Minule jsme branami města vstoupili do zázračného světa Římanů, abychom prozkoumali poklady, které nám tu zanechali jako své dědictví. Antická Pula měla vodovod, kanalizaci, fórum, dvě divadla, velký hřbitov, chrámy a domy bohatě zdobené mozaikou... A tak jsme se při procházce městem starým přes 3000 let ocitli na skutečném „Forum Romanum“.
Fórum
Fórum, ústřední náměstí antické a středověké Puly, se začalo stavět v prvním století př. n. l., a jelikož se nachází v blízkosti pobřeží, bylo třeba provést zásypy, které oddálily mořské vlny. Mělo poskytnout prostor všem hlavním městským budovám, a tak umožnit obyvatelům, aby se na něm scházeli a vzájemně komunikovali.
Pulské Fórum bylo srdcem města, středem obchodního, politického i náboženského dění a jako takové bylo spojujícím článkem; nabízelo lidem příležitost se shromažďovat, vzájemně se poznávat a navazovat vztahy na nejrůznějších úrovních: ekonomické, kulturní, společenské, náboženské...
V době římské republiky Fóru dominovaly takzvaný Kapitolský chrám, pravděpodobně zasvěcený Herkulovi – ochránci města, a Bazilika, v níž byly umístěny městský soud, administrativa a obchodní činnost.
Za vlády císaře Augusta, v období mezi rokem 4 a 14 našeho letopočtu, byly vedle Kapitolu a Baziliky postaveny nové chrámy: dva boční chrámy, „dvojčata“, z nichž ten první byl pravděpodobně zasvěcen bohyni Dianě a druhý, chrám Augustův, bohyni Romě. Též se předpokládá, že mezi bočními chrámy stával ústřední chrám zasvěcený Jupiterovi, Junoně a Minervě.
Pod budovami, které se na Fóru nacházejí v současné době, byly odhaleny pozůstatky různých římských chrámů či mozaik. Nejnovější objev pochází z prvního století našeho letopočtu a pracovně se nazývá „Agrippina a její doba“. Pulské Fórum bylo rozděleno na nižší plebejskou část a vyšší patricijskou, již představovala vyvýšená platforma, na níž stály chrámy.
Augustův chrám
Jak jsme se již zmínili, jeden chrám z původních „dvojčat“, z něhož se zachovala pouze jedna zeď, byl pravděpodobně zasvěcený Dianě, bohyni Světla (z lat. dies, denní světlo), Paní hor a lesů, plodnosti a porodů. Někdy má i atributy podobné řecké Artemidě.
Nás však zajímá chrám, jenž dodnes uchvacuje milovníky krásné architektury. Jmenuje se Augustův chrám, ale kromě toho, že byl postaven na počest císaři Augustovi, který žil od roku 63 př. n. l. do roku 14 n. l., byl zasvěcen i bohyni Romě.
Představuje jeden z nejkrásnějších skvostů římského stavitelství s prvky pozdního helénského umění, které ovlivňovalo tehdejší římské stavby. Je to pravoúhlý prostor až „římsky“ jednoduchý. Má portikus podepřený šesti sloupy s korintskými hlavicemi, čtyřmi z čelní strany a dvěma bočními.
Vede k němu sedm širokých schodů, neboť chrám se nachází na vyvýšeném prostoru, aby se, jako posvátná stavba, odlišil od ostatních budov na Fóru a dominoval jim. Na čelní straně se nachází nápis ROMAE ET AVGUSTO CAESARI DIVI FILIO PATRI PATRIAE.
Dnes se v Augustově chrámu nachází stálá výstava římských archeologických nálezů z Puly a jejího okolí.
Amfiteátr
Navštívit Pulu a nevydat se do římského amfiteátru, kterému se říká „Aréna“, je jako navštívit Řím a nevidět Koloseum. Je jedním z nejzachovalejších amfiteátrů a výtečným příkladem technických a technologických konstrukčních řešení umožňujících studovat metody a způsoby antických stavitelů.
Aréna nebo „Divić grad“
Legenda vypráví, že Arénu postavily víly pouze za jednu noc: přinášely obrovské kamenné bloky z hory Učka a jiných částí poloostrova Istrie, ale jakmile zakokrhal první kohout, musely utéct, aby je nespatřili lidé, a tak se stalo, že hrad zůstal nedokončen a bez „střechy“. To je též původ názvu „Dívčí hrad“: postavily ho panenské dívky (děva, djevica).
Slovenský básník a národní buditel, hlasatel panslavismu, Jan Kollár ve svém Cestopisu popisujícím Horní Itálii a Istrii název Divić odvozuje od sloves „dívat se“ nebo „divit se“.
Název Aréna vznikl ve středověku z italského arena, což znamená písek a zápasiště. Je to proto, že střed amfiteátru, který měl tvar kruhu či elipsy, byl vysypán pískem a konaly se v něm zápasy, následkem toho se slovo arena stalo názvem nejen Pulského amfiteátru, nýbrž i středového prostoru, v němž se něco děje všeobecně.
Slovo Amfiteátr je řeckého původu a znamená teatr, divadlo, v němž jsou sedadla poskládána dokola (amfi). U Římanů toto slovo především označovalo nezakryté hlediště kulatého či eliptického tvaru, v němž byla sedadla umístěna nejen dokola, ale i stupňovitě, aby bylo možné představení sledovat ze všech stran.
Historické údaje
První pulská Aréna byla postavena za vlády císaře Augusta (1. st. př. n. l.), avšak v době Vespasiana, zakladatele dynastie Flaviovců (69 – 79 n. l.), dostala dnešní podobu. Legenda vypráví, že ji postavil pro svou milenku Antonii Caenidu, s níž žil po smrti své manželky a která v Pule a jejím okolí měla statky.
Kamenné bloky pocházejí z místních kamenolomů a dopravovaly se většinou po moři. Nejznámější z nich je ten, kterému se dodnes říká „Cave Romane“ a nachází se ve vesničce Vinkuran vzdálené od Puly asi 4 km. Kameny jsou vzájemně spojeny železnými tyčemi zalitými olovem.
Aréna má tvar elipsy se stranami o velikosti 130 x 105 m a výškou 32 metrů. Kdysi mohla pojmout až 25000 diváků, zatímco dnes se jich do ní vejde 5000. Přízemí a první patro mají 72 kamenných oblouků vzájemně oddělených dórskými sloupy, ve třetí řadě jsou otvory ve tvaru čtverce.
Jsou zde čtyři symetricky postavené věže, které vyčnívají z vnější zdi. Na nich se nacházely zásobníky vody a nástroje na rozprašování vůní na zápasiště i na diváky. V pulské Aréně se též zachovaly prvky, které svědčí o tom, že se v případě velkého horka či deště amfiteátry zakrývaly obrovským plátnem (valerium). Jsou to zvláštní trámy zasazené do poslední řady kamenů. Ve věžích jsou dřevěné schody, které sloužily nejen k výstupu na vrchol, ale též do jednotlivých řad sedadel.
Sedadla byla rozmístěna do tří pater, z nichž to nejvyšší bylo dřevěné. Ve třetím patře v první řadě byla sedadla pro ženy, zatímco zcela poslední byla určena plebsu. Na některých kamenných sedadlech byla vyryta jména stálých návštěvníků z vyšších vrstev. Kromě toho existovaly čestné lóže a tribuny pro mocenské představitele, vestálky, duchovní a vzácné hosty.
Do Arény se kdysi vstupovalo 15 branami, z nichž se hlavní, jižní, jmenovala Triumfální a vedle ní se nacházel obětní oltář bohyni Nemesis, ochránkyně her a zápasů. Pod amfiteátrem jsou spletité chodby a místnosti, v jejichž části se dnes nachází muzeum.
Dodnes je Aréna tou největší krasavicí Puly, přestože v 16. století za vlády Benátek na ni číhala různá nebezpečí, jako byl nápad ji rozebrat, kamenné bloky přemístit na Lido a tam ji znovu sestavit.
Další římská divadla
Kromě amfiteátru, kterému se říká „Aréna“ a o němž jsme psali výše, měli Římané v antické Pule ještě dvě divadla, větší a menší. Z většího se bohužel nezachovalo téměř nic, zatímco z menšího relativně hodně.
Velké divadlo
Nacházelo se na kopci zvaném Zaro (Monte Zaro), což je zkomolenina pocházející z řeckého theatron. Během času dostalo různé názvy: Juliánské divadlo (Theatrum Juliae), Juliin Cirkus (podle milenky Vespasiana, která se jmenovala Antonia Caenida, avšak národ jí říkal Julie), Velké divadlo, Palata Orlando.
Divadlo pocházelo asi z prvního století našeho letopočtu a bylo monumentálním stavebním dílem, známějším než tehdejší divadlo syrakuzské či pompejské. Bylo umístěno mimo městské hradby a zaujímalo plochu poloviny amfiteátru, což znamená, že mohlo uvítat přibližně deset tisíc návštěvníků.
Andrea Rapicio, italský básník z 16. století, ho v eposu „Histria“ nazývá „miracula Zari“ neboli zázrak z kopce Zaro, a to pro jeho výjimečnou krásu a velikost, které návštěvníkům braly dech.
Do 14. století bylo divadlo víceméně kompletní, ale s válkou mezi Benátkami a Janovem začíná jeho zkáza. Přesto lze z mnoha pramenů vyvodit, že ještě v 16. století existuje. Známý boloňský malíř a architekt z přelomu 15. a 16. století, Sebastiano Serlio, toto divadlo popsal a zanechal i jeho kresbu.
Velké římské divadlo v Pule dnes již nenajdeme, ale pocházejí z něho čtyři mramorové sloupy u hlavního oltáře v kostele Santa Maria della Salute v Benátkách a mnoho kamenných bloků v opevnění a baštách pulské akropolis nebo v knihovně sv. Marka v Benátkách.
Další zmínka o Velkém divadle
Německý básník Heinrich Stieglitz (1801–1849) ve svém díle „Istrien und Dalmatien“ (1845) napsal: „Ubohé a nenahraditelné je zničení římského divadla před vítězným obloukem, kterého se dopustil francouzský šlechtic Antoine Deville, který ho dle vandalského vzorce zbořil takovým způsobem, že místo, na němž se nacházelo - a opíralo o kopec Zaro – se stalo tabulou rasa. Deville byl do Puly vyslán benátským senátem, aby jako architekt vedl stavbu pulské tvrze (Kaštel), k čemuž on z pohodlí, aby snadněji stavbu provedl, použil zdivo římského divadla, v té době ještě stále dobře zachovalého. Tento materiál použil jako základy pro benátskou tvrz. Samozřejmě, že potom ho odvedli v řetězech do Benátek, protože si na něj stěžovali obyvatelé Puly, a byl tam exemplárně potrestán. Avšak škoda, kterou způsobil, byla nenapravitelná.“ (Překlad z knihy „Pula“, Vitomir Ujčić, 1963, vlastní vydání)
Malé divadlo
Další divadlo se nacházelo uvnitř městských hradeb, na severovýchodním úpatí kopce „Kaštel“, za dnešním Archeologickým muzeem. Bylo pravděpodobně postaveno ve druhém století a mělo tři patra, se sedadly nejen kamennými, ale také dřevěnými.
Jeviště bylo dlouhé 47 m a dodnes můžeme vidět jámy v místech sloupů, které ho podepíraly. Před ním se nacházel prostor zahloubený do skály, z něhož bylo možné na jeviště zvláštními jeřáby rychle přepravit herce či kulisy. Bylo tam i půlkruhové místo pro orchestr.
Divadlo mělo pět vstupů, z nichž se dodnes zachoval pouze jeden na zadní straně. Budovu zdobily korintské sloupy.
Na Malé divadlo se dnes můžete podívat, projdete-li Dvojí branou, avšak na místě divadla Velkého se nachází budova, pod jejímiž sloupy lze zahlédnout několik obrovských kamenných bloků jako jediný pozůstatek stavby, o níž se říkalo, že byla velkolepější než samotná Aréna.
Loučíme se s vámi z města starého více než 3000 let a doufáme, že za další 3000 let bude někdo psát i o stavbách, které zanechá naše doba, přestože je to málo pravděpodobné, neboť jejich konstrukce mají záruku jen několik desítek let. Stavby Římanů a dalších starověkých civilizací neměly záruku žádnou, ale přetrvaly i po tisíciletích.
