Periklovo Řecko

Petra Pavlíčková

Pokud chceme, aby se společnost rozvíjela, musí se harmonicky rozvíjet její jednotlivé části. Pokud to tak není, skončí jako chrám, jehož konstrukci tvoří různě vysoké sloupy - zhroutí se. Antická moudrost radí, aby společnost podporovala své čtyři základní nosné sloupy: náboženství, politiku, umění a filosofii. Pak se může stát chrámem, důstojným příbytkem bohů. Řecko v době Periklově je příkladem společnosti, která této dokonalosti dosáhla.


Perikles, Vatikánské muzeum
Perikles, Vatikánské muzeum

PERIKLÉS

Není náhoda, že jedno z nejvýznamnějších období v řeckých dějinách, 5. st. př. n. l., bývá označováno jako Periklovo Řecko. Periklés patřil k nejvýznačnějším státníkům, kteří kdy stáli v čele Athén. Od historiků žijících v jeho době se dozvídáme, že i když oficiálním státním zřízením Athén byla demokracie, ve skutečnosti tam vládl jediný muž - Periklés, který si díky svým schopnostem vládnout a vést dokázal získat důvěru většiny athénských občanů.
Byl synem vojevůdce Xantippa, jenž se nejvíce proslavil v řecko-perských válkách, a také sám Periklés proslul jako statečný voják. Již v mládí se mu dostalo vynikajícího vzdělání, mezi jeho učitele patřil například Damón, který ho vyučoval hudbě, a také filosof Anaxagorás. Záhy byl zvolen stratégem (jeden z deseti velitelů athénské armády) a v této funkci setrval až do své smrti. Postupně se stal dokonce prvním z nich, a tím i prvním mužem Athén, neboť jako vládce a výborný diplomat vynikal nad ostatními. Mezi jeho zásluhy patří i to, že dokázal oddálit vyhrocení sporu mezi dvěma nejmocnějšími městskými státy Řecka, Athénami a Spartou, a umožnil tak Athénám, aby se mohly na hrozící válku lépe připravit. Historik Thúkydidés o něm píše, že vždy zakládal svou moc na vážnosti a moudrosti. Ovládal lid ušlechtilým způsobem a nebyl jím nikdy veden o nic více, než jej vedl on sám.
V okamžiku, kdy stanul v čele Athén, změnil Periklés svůj způsob života, neboť si uvědomoval zodpovědnost, která na něm spočívala. Vedl velmi příkladný život, a byl tak vzorem pro ostatní athénské občany. Nikdy nepořádal nákladné hostiny, jeho rodina nakupovala na trhu, stejně jako všichni ostatní. Většinu svého volného času věnoval politickým záležitostem a správě Athén, a pokud se někdy město dostalo do nesnází, byl ochoten poskytnout úrodu ze svých polí ve prospěch všech. Mimo jiné byl Periklés také výjimečným řečníkem, a ačkoli nevystupoval na veřejnosti příliš často, jeho řeč byla natolik působivá, že zůstala vždy dlouho v paměti lidí. I přesto, že žil skromně, měl mnoho dobrých přátel, mezi něž patřil Anaxagorás, Sókratés, sochař Feidiás nebo dramatik Sofoklés. Periklova druhá manželka pocházela z maloasijského Milétu a byla to velmi vzdělaná žena, která se účastnila veřejného života, což nebylo u žen té doby příliš běžné. Byla jedním z lidí, se kterými rád rozmlouval Sókratés.
Periklés měl na zřeteli rozvoj Athén, jež i jeho zásluhou vzkvétaly a rostly a za krátkou dobu se staly skutečným duchovním centrem celého Řecka. Ve městě vyrostlo mnoho nových staveb, z nichž nejdůležitější byly chrámy. Periklés nechal však zbudovat i hradby, divadlo a další veřejné budovy. Obrovské stavební úpravy města poskytly práci mnoha obyčejným lidem, což byl způsob, jakým se jim Periklés snažil pomáhat. V Athénách vzkvétal též kulturní život, neboť Periklés pozval do města významné básníky, malíře, sochaře i dramatiky z celého Řecka a často probíhaly například divadelní soutěže mezi autory tragédií či komedií nebo se konala různá sportovní klání.
Po patnácti mírových letech Periklovy vlády se vyhrotil spor se Spartou a začala péloponéská válka. Periklés se pokoušel tomuto konfliktu zabránit, a když válka vypukla, snažil se alespoň vymyslet tu nejlepší strategii, která by přivedla Athény ke konečnému vítězství. Dva roky po začátku války však Periklés umírá stižen morem, který se v té době v Athénách rozšířil. Péloponéská válka byla pro Athény pohromou a po jejím skončení už nikdy nedosáhly slávy, kterou si dobyly za vlády Periklovy.

NÁBOŽENSTVÍ

Pokud hlouběji zkoumáme život starých Řeků za vlády Periklovy i v jiných obdobích, zjistíme, že náboženství pro ně bylo neodmyslitelnou součástí života. Pro řádného athénského občana bylo nepředstavitelné, že by nevěřil v Athénu nebo nectil Dia. Díky víře v bohy byl duchovní život Řeků velmi bohatý a typickou součástí jejich kultury bylo velké množství svátků slavených na počest těchto bohů. Mohlo by se zdát, že Řekové rádi zaháleli, a proto tak často v průběhu roku oslavovali. Všechny svátky a slavnosti však měly svůj hlubší smysl. Jelikož se opakovaly vždy ve stejný den, měsíc či roční období, udávaly rytmus života každého Řeka, a tím mu umožnily žít v souladu s přírodou, kde se také vše periodicky opakuje, a tak je zachován universální řád. Člověk, který žil v harmonii s přírodou, dokázal přenést její řád i do svého života. Čas strávený v chrámu při slavnosti či oběti chápali Řekové jinak než čas plynoucí při běžné práci, při jídle nebo při zábavě. Rozlišovali dva druhy času - sakrální a profánní (z lat. "pro" - před a "fanum" - svatyně), a proto okamžiky zasvěcené bohům chápali jako výjimečné a posvátné, protože jim umožňovaly dotknout se něčeho vyššího, božského.
Nejuctívanější bohyní v období Periklovy vlády v Athénách byla samozřejmě Athéna - patronka a ochránkyně města; jí byl také zasvěcen Parthenón, hlavní chrám na Akropoli. Athéně bylo přisuzováno mnoho charakteristik, hlavně byla chápána jako bohyně války a moudrosti. Tyto pojmy nám mohou připadat neslučitelné, ale v případě Athény se skutečně doplňují. Athéna představovala válku vedenou moudře a rozvážně, nikoli válku výbojnou a krutou. Tuto válku můžeme chápat především jako boj člověka se sebou samým o to, aby se stal lepší, ctnostnější a tedy dokonalejší. Pro dosažení konečného vítězství v tomto nesnadném boji je třeba velkého úsilí a odvahy. Athéna vždy ochraňovala všechny, kdož se o to snažili, proto byla někdy nazývána Athéna Níké - Athéna Vítězná. Athénu ctili také řemeslníci a umělci, protože byla pokládána za patronku všech druhů řemesel a umění, obzvláště pak hrnčířství.
Hlavním bohem řeckého pantheonu byl Zeus - hromovládce. Jeho chrám nebyl vystavěn na Akropoli, ale měl velmi důležitou polohu ve středu města. Zeus, vládce všech bohů a otec lidí, představoval pro Řeky universální zákon a nejvyšší spravedlnost.
Apollón, bůh umění, hudby a poezie, byl dalším z oblíbených řeckých bohů. Jeho otcem byl Zeus a matkou bohyně Létó. Jeho sestra bohyně Artemis proslula svou krásou a byla uctívána jako ochránkyně veškeré přírody. Apollónův doprovod často tvořily sličné Múzy a každá z těchto devíti sester ztělesňovala inspiraci pro jiný druh umění. Kalliopé dávala rytmus veršům a větám řečnického projevu, proto byla Múzou řečnictví, Polymnia inspirovala básníky a byla tedy Múzou lyrické poezie a Thaleia, která vše obracela v smích, byla Múzou komedie.
V dlouhé řadě bohů řeckého pantheonu měl svou důležitou roli také bůh nadšení, veselí a patron divadla Dionýsos. On byl tím, který poskytoval lidem útěchu v jejich trápení, protože v nich dokázal znovu probudit radost a nadšení ze života. Na počest Dionýsa se v Řecku konaly slavnosti - Dionýsie, jejichž hlavním smyslem bylo představit formou soutěže nové divadelní hry, tragédie nebo komedie, a samozřejmě také začínající dramatiky.
Vedle těchto bohů přikládali Řekové velkou důležitost nižším bohům, domácím bůžkům, ochráncům rodiny; proto byl nezbytnou součástí každé domácnosti koutek s oltářem zasvěceným domácímu božstvu. Starost o takový oltář patřila vždy k povinnostem paní domu, jež byla v Řecku chápána jako ochránkyně rodinného krbu a paní vnitřního prostoru, a tvořila tak komplement k muži, který chránil rodinu před vnějším nebezpečím a byl tedy pánem vnějšího prostoru. Řekové věřili, že tito bohové bdí nad soudržností jejich rodiny a zároveň ji chrání, a proto si je nikdy nechtěli znepřátelit a chovali k nim velkou úctu.


Parthenón, Athény
Parthenón, Athény

POLITIKA

Další složkou řecké společnosti, podílející se na jejím harmonickém rozvoji, byla politika. V Athénách za Perikla byla státním zřízením demokracie, i když byla pojímána poněkud jiným způsobem, než jakým se chápe dnes.
Na vládě se podíleli plnoprávní athénští občané, kteří společně tvořili tzv. lidový sněm. Sněm se nescházel pravidelně, ale den a hodina setkání byly vždy oznámeny čtyři dny předem, aby měl každý možnost se na něj připravit a vyhradit si mnohdy i celý den na řešení společných státních záležitostí. Ačkoli měl sněm některé pravomoci, nemohl rozhodovat o zásadních otázkách.
Jedním z aktů, který spadal pod pravomoci lidového sněmu, byl ostrakismus. Jednalo se o zvláštní druh soudu, při němž každý člen sněmu dostal střepinu z antické amfory a na ni musel napsat jméno člověka, o kterém si myslel, že nejvíce škodí nebo může uškodit Athénám. Poté se střepiny sečetly a ten, jehož jméno se nejčastěji opakovalo, musel na deset let opustit Athény, což byl velký trest pro každého Athéňana, neboť všichni se cítili být skutečnými občany a byli hrdí na město, v němž žili.
Důležitější úlohu než lidový sněm hrála v athénské demokracii Rada pěti set, do které byli vybíráni zástupci z řad občanů na základě svých schopností a zkušeností. Jejich zodpovědnost již byla větší, protože rozhodovali o některých důležitých otázkách týkajících se státu. O další stupeň výše stáli v řeckém systému vlády tzv. prytanové (předáci), což bylo 50 vrchních státních úředníků, kteří svolávali sněm a radu. Rozhodující slovo při řešení politických otázek a problémů ve správě obce měli archonti a stratégové, archontů i stratégů bylo po deseti. Archonti rozhodovali o civilních záležitostech, a to hlavně v období míru, zatímco stratégové měli největší pravomoci v době válečného konfliktu. Stratégové mohli být voleni libovolně často, protože Řekové kladli velký důraz na schopnosti těch, kteří se v době válečných tažení osvědčili jako dobří velitelé armády nebo loďstva.
V řecké politice se často stávalo, že jeden z nejvyšších úředníků obzvláště vynikal svými schopnostmi nad ostatními, a proto mezi nimi brzy získal první místo, a tím i větší právo rozhodovat. I Periklés byl po celou dobu své politické kariéry jedním z deseti stratégů, a i přesto, že nikdy neexistovala funkce nejvyššího stratéga, stál vždy v čele athénské vlády, protože k tomu měl veškeré předpoklady. Periklés sám se zmiňuje o athénském státním zřízení. Jeho promluvu známou pod názvem "Periklova řeč nad padlými" cituje historik Thúkydidés ve svých "Dějinách peloponéské války". Periklés tam říká:
"My totiž máme státní zřízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíše jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákonů mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský zájem, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká; podle schopností, ne podle příslušnosti ke skupině." (1)
Na této krátké ukázce je velmi dobře vidět přístup každého řeckého občana k politice jeho státu. Všichni dostali možnost rozhodovat, a proto se také cítili zodpovědní za osud svého státu, a bylo běžné, že v případě potřeby byli ochotni obětovat svůj život i svůj majetek ve prospěch obce. Ta jim naopak zajišťovala ochranu a pomoc v období války, epidemií nebo jiných pohrom, které ji mohly postihnout.

UMĚNÍ

Opěrným pilířem každé společnosti je umění, jež v rozmanitých formách přitahuje na zem archetyp krásy. Periklova vláda byla pro umění a umělce dobou nebývalého rozvoje, neboť jejich tvorba byla podporována a Periklés jim poskytoval mnoho příležitostí, aby mohli využít své schopnosti při práci na zvelebování Athén. Uplatnili se zde nejen architekti a sochaři, ale i básníci a dramatici.
Nejvýrazněji se na nové podobě Athén podílela architektura, vystavěná za pouhých patnáct let Periklovy správy. Ze staveb, které v této době vznikly, jsou samozřejmě nejdůležitější ty, jež korunovaly athénskou Akropolis neboli "vyšší město" (z řec. "akron" - vrch a "polis" - město).
Dohled nad uspořádáním a výzdobou celého komplexu zasvěceného Athéně svěřil Periklés svému příteli sochaři Feidiovi, který se svého úkolu zhostil opravdu svědomitě, a impozantní pozůstatky jeho práce můžeme obdivovat v Athénách dodnes. Vstup tvořily monumentální Propylaje, což byla brána lemovaná po obou stranách jednoduchými sloupy. Jejím hlavním smyslem bylo, aby každého návštěvníka Akropole upozornila na to, že vchází do posvátného neboli sakrálního prostoru a že má za sebou zanechat všechna trápení a problémy svého každodenního života.
Nejpůsobivější stavbou stále zůstává chrám Parthenón, zbudovaný na počest Athény Parthenos - Athény Panenské. Chrám byl navrhován architekty Iktínem a Kallikratem, kteří se nechali inspirovat přírodou a zvolili pro konstrukci dokonalé proporce. Díky tomu tato impozantní stavba působí velice lehce a jednoduše. Dokonalost přírody byla zdrojem inspirace i při používání sloupů, které zdobily každou řeckou stavbu. Existovaly dva základní druhy sloupů - dórský a iónský. První z nich byl odvozen z proporcí mužského těla - byl mohutný s jednoduchou hlavicí. Oproti tomu druhý odvozovali Řekové z proporcí ženského těla, a proto byl vždy štíhlý s elegantní hlavicí zdobenou volutou (závitem). Iónské sloupy jsou základním prvkem, který zdobí další chrám postavený na Akropoli a zasvěcený Athéně Níké.
Kromě sakrální architektury vznikaly v Athénách i stavby určené pro zábavu nebo veřejnou činnost. Řekové vynikali například ve stavbě divadel, která sloužila jako vzor pro římské stavitele, protože měla dokonale vyřešenou akustiku, díky níž mohl každý divák slyšet herce mluvícího dole na jevišti, i když seděl v poslední řadě. Jedním z neznámějších a největších je velkolepé divadlo v Epidauru, v Athénách bylo postaveno menší Dionýsovo divadlo.
Řeckou architekturu si nemůžeme představit bez soch, ať už v chrámu nebo v domácnosti. V Athénách Periklovy doby žili nejvýznamnější představitelé antického sochařství, jako např. Myrón nebo Feidiás. Řecké sochařství bylo po všech stránkách dokonalé, neboť si stejně jako architektura bralo inspiraci z přírody. Důležité bylo, aby socha působila harmonicky, a tak se co nejvíce přiblížila ideálu krásy. Je zajímavé, že náměty soch byly často velmi podobné a více záleželo na dokonalosti provedení tohoto námětu. Známe jeden případ, kdy byla v Athénách uspořádána soutěž mezi sochaři o vytvoření nejlepší sochy Raněné Amazonky pro chrám v Efesu. Soutěže se zúčastnili tři sochaři a nakonec bylo vybráno dílo provedené nejdokonaleji.
Římané, kteří řecké sochařské umění velmi obdivovali, se nejvíce zasloužili o to, že dnes víme, jak řecké sochy vypadaly. V Římě bylo populární vyrábět kopie řeckých originálů, kterými pak Římané zdobili své chrámy a vily. Díky nim si dnes můžeme představit, jak asi vypadala socha Athény Parthenos, kterou vytvořil Feidiás pro Parthenón. Byla to monumentální skulptura o výšce 12 m vyrobená z mramoru a vykládaná zlatem a slonovinou. Podle dobových autorů ohromovala každého návštěvníka Parthenónu svou krásou a impozantností. Tento stručný popis nám dokládá výjimečné schopnosti největšího ze sochařů starověku - Feidia, který patřil mezi nejčinnější umělce své doby. Kromě toho, že vytvořil Athénu Parthenos, se podílel i na reliéfní výzdobě Parthenónu. Socha Dia Olympského, jeden ze sedmi divů světa, byla rovněž jeho dílem, stejně jako mnoho dalších děl, která se nám nedochovala.
Pokud mluvíme o řecké architektuře a sochařství, nesmíme zapomenout ani na malířství. Doklady tohoto druhu umění se nám nejlépe zachovaly na řeckých nádobách, mísách, amforách apod. Malíři, kteří zdobili tyto předměty, používali nejrůznější náměty. Nejčastěji to byly epizody z řecké mytologie, které ukazují bohy nebo hrdiny představující pro každého Řeka vzor, jehož se snažil dosáhnout. Často se však jako námět objevují také příběhy a motivy z každodenního života, a tak dnes víme, jak to vypadalo v athénské škole nebo v hrnčířské dílně. Při malování na keramiku se používaly dvě různé techniky: černofigurová (černé postavy na červeném pozadí) nebo červenofigurová (červené postavy na černém pozadí).


amfiteater v Epidauru
amfiteater v Epidauru

FILOSOFIE

Zde představujeme poslední sloup starověké společnosti, který je také třeba chápat odlišným způsobem, než jak se chápe dnes. Obory, jako je věda a filosofie, dnes považujeme za odlišné. V antice byly součástí oboru nazývaného filosofie. Důvodem pro tuto jednotu je to, že řečtí filosofové nikdy neoddělovali teoretické znalosti od praktických zkušeností. Proto byl antický filosof zároveň vědcem a zkoumal jak přírodní zákony, tak původ universa.
Jednou z takových osobností byl Anaxagorás, Periklův učitel a později také přítel, který se zabýval otázkou vzniku universa a dospěl k názoru, že prvotní hybnou silou je jakási božská síla neboli nús. Zároveň však Anaxagorás také objasnil některé efekty týkající se nebeských těles. Mluvil a psal o tom, že Slunce je středem vesmíru, že Měsíc pouze odráží sluneční světlo a že hvězdy jsou velmi vzdálená tělesa, jejichž teplo proto nemůžeme pocítit. Dokonce vysvětluje, proč dochází k zatmění Slunce a Měsíce.
Do Periklovy doby patří také sofistické hnutí. Sofisté zakládali svou popularitu na tom, že učili své žáky mluvit a jednat na veřejnosti a také je učili dovednostem, jak přesvědčovat ostatní třeba i o nepravdivých věcech, a za to byli velmi často kritizováni. Dále byli kritizováni za to, že za své služby vyžadovali peníze a prodávali tak něco, co ani nebylo jejich vlastnictvím. Mezi nejznámější sofisty patřil např. Prótagorás nebo Gorgiás.
Nepochybně nejvýznamnějším Periklovým současníkem byl filosof Sókratés. Dle jednoho výroku delfské věštírny byl Sókratés nejmoudřejším z tehdy žijících Řeků. Byl zářným příkladem filosofa, a hlavně člověka, který skutečně žil v souladu s tím, v co věřil a co říkal. Celý svůj život zasvětil hledání moudrosti, kterou se snažil předávat dále. Většinu času trávil chozením po Athénách a rozmluvami s lidmi, které potkal. Snažil se je přimět k tomu, aby sami přemýšleli a nenechali se zmást sofistickým učením.
Sókratés byl nejskromnějším mužem v Athénách, nikdy nevyhledával přepych a bohatství ani netoužil po světské slávě. Za své nejdůležitější poslání považoval pomoc ostatním. Často své vyučování a rozmluvy přirovnával k povolání své matky, která byla porodní bábou. Sókratés podobně jako ona pomáhal svým žákům, aby se v nich mohly zrodit jejich vlastní myšlenky a názory. Sókratés se také srovnával se svým otcem, který byl sochařem, neboť stejně jako on opracovával duše svých žáků.
Sókratův život a jeho myšlenky by se nám nedochovaly, nebýt jeho nejlepšího žáka Platóna. V jeho dialozích vystupuje Sókratés vždy jako hlavní postava, což nám poukazuje na obrovskou úctu, kterou Platón k Sókratovi choval. Nikdy například neodděloval své myšlenky od Sókratových, ale naopak je všechny vyjadřoval Sókratovými ústy. Je to nádherný příklad vztahu učitele a žáka, který nikdy nepřestal ctít svého učitele, i když ho v mnohém překonal.
Sókratés se i přesto, že žil velmi morálním životem, dostal kvůli svému učení do konfliktu s athénskými úřady a byl odsouzen k smrti za to, že kazí athénskou mládež. Ačkoliv mu byla nabídnuta možnost, aby utekl z vězení a místo smrti zvolil vyhnanství, nepřijal ji, protože natolik ctil zákony athénské obce, že nebyl ochoten je porušit, a také by tím popřel učení, které prosazoval celý svůj život. Zemřel tedy v sedmdesáti letech poté, co vypil číši bolehlavu.
Antický svět nám ukazuje cestu, kterou se máme ubírat, abychom dospěli k dokonalosti, po níž tolik toužíme. Je jen třeba umět se dívat a poučit se ze zkušeností, které již dávno prověřila historie, a znovu postavíme chrámy, které byly zbořeny.

POZNÁMKY: (1) Thúkydidés: Dějiny peloponéské války, Odeon, Praha 1977, str. 121/ odst. 37.