasvědčuje, že náleží koruně; lidským životem, ve všem všudy bez rozdílu, prochází neviditelná nit, která nasvědčuje, že náležíme Bohu. Toto přesvědčení je u mne stále živé a jsem jím prodchnut. Básnické umění nám má napomáhat, abychom nalezli tuto červenou nit ve všem bez rozdílu, ve vlastním životě a ve všem kolem nás.
Hans Christian Andersen

Úvod

Když slyšíme jméno Hans Christian Andersen, vybaví se nám nejčastěji některá z jeho pohádek. Pocítíme dotek něčeho neobvyklého, zvláštního… Andersen nepatří mezi běžné vypravěče, jeho vyprávění zasahuje člověka hluboko v srdci. Jeho pohádky jsou mnohdy drsné, velmi často se v nich objevuje motiv smrti a utrpení, mají nečekaný děj plný překvapivých zvratů a nejednou končí zcela neobvykle. Někdy v nás zanechávají dojem nevyřešeného tajemství…


Socha H. Ch. Andersena – Kodaň
Socha H. Ch. Andersena – Kodaň

Proč psal Hans Christian Andersen svá díla takovým způsobem? Jaký člověk to vlastně byl a o co v životě usiloval? Byl to mudrc, zasvěcenec nebo „jen“ člověk s nadáním pro tvorbu prózy a poezie? Obsahuje jeho dílo něco více než jen fantazii autora? Jsou všechny neobvyklosti a nečekané prvky v jeho vyprávěních symbolické, nebo jsou to jen pokusy, jak ohromit čtenáře? Kdo z nás si někdy nepoložil takové otázky nad některou z jeho knížek?

Tento krátký článek nemůže zodpovědět všechno, ale pokusíme se alespoň nahlédnout do vnitřního světa Andersenových děl a zaměřit se na takové prvky, které nám pomohou hledat onu červenou nit procházející universem i člověkem a které nám pomocí symbolických obrazů odpoví na pradávné základní otázky: kdo jsme my, lidské bytosti; co je cílem našeho života; co následuje po smrti…? Vydejme se tedy společně po stopách velkého básníka a spisovatele a začněme jeho životním příběhem.

H. CH. Andersen

Hans Christian Andersen se narodil v dánském Odense 2. dubna 1805 a zemřel v Kodani 4. srpna 1875. Pocházel z rodiny chudého ševce a pradleny a jeho cesta ke vzdělání i literárnímu uplatnění byla velmi dlouhá a svízelná. Po celý život musel bojovat se společenskými předsudky a podceňováním svého talentu kvůli sociálnímu původu.

Sám říká, že v sobě od dětství cítil neutišitelnou touhu stát se básníkem. Postupně tuto touhu rozvíjel a živil nezlomnou vůlí, která mu pomohla překonat množství překážek a uskutečnit tento sen. Přes divadlo, básnictví, dramatickou tvorbu a psaní románů se nakonec dostal až k pohádkám, které se staly nejlepší částí jeho díla a rozšířily se po celém světě.

Jako čtrnáctiletý odešel do Kodaně hledat své štěstí a uplatnění. Ačkoli byl často na pokraji bídy, vždy se našli lidé, vzdělanci či umělci, kteří ho podporovali a pomáhali mu krok za krokem uskutečňovat jeho sen. Díky velké skromnosti, šetrnosti a nevelkým finančním podporám mohl začít cestovat, a tak během svého života podnikl mnoho cest po celé Evropě. Všude nacházel přátele a porozumění, často mnohem větší než ve své rodné zemi, kterou však nesmírně miloval a byl jí oddaným vlastencem. Postupně se především díky pohádkám stal známým a slavným po celé Evropě a své dveře mu otevírali lidé ze všech společenských vrstev až po samotné krále. Jeho dětský sen se po letech usilovné práce, sebezapírání a překonávání vyplnil a jeho pohádky dodnes vstupují do srdcí dětí i dospělých.

Pohádky

Jak sám uvádí, čerpal náměty pro své pohádky jednak z lidových tradic, ale také ze svého vlastního nitra. Byl svým založením člověk velmi citlivý a vnímavý ke všem dějům v přírodě i k chování lidí.

Po celý život si uchoval skromnost a svůj talent chápal spíše jako inspiraci múzy než jako svou vnitřní kvalitu a výsledek celoživotního úsilí.

Do konce života se nepřestával upřímně radovat z každého výrazu obdivu; každá známka popularity se mu stávala závazkem k dalšímu vnitřnímu rozvoji.

K srdci mi proudil posilující sluneční svit; cítil jsem odvahu i radost, duše mi překypovala upřímnou touhou, abych dosáhl ještě většího rozvoje v tomto směru, abych vnikl do podstaty pohádky, abych si ještě víc všímal bohatých zdrojů, jež skýtá příroda a z nichž jsem musel čerpat. (Pohádka mého života)

Jeho náměty tak přestávají být pouhou fantazií, ale mají kvalitu opravdové imaginace – schopnosti aktivně ovládat a formovat představy tak, aby byly v souladu s děním okolo nás i v nás. Imaginace může člověku pomoci proniknout do hlubin procesů a událostí, aby tak mohl načerpat inspiraci pro svou další práci. Jistě i proto nacházíme v každé z jeho pohádek velký morální odkaz a téměř hmatatelný odraz přírodních zákonů.

Samotné básnické a vypravěčské umění, jakož i umění všeobecně chápe Andersen jako prostředek očištění člověka, jako pomocníka na cestě k poznání.


Poštovní známka Dánska, 1935
Poštovní známka Dánska, 1935

Když se setkáme s uměním, smějeme se, pláčeme…, stáváme se lepšími. (Pohádka mého života)

Proto přistupoval ke své práci nanejvýš zodpovědně a bylo mu proti mysli psát pro peníze, a to i v časech, kdy byl nesmírně chudý a jakýkoli výdělek by mu přišel velmi vhod. Každou svou pohádku vnímal jako své dítě, jako živou bytost, do níž vložil mnoho úsilí, přemýšlení, odříkání a překonávání. Pohádka pro něj byla formou sdělení pochopitelnou dětem i dospělým, chápal ji jako univerzální jazyk, který promlouvá k lidskému srdci a který pomocí symbolů a podobenství proniká do nejhlubších dimenzí lidského nitra.

Dnes všichni víme, že příměry nesmíme brát doslova, ale podle významu, který je do nich vložen, podle neviditelného vlákna, které probíhá rovněž zde. Víme, že když slyšíme ozvěnu od zdi, pole nebo návrší, nemluví ani zeď, ani pole nebo návrší, ale že je to ozvěna našeho hlasu; takhle se musíme rovněž v pohádce, v přirovnání, snažit nalézt sami sebe, nalézt význam, poučení a radost, jakou odtamtud můžeme získat. Takhle se staví básnictví po bok vědy a otevírá nám zrak pro krásu, pravdu a radost. (Pohádka mého života)

Tak nás Andersen přímo vybízí, abychom při čtení nebo poslouchání jeho pohádek naslouchali také ozvěně, která se ozývá v našem nitru. Ozvěně, jež nám může pomoci odhalit další rozměr jeho díla – symbolický a hluboce lidský. Ozvěně, jež nám pomůže porozumět sobě, a tím i všemu ostatnímu kolem nás: lidem, zvířatům, rostlinám, minerálům, přírodním procesům a zákonům…

Svou touhu po psaní chápe Andersen jako poslání, povinnost, které se nemůže a nesmí vzdát. Chápe ji jako dar, který nesmí zůstat nevyužitý a který on sám musí přeměnit v opravdový dar ostatním lidem. Nepsal pro popularitu ani pro peníze, psal proto, že to cítil jako své poslání. A tím nám ukazuje příklad skutečné lidské ušlechtilosti, nesobeckosti, a navíc vytrvalosti a neústupnosti na cestě za svým snem. A přesně tak, jak to Andersen potvrzuje na příkladu vlastního života, popisují starodávní mudrci správné lidské jednání – jednání z povinnosti a bez nároku na odměnu. Jednání, které u člověka vychází z toho, že si uvědomuje své místo v životě a své životní úlohy. Potom to, co vykonáváme, už není jen práce, ale posvátné úsilí zcela a úplně věnované ostatním.

Pochopil jsem posvátnost umění…, jak člověk musí zapomenout na sebe ve službách něčeho vyššího! (Pohádka mého života)

Poznáváme tak Hanse Christiana Andersena jako člověka velké vnitřní hloubky, který se pomocí svého úsilí dotýká posvátných a věčných hodnot. A právě to mu dává možnost naplnit tímto poznáním i jeho dílo. Jako by z jeho nitra tryskal nikdy nevysychající pramen, který zpívá ostatním lidem o lásce i válce, úspěchu i neúspěchu, ale hlavně o úsilí, které v životě navzdory všem překážkám vždy vede k vytouženému cíli.

Příroda jako inspirace

V Andersenových pohádkách nás ohromuje jejich živost a schopnost vypravěče vdechnout duši a životní poslání nejen živým bytostem, ať už se jedná o člověka, zvíře nebo rostlinu, ale také věcem, které jsou pro nás neživé: cínovému vojáčkovi, hračkám, kuchyňskému nádobí, staré pouliční lampě… Celý svět se před našima očima najednou proměňuje v obrovskou scénu, kde má každá bytost, každá věc svou vlastní úlohu, své poslání, svá trápení i své radosti. Andersen nás učí být pozorní a citliví ke všemu, co nás obklopuje, navádí nás hledat tajemnou vnitřní červenou nit, která magicky spojuje všechno v jeden harmonický a neustále se měnící celek, kde i to nejmenší zrnko písku má své proč, má svůj úkol, roli a význam. Tento aspekt jeho díla je dnes snad ještě aktuálnější než v jeho době. Protože dnes často s překvapením zjišťujeme, co všechno spolu v přírodě souvisí, až tehdy, když některou z těchto souvislostí narušíme či zničíme.

Andersen byl obdivuhodným pozorovatelem přírody a procesů v ní probíhajících. Prožíval mocné sepětí s přírodou, doslova cítil, jak přírodní zákony prostupují člověkem a jak hluboká je souvislost mezi zákony vládnoucími lidskému nitru a zákony vládnoucími přírodě.

Nebyl zvláštním mudrcem nebo zasvěcencem, byl prostým člověkem, který právě díky své vnitřní nekomplikovanosti nacházel cestu k těm nejhlubším místům a jemným souvislostem. A dokázal se o to podělit s celým světem.

Když popisuje ve své autobiografii své prožitky z cest, je ohromující sledovat jeho popis přírody, velkou všímavost vůči tomu, co běžně zůstává našim očím skryto právě kvůli své obyčejnosti a prostotě. Pro něj je to však ta nejpodstatnější součást života. Intenzivně si všímá proměn počasí, šumění stromů, barev květin a listů, přeletu každého ptáka, tvaru a pohybu jeho křídel, změn atmosféry před východem nebo po západu Slunce; vnímá harmonii, kterou příroda neustále ukazuje, ale jen těm, kdo ji dokáží spatřit. A právě poselství této harmonie nám přináší v podobenstvích ve svých pohádkách a umožňuje nám proniknout do tajemství přírody prostřednictvím těch nejvšednějších věcí.

U tichých lesních jezer, na zelených trávnících, kde divoká běhala kolem a čáp se procházel na červených nohách, neslyšel jsem žádnou politiku ani polemiku…, příroda kolem mne a v mém nitru kázala mi o mém poslání. (Pohádka mého života)

Z jeho autobiografie můžeme také vyčíst nesmírnou lásku k lidské podstatě, snahu nacházet a vyzdvihovat nejlepší stránky těch, s nimiž přicházel do styku, nepředstíraný obdiv k jejich dobrým vlastnostem a skromnou shovívavost k jejich slabostem. Spatřoval v lidech určitou jednotu, projevy zákonů, které se nám objevují před očima v okamžiku, kdy zapomínáme na vše hmotné a fyzické, na to každodenní, co nás rozděluje. Snažil se soustředit na opravdového člověka, na jeho skutečnou podstatu.

Celý tento život v odlišných kruzích na mne velice zapůsobil; u knížat, u šlechty i u nejchudšího člověka jsem nalezl ušlechtilou lidskost stejné povahy; v dobrém, v nejlepším jsme si všichni podobni. (Pohádka mého života)

A tak ukazuje, že právě dobré lidské vlastnosti jsou všem lidem společné a jsou mostem k vzájemnému a hlubokému porozumění.


Socha Malé mořské víly – symbol Kodaně
Socha Malé mořské víly – symbol Kodaně

Cykličnost a reinkarnace v Andersenových pohádkách

Sám Andersen se ve své autobiografii nevyjadřuje přímo tak, že by lidský život chápal jako cyklický. Netvrdí přímo, že po smrti přichází další život, jak je tomu v případě učení o reinkarnaci. Byl vychován v duchu křesťanské tradice, která, jak víme, v dnešní době učení o reinkarnaci odmítá. Přesto Andersen velmi dobře rozlišoval mezi skutečnou vírou a dogmaty či pověrami šířenými ze strany církví v jejich vlastní prospěch a užitek. V mnoha pohádkách kritizuje to, co církvi bere její duchovní charakter – rozmařilý život církevních hodnostářů a touhu po vlastním prospěchu. Víru v Boha a posmrtný život chápe spíše jako určitou vyzrálost jednotlivce než jako dogma diktované církevní institucí. Sám byl pevně přesvědčen o existenci lidské duše i o tom, že smrt není ukončením života, jen změnou podoby. V průběhu života ho několikrát hluboce zasáhla smrt některé z blízkých osob, ale právě tyto okamžiky bolesti nad ztrátou drahého člověka byly pro něj příčkami žebříku směřujícího k hlubšímu pochopení smrti jako přirozeného procesu v koloběhu přírodních zákonů. Smrt pro něj nepředstavuje konec, ale nový začátek.

Motiv smrti

Motiv smrti je v Andersenových pohádkách velmi častý a ukazuje se v mnoha podobách a úhlech pohledu. Mohlo by to působit morbidně a snad i zbytečně, ale Andersen vkládá smrt do pohádek jako přirozený prvek, jako druhou stranu mince života, nerozlučně s ním spjatou. Ukazuje její nejvlídnější, nejpochopitelnější tvář a daří se mu vylíčit důležitost a užitečnost smrti jako součásti zákonů, které vládnou člověku i přírodě. Myšlenku smrti předkládá čtenáři velmi důmyslně a nutí ho ji přijmout a pochopit. Už staří mudrci říkali, že náš vztah ke smrti silně ovlivňuje způsob našeho života, a naopak, způsob našeho života silně ovlivňuje náš vztah ke smrti.

V pohádce Slavík nám vypravěč ukazuje okamžik smrti tak, jak ho popisují mnohé starodávné tradice i moderní výzkumy: jako okamžik, ve kterém se před očima promítnou rozličné události ze života, důležité okamžiky, na něž člověk už možná zapomněl nebo je odsunul velmi hluboko, ačkoli právě ony byly důležité, byly to rozhodující chvíle, v nichž se člověk zachoval správně nebo nesprávně; byly to zkušenosti, které se zapsaly do neviditelných stránek knihy našeho života jednou provždy.

Ubohý císař nemohl skoro vůbec dýchat, jako by ho něco tlačilo na prsou. Otevřel oči a spatřil, že mu tam sedí smrt; na hlavu si posadila jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela císařovu zlatou šavli a v druhé jeho nádhernou korouhev. Ze záhybů velkých plyšových záclon kolem postele vykukovaly podivné hlavy. Některé byly velmi ohyzdné, jiné zas přívětivé a líbezné: byly to všechny císařovy dobré i zlé skutky. Přišly se teď na něho podívat, když měl smrt takřka na jazyku. „Pamatuješ se?“ šeptaly jeden za druhým. „Pamatuješ se?“ A pověděly mu toho tolik, že mu vyrazil na čele pot. (z pohádky Slavík)

Život po životě

Neutuchající zájem o pozorování přírodních procesů však dovedl Andersena ještě dál a vnímání opakujících se dějů, které je základem uplatnění každé zkušenosti a nástrojem poznání, ho přivedlo k chápání cykličnosti jako zákona prostupujícího všemi přírodními jevy. A promítlo se též do otázky života a smrti, neboť tak pečlivému pozorovateli, jakým Andersen byl, neunikl ani fakt, že stejné zákony, jaké řídí přírodu, řídí i člověka. Ze stránek životopisu lze jen těžko vyčíst, zda Andersen dospěl ve svém nitru k existenci reinkarnace a zda ji přijal do svého myšlení a přesvědčení. Skutečností však zůstává, že jeho Múza protkala množství pohádek právě popisem opakování a cyklů a ty jsou spjaty s reinkarnací jako přírodním zákonem, který podle starodávných konceptů vládne nejen ročním obdobím, přílivu a odlivu, dnům a nocím, ale také samotnému životu s jeho dvěma stranami: tou, kterou nazýváme životem, a tou, kterou nazýváme smrtí.

Květinky však řekly: Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě… Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější! (z pohádky Iduščiny květiny)

Pro Andersena, stejně jako pro množství filozofů, kteří popisují reinkarnaci, je znovuzrození vždy úzce spojeno se zdokonalováním. Nepopisuje ho jako pouhé bezcílné opakování, ale vždy ve spojení s dosažením něčeho lepšího, kvalitnějšího, dokonalejšího, vznešenějšího. Krásný příklad nacházíme u známé Malé mořské víly.

Malá mořská víla neměla vůbec pocit, že umírá, vždyť viděla jasné slunce, vysoko nad ní se vznášely stovky průhledných, krásných stvoření a skrze ně viděla bílé plachty lodi a červená oblaka na nebi. Jejich hlas, to byla melodie, ale tak vzdušně jemná, že by ji nezachytilo lidské ucho, právě jako by lidské oko tyto bytosti nespatřilo… Malá mořská víla viděla, že má tělo, jaké mají ony, a že se jím zdvíhá z pěny stále víc a víc…

Ty, nebohá, malá vílo, ty jsi z celého srdce usilovala o nesmrtelnou duši, trpěla jsi a strádala; pozvedla ses do světa vzdušných duchů… (z pohádky Malá mořská víla)

A tak se před našima očima otevírá další dimenze, další úroveň na cestě k dokonalosti.

Pohádka Len

Nádherným způsobem vykresluje Andersen cestu postupné transformace a zdokonalování v pohádce Len. Vypráví o lnu, který rostl na poli a v okamžiku, kdy se přiblížila žatva, myslel si, že umírá, že jeho píseň končí. Náhle však zjistil, že se z něj po stříhání, máčení, předení a tkaní stalo dvanáct bílých prostěradel. A tak si len pomyslel, že právě to je jeho poslání, že teprve nyní je šťastný, že jeho píseň neskončila, ale právě začala. Když se prostěradla opotřebovala, znovu si myslel, že přišel konec jeho života. Vyrobili z něj však krásný, bílý, jemný papír. To je více, než jsem snil, když jsem byl malým bělostným květem na poli!… Kdykoli si pomyslím: A už píseň končí!, právě tehdy se vždy přeměním v něco vyššího a lepšího… Nyní jsem nejšťastnější! Když se však i knihy, ve kterých byl papír použit, opotřebovaly, ocitly se v krbu a vysoký plamen šlehal do takové výšky, do jaké len nikdy předtím nemohl pozvednout své bílé květy. A tak, přeměněný v množství malých bytostí, kterých bylo tolik, co je květů na lněném poli, si pomyslel: Nyní letím přímo ke slunci. A znovu se ozvala stará říkanka: Píseň už končí. Avšak každá z malých neviditelných bytostí řekla: „Píseň nikdy nekončí! To je na tom všem nejkrásnější! Vím to, a proto jsem nejšťastnější!“ A tak se každý konec stává novým začátkem.

O pohádce Len říká autor ve své autobiografii, že patřila k nejoblíbenějším. Mnohokrát ji na svých cestách předčítal početnému publiku a vždy sklidila velký potlesk a nadšení, které můžeme pocítit i dnes, když se při čtení pohádky spolu se všemi těmi malými bytostmi také rozletíme ke slunci.


Ropucha, která letěla za svým snem
Ropucha, která letěla za svým snem

Pohádka Ropucha

O postupném objevování nových a stále lepších dimenzí pojednává také pohádka s názvem Ropucha. Vypráví o ropuše, která žila se svou rodinou v hluboké studni. Všechny ropuchy si myslely, že mají v hlavě vzácný drahokam a že jsou velmi moudré, jen jedna si to o sobě nemyslela. A právě ta jediná skromná ropucha stále toužila podívat se ven ze studně, stále vzhlížela ke kruhovému otvoru, kterým do studny pronikalo světlo, a nedokázala se smířit s tím, co jí říkaly ostatní, že studna je celý svět. Jednoho dne se tedy rozhodla, skočila do vědra a nechala se vynést ven. A náhle spatřila, že svět je mnohem větší, než jaký znala ze studně, a také mnohem pestřejší a krásnější. Chodila tedy světem a prožila mnoho příhod a dobrodružství. Jednoho dne spatřila ropucha Slunce a Měsíc jako dva zářící kruhy na obloze, které jí připomněly kruhový otvor ze studny. A znovu se k ní vrátila prastará touha poznat více, podívat se výš a dál, do dalšího světa, který je za Sluncem a Měsícem, dvěma otvory, jimiž proniká světlo. A právě ona měla ten drahokam: věčnou touhu jít vzhůru, neustále vzhůru. Ta jí radostně zářila v hlavě, ta se jí tam v rozkoši třpytila. Nechala se tedy chytit čápem, který mohl létat, a umírající v jeho zobáku letěla za svým snem. Ale co drahokam z hlavy naší ropuchy? Hledej jej v slunci! Podívej se na ně, můžeš-li! Jeho zář je příliš prudká. Nemáme ještě takový zrak, abychom jím mohli vniknout do veškeré nádhery, kterou Bůh stvořil, ale jistě ho jednou budeme mít

Jak krásnými slovy a přirovnáními popisuje Andersen cestu za poznáním. A jak podobným shledáváme tento příběh se známým a hlubokým Platonovým Mýtem o jeskyni! Skutečnost kolem nás se chvěje a my alespoň na okamžik také toužíme překročit svůj stín, nalézt omezení naší vlastní uzavřenosti, rozlomit je a vystoupat vzhůru ke světlu, i když nás od toho ostatní ropuchy odrazují.

Pohádka Rajská zahrada

Tato pohádka vypráví o princi, který ze všeho nejvíce toužil spatřit Rajskou zahradu, již znal jen z vyprávění.

V žádné z moudrých knih se však o ní nemohl dočíst. Litoval, že lidé byli vyhnáni z ráje, a říkal si, že kdyby on měl na dosah jablko poznání, kdyby on byl v takovém pokušení, nepodlehl by, protože ví, kam by to vedlo, a lidé by tak dodnes žili v ráji.

Jednoho dne se procházel po lese a v nitru země našel stařenku se čtyřmi syny: čtyřmi větry vládnoucími čtyřem světovým stranám. Vyprávěl jim o své touze spatřit rajskou zahradu. Východní vítr mu slíbil, že ho tam zanese, že se dostane na místo, kde vládne královna víl a kde je ostrov blaženosti, kam nikdy nepronikne smrt. Letěli celým světem, až doletěli do Rajské zahrady. Princ se procházel kolem Rajského zámku a v každém jeho okně viděl živé obrazy minulosti, které se pohybovaly. Ukazovaly vše, co se na světě kdy odehrálo. Všude zněl nádherný zpěv splývající do jedné jediné melodie. Princ uviděl a poznal za krátký okamžik celý svět a zatoužil v této zahradě zůstat navždy. Královna víl mu řekla, že zůstat může pouze v případě, že už je natolik dokonalý, aby nepodlehl pokušení, která ho v zahradě čekají. Řekla mu: „…Budu na tebe mávat a volat: Pojď se mnou! Ale ty nechoď. Večer co večer to musím opakovat a pokaždé, když odoláš, přibudou ti síly a potom na to už ani nepomyslíš".

Princi se zdála tato zkouška velmi lehká, ale již prvního večera neodolal a nechal se vílou vést ke stromu poznání. Tu zahřmělo tak strašně a dunivě, jak ještě nikdo neslyšel, a všechno se zhroutilo. Líbezná víla i kvetoucí ráj před princovýma očima klesly velmi, velmi hluboko. Princ se ocitl v lese a nad ním se skláněl anděl smrti. Řekl mu, že do Rajské zahrady může vstoupit až ve chvíli, kdy bude dobrý, ale dokud budou jeho myšlenky zlé, musí setrvávat a zdokonalovat se. Každých tisíc let se na něj anděl přijde podívat, aby viděl, zda se už polepšil.

Znovu zde vidíme myšlenku reinkarnace, myšlenku postupného zdokonalování duše, které vede k ušlechtilému a vznešenému cíli. Ten v této pohádce představuje Rajská zahrada. A tak znovu nacházíme ozvěnu starodávných tradic popisujících reinkarnaci jako zdokonalování a cestu k čistému stavu.

Odkaz velkého spisovatele

Náš život, svět v nás i kolem nás, je úplně zázračným dílem. Všechno udržují a ve všem vládnou velké přírodní zákony, zákony rozumu, zákony tkvící v boží všemohoucnosti, moudrosti a dobrotě. (Pohádka mého života)


Socha H. Ch. Andersena – New York
Socha H. Ch. Andersena – New York

Uvedli jsme tři příklady Andersenových pohádek, v nichž se objevuje motiv znovuzrození a postupného zdokonalování. Jedna vyprávěla o rostlině, druhá o zvířeti a třetí o člověku. Tři rozdílné projevy života, které spojuje stejný cíl: zdokonalovat se, vyvíjet se, kráčet k ušlechtilejším stavům vědomí prostřednictvím zkoušek a životních zkušeností. Také další z Andersenových pohádek obsahují tento motiv postupného rozvoje a hledání dokonalosti či nesmrtelnosti, jako např. pohádka Sněhová královna, Cínový vojáček a jiné.

Kromě toho, že Andersenovy pohádky pramení ze starodávné lidové tradice, v níž se tak často ukrývají hluboké pravdy a nauky zahalené do symbolů, také vlastní autorova tvorba je nadmíru symbolická a znovu můžeme konstatovat, že síla jeho inspirace pramenící ze zákonů přírody vytvořila nezapomenutelná díla prodchnutá řadou morálních hodnot, důležitých nejen pro rozvoj dítěte, ale každého člověka, bez ohledu na jeho věk. Proto si každý z nás v Andersenových pohádkách může najít poučení, inspiraci nebo téma k zamyšlení. Sám autor říká: Srdce a příroda se přece jen za celá léta mění ze všeho nejméně a všichni je nejlépe chápou. (Pohádka mého života)

Protože to, co je všem vlastní a společné, a přece tak těžko dostupné, jsou právě věčné, neměnné a nepomíjivé hodnoty – moudrost, krása, spravedlnost, dobro.

Hans Christian Andersen nazval svou vlastní autobiografii Pohádka mého života a skutečně, jeho život, plný obtížných okamžiků, překážek a zkoušek se podobá pohádce, v níž nakonec silná vůle a odhodlání naplní své poslání.

A čím jiným bychom ukončili toto vyprávění o velkém spisovateli a umělci než jednou z jeho vlastních myšlenek:

Ale neměli bychom my všichni tady na zemi dát ostatním, co můžeme nejlepšího? Poskytnout jim, co je v našich silách? (z pohádky Hlemýžď a růžový keř)

Napnout své síly a dát to nejlepší… Hans Christian Andersen je příkladem člověka, kterému se to podařilo a který obohatil svět množstvím pokladů, z nichž čerpají poznání a radost již celé generace. Podařilo se mu dát světu píseň, která nikdy nekončí…

Literatura:

  •  Andersen, H. Ch.: Flétnové hodiny, Mladá fronta, Praha, 1969.
  •  Andersen, H. Ch.: Pohádka mého života, SNKL, Praha, 1965. (autobiografie)
  •  Andersen, H. Ch.: Slávik, Junior, Bratislava, 1996.

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 134.