Pravda nevzdává čest žádné starodávné ani moderní společnosti. Společnost musí ctít pravdu, nebo zanikne. S. Vivékánanda
Je pozoruhodné, jak člověk se zdravým rozumem, který by se o jablku nikdy neodvážil tvrdit, že se jedná o šroub nebo láhev, zcela nestydatě lže o jiných důležitějších věcech a narušuje tak svou přirozenost tím, že popírá to, co je zřejmé, nebo tvrdí, že existuje něco, co neexistuje. Je zřejmé, že lež je víceméně dočasným záchvatem bláznivosti, a proto jsme ji většinou přestali brát vážně.
Vzhledem k tomu, že má každá bytost nebo každá věc svou vlastní přirozenost a že vztahy mezi bytostmi a entitami mají též charakteristiky, které jsou pro každou z nich jedinečné, zkreslování toho všeho nebo části celku je ekologickým zločinem na mentální a psychické úrovni. Je to výsměch Bohu a inteligenci lidí.
V klasickém starověku se lež, když vychvalovala hrdinský čin, nebo když zahalovala každodenní práci výroby a spotřeby do oslnivých šatů, považovala za druh umělecké tvorby, a dodnes nás mnoho spisovatelů těší svými imaginárními fantaziemi, situacemi a fakty. Poezie, hudba a divadlo jakýmsi téměř božským způsobem „překonávají“ šedé tóny každodenního života. Lže Gustavo Adolfo Bécquer, když své milované říká: „Ty jsi poezie“? To stojí za zamyšlení, protože možná pouze obohacuje a objevuje skryté stránky reality.
Ale není to ten druh „lží“, o nichž bych se chtěl zmínit, nýbrž o oněch druhých, všeobecně zlomyslných, které zkreslují a zošklivují realitu i lidi. Které nejsou zahrnuty do rámce dobra, nýbrž právě naopak. Které se snaží podkopávat a vymýšlet špatnosti a korunovat neexistujícími nesmysly čela spravedlivých a dobrých. Ty, které do bahna zlé kritiky, živené sobectvím a marnivostí, potápějí ta nejušlechtilejší úsilí a nejkrásnější úspěchy. Nebo převlékají vlky za ovce, aby mohli snadno sežrat stádo.
Toto je chemicky čistá lež bez jakéhokoli morálního ospravedlnění. A dokonce i bez ospravedlnění praktického, protože lež má „krátké nohy“ jako prasata a dříve či později je odhalena a rozdrcena planoucím mečem pravdy.
My filozofové si musíme vypěstovat opravdový kult pravdy, a ne „psát romány“ o činech a životech jiných lidí, kterým hluboce ubližují lži, jež se o nich spřádají, protože psychologickou dynamiku lží není snadné zastavit a vždy nachází vědomé či nevědomé spolupachatele, kteří ji posouvají až k neskutečnosti hraničící s hrůzou a traumatickou zvrhlostí.
Je-li pravda ctností, lež je neřestí. A jako se všemi neřestmi se s ní musí bojovat individuálně i kolektivně.
Pouze jako nositelé VELKÉ PRAVDY budeme skutečně užiteční v Božích rukou a naplníme svůj filozofický a vykupitelský osud. A tato „Velká Pravda“ není jen subjektivní a metafyzická, nýbrž potřebuje stát nohama na zemi. Jinými slovy vyžaduje od každého z nás, aby byl pravdivý a autentický, čistý na těle, mysli a duši, protože čistota je objektivní formou pravdy. To čisté se nezkazí. Vědomá nesmrtelnost znamená vždy se držet pravdy, bez klamání a nádorových ložisek v jejím lůně.
Pravda, jakkoli se může zdát nebo být skromná, je vždy silnější a trvanlivější než lež, protože tato, která je nepřítomností pravdy, vždy zůstane plynnou bublinou v oběhu horké krve plné Života. Může zraňovat, a dokonce i fyzicky zabíjet, ale nikdy se nedotkne duchovních počátků, které způsobují, že se věci a bytosti projevují tisíc a jedenkrát, dokud nedosáhnou zkušenosti, rozvahy, mystiky, jež mění veškeré olovo ve zlato... v Nebeském Athanoru, kde pro lži není místo.
Žádný lhář nemá právo říkat, že věří v Boha, protože kdyby skutečně věřil, nezkomolil by Jeho Dílo a řídil by se Jeho Zákonem.
Praktikování pravdy je jednou z nejpřirozenějších cest oduchovnělosti a askeze. Věřím, že neexistuje žádné cvičení na žádné úrovni Přírody, které by ji nahradilo.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 158.
