Nahlédnutí do světa zvířat

Eva Bímová

pes - přítel člověka
pes - přítel člověka

Na první pohled se nám zvířata mohou zdát jako obyčejní živí tvorové a nemusí nám na nich připadat nic zvláštního. Ale pokud bychom se hlouběji zamysleli nad způsobem jejich života, určitě by nás napadla spousta otázek, jež by zůstaly bez odpovědi. Je to tím, že nám příroda nabízí množství nejrozmanitějších forem života, které jsou však často zahaleny tajemstvím. Od starověku lidé vnímali jednotu života, která se projevuje na naší planetě prostřednictvím čtyř říší: minerálů, rostlin, zvířat a lidí. A právě zvířata jsou ta, která jsou lidem nejbližší, protože se mezi nimi často vytváří vzájemný citový vztah.
Pokud bychom se chtěli blíže seznámit s životem zvířat, je k tomu zapotřebí velká trpělivost a pozornost. Protože jedině pozorováním se můžeme dozvědět něco o tom, jak které zvíře žije. Studiu chování zvířat je dnes věnováno celé odvětví zoologie, tzv. etologie (etologie z řeckého „éthos“ – mrav, mravní smýšlení). Etologie tedy zkoumá chování zvířat jak u jednotlivců, tak v rámci skupin.
Zvířata, podobně jako lidé, projevují své city a jsou schopna vnímat okolní svět. Jejich jednání je často instinktivní, ale nemůžeme vyloučit jednání vycházející z předchozích zkušeností.

Dorozumívání

Zvířata se stejně jako lidé mezi sebou dorozumívají. Mají soustavu znamení a signálů, jimiž reagují na určité situace. Signály jsou většinou takové, že jim rozumějí pouze příslušníci stejného živočišného druhu; jen některé z nich získaly i mezidruhovou platnost, což se většinou týká signalizace nebezpečí. Varovným signálem, na který reagují i ostatní zvířata v okolí, je například výstražný pokřik sojky nebo hvízdání svišťů. Podle charakteru se signály rozdělují do čtyř skupin: zvukové, zrakové, dotykové a pachové.

Signály zvukové

Bývají většinou jednoduché, ale umožňují sdělovat nejrůznější informace, neboť zvířata jsou schopna na rozdíl od lidí postřehnout i sebemenší odchylky v modulaci, střídání či rytmu zvuků, které mají svůj stálý a přesný význam. Pod zvukovými signály si nemůžeme představovat pouze vydávání zvuku pomocí hlasových orgánů; zvuk vzniká i pohybem různých částí těla – ocasu, křídel, končetin atd. Zvuková komunikace má největší význam u tříd hmyzu, obojživelníků (u podtřídy bezocasých), ptáků a savců. Způsoby vyluzování hmyzích hlasů jsou nepředstavitelně rozmanité a orgány sluchu jsou často na místech, kde bychom je hledali nejméně: na zadečku, na tykadlech, na nohou nebo na křídlech. Např. komáří samice vyluzuje zvuk svými křídly za letu. U obratlovců jsou zvuky produkované tělem méně časté, i když u některých ryb dochází k tvorbě zvuku třením šupin nebo pomocí zubů a ploutví. Nejdůležitější jsou však zvuky vydávané hlasivkami a všechna zvířata, která tyto zvuky vydávají, mají dobrý sluch.
Hlasové projevy můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří ty, které informují o příslušnosti k určitému druhu. Tyto hlasy jsou krátké a silné, protože jejich cílem je rychle varovat nebo zastrašit útočníka. Např. severoamerický druh sysla vydává při ohrožení varovný hvizd, který se liší svou modulací podle toho, zda spatří hada, dravce nebo člověka. Do druhé skupiny patří hlasy, jimiž ptáci a savci označují svá teritoria, např. řev lvů. Některá zvířata mají také velké napodobovací schopnosti, co se týče reprodukce lidské řeči, a jiná, jako např. ptáci, napodobují zpěv jiných ptačích druhů.

Signály zrakové

Zrakové dorozumívání je přibližně stejně rozšířeno jako dorozumívání zvukem. Dobře vyvinuto je u savců, ptáků, některých plazů, hmyzu, korýšů, kostnatých ryb a pavouků. Zrakové signály bývají specifické pro jednotlivé druhy nebo skupiny zvířat, některá gesta jsou však velmi rozšířená a mají stejný význam u většiny obratlovců (např. zívání). Zrakové dorozumívací signály můžeme odvodit z tzv. trvalých tělesných znaků, které má jedinec na sobě a které mají většinou identifikační funkci, tzn. že umožňují rozpoznání druhové příslušnosti (tvar těla, zbarvení).
Další jsou signální znaky s dočasným působením. Objevují se pouze v určitých situacích a jsou obvykle směrovány k protivníkovi nebo partnerovi. Patří sem změna tvaru těla, kdy se však většinou jedná pouze o falešné zvětšení těla, neboť se zvětší pouze obrysy. Ptáci a savci využívají k těmto účelům značné pohyblivosti per a chlupů, např. sova může vzpřímením svých krycích per svůj objem až zdvojnásobit. Jen některá zvířata dokážou skutečně zvětšit objem těla – chameleón nebo ryba ježík. Dále se můžeme u zvířat setkat se změnou barvy celého těla, jak to známe například u ryby Caesio chrysozonus, která mění barvu těla ve fázi spánku.
Pokročilejší formou zrakového dorozumívání jsou některé výrazové postoje a zdůrazňování jistých částí těla, přičemž se obvykle uplatňují různé tělesné struktury nebo prvky zbarvení. Patří sem pohyby ocasu, uší, nosu, tykadel, vzpřimování odlišně zbarvených chlupů, odkrývání nápadně barevných skvrn atd.
Evolučně vyspělí savci, jako jsou některé šelmy, dovedou účinně používat obličejovou mimiku, aby vyjádřili útočnou hrozbu, obrannou hrozbu, nadřazenost, podřízenost, spokojenost, neklid, strach atd. Rozsah mimických schopností je dán samotným utvářením hlavy, především obličejové části; závisí zejména na pohyblivosti kůže obličeje, očních štěrbin, ušních boltců a pysků. Stejně jako zvukové signály mohou i zrakové sloužit k označení teritoria.
Velmi zajímavým způsobem dorozumívání jsou tzv. včelí tance, při nichž dochází i k dotykové komunikaci. Známe dva druhy těchto „tanečků“: kruhové a natřásavé. Najde-li včela nektarem bohaté květiny, vrátí se domů a začne tančit na povrchu jednoho z plástů. Kruhový tanec označuje, že potrava je nedaleko úlu. Natřásavý tanec informuje o směru a vzdálenosti potravy, která není v těsné blízkosti úlu; má tvar ležaté osmičky, přičemž největší význam má přímý úsek mezi oběma elipsami a důležitá je i rychlost tance. Včely si tímto způsobem přenášejí informace o přesné vzdálenosti a směru, kterým mají letět. Jsou tedy schopné vyslat na určité místo další včely, aniž by musely letět s nimi.

Signály pachové

Tento způsob komunikace je nejrozšířenější. Patří sem kontaktní pachové signály, které se předávají dotykem, např. prostřednictvím tykadel, ústních ústrojí, ale také umísťováním pachových značek na tělo druhého jedince. Další signály jsou ty, které působí na dálku. Zvířata je vysílají do okolního prostředí, tj. do vody či do vzduchu, anebo vylučují páchnoucí látky na pevný podklad. I tato forma komunikace se může uplatňovat mezidruhově. Známí jsou například mravenci, kteří si chemicky značí cestičky vedoucí od zdroje potravy k mraveništi. Těchto značek využívá i jiný hmyz, který čeká u cesty a pachovou i dotykovou řečí tykadel vymáhá od mravenčích dělnic potravu.

Signály dotykové

Tělesný dotyk je běžný pouze mezi zvířaty, která se navzájem dokonale znají. Dotyk může přinášet informaci o vzájemné existenci, o přátelských či nepřátelských úmyslech, o postavení ve skupině, zlepšuje soudržnost, uklidňuje, tlumí agresivitu nebo má funkci pozdravu. Obratlovci se v rámci svého druhu často zdraví dotyky tlamou (zobákem, čenichem, pysky). Pokud dojde k dotyku mezi příslušníky rozdílných druhů, vyvolává to obranné chování. Výjimkou jsou např. tropické druhy čejek, které vybírají krokodýlům z tlamy pijavky a zbytky potravy.

Domovy

Domovy zvířat zahrnují kromě úkrytů i celý prostor, kde se zvířata pohybují. Nejčastější úkryty jsou hnízda, nory, doupata. Tyto úkryty jsou velmi rozmanité a záleží na tom, jak je které zvíře náročné. Někteří ptáci si staví velmi složitá hnízda, jako např. kladivouš takatra, který si staví hnízdo široké v průměru až dva metry a jeho stavba trvá 6 měsíců. Nebo pták hrnčiřík, který si staví velmi úhledné hnízdo z hlíny a bláta. Na druhou stranu jiným zvířatům stačí mělké jamky, vyleželé vlastním tělem (srnčí lože), a ryby většinou vůbec nemají žádný úkryt. Některá zvířata mohou mít dokonce několik úkrytů, z nichž jeden bývá hlavní, ale všechny jsou umístěny v rozsahu tzv. teritoria.
Teritorium je území, které obývá buď jedno zvíře, nebo pár či rodina určitého druhu zvířat, a je obvykle respektováno zvířaty žijícími v sousedství. Jeho rozsah zajišťuje zvířatům za normálních okolností dostatek potravy, proto např. teritorium tygra nebo lva je velké 20 km2 a labutě 1 km2. Teritorium si zvíře brání proti všem ostatním příslušníkům svého druhu, ale na druhou stranu mu nevadí, pokud na území žijí současně zvířata jiného druhu. Jeden ze způsobů značení teritoria je pomocí zvukových signálů. Sem patří např. zpěv ptáků, řev lvů a opic atd. Další způsob značení je pomocí pachových značek. Může to být močí, trusem nebo výměšky zvláštních pachových žláz, které jsou umístěny na různých částech těla. Srnčí zvěř je má například na nohou a jejich výměšky se při chůzi zachytávají v trávě. Občas se vyskytuje i značení zrakové. Známé je to u hnědých medvědů, kteří si označují své hraniční stromy tak, že předními tlapami strhávají ze stromů kůru.
K domovu zvířat patří i soustava stezek, cestiček a tras; souhrnně je nazýváme ochozy. Ochozy spojují jednotlivá místa v rámci teritoria. Kromě vlastního úkrytu to jsou zásobárny jídla, kaliště (místo, kde se zvířata válejí), místa pro odpočinek, potravinové stoličky (stálá místa, kde zvířata požírají potravu) a tzv. drbací stromy. Ochozy jsou široké podle velikosti zvířete, které je využívá, ale někdy ochozy využívá i několik druhů zvířat. Zvířata chodí po ochozu vždy jedno za druhým. Průběh ochozu je většinou vlnovitý a ochozy, které si zvířata jednou založí, využívají potom trvale a nechtějí se jich vzdát, ani když se na nich objeví překážka.

Denní program


Plameňáci
plameňáci

Základní denní program je určen ustáleným střídáním klidu (tzn. spánek a odpočinek) a aktivní činnosti. Pro některé savce a většinu ptáků je období klidu a aktivity určováno světlem a u jelenů a srnců hraje svou roli i výška slunce. Na obratlovce, kteří mají proměnlivou tělesnou teplotu, má vliv i teplota okolí. Období klidu a aktivity nemusí být tedy v průběhu roku vázáno na stejnou denní dobu.
Fáze klidu jsou důležité pro regeneraci a zabírají více času než období aktivity. Patří sem spánek, jehož délka je různá od několika sekund až do 16-ti hodin. Zvířata zaujímají při spánku různé polohy. Např. ryba nehybně „stojí“ nad dnem ve vodě, kopytníci spí ve stoje a rorýs v noci dokonce vyletí do velkých výšek a tam spí za letu. Většina zvířat však obvykle spí svinutá do klubíčka nebo s nataženým tělem. V jiných případech slouží fáze klidu k přečkání klimaticky nepříznivého období nebo může představovat specifickou část života, kdy při zevní nehybnosti probíhá vnitřní přestavba těla (kukla hmyzu). Dále známe u zvířat zimní spánek, který se vyskytuje u některých savců nebo ojedinělých druhů ptáků. Je provázen značným poklesem tělesné teploty, krevního tlaku a zpomalením metabolických procesů. K těmto zvířatům patří ježci, netopýři, plchové, syslové, svišti, křečci. U zvířat, která žijí v suchých oblastech, se vyskytuje tzv. letní spánek, který slouží k přečkání období sucha. Dochází též ke snížení tělesné teploty vlivem chladu v zemních norách, kam se zvířata uchylují.
Důležitou částí programu zvířat je získávání potravy. Může probíhat takřka nepřetržitě nebo v nepravidelných intervalech, zejména u vodních živočichů, kteří získávají potravu filtrováním vody a zachycují mikroskopické organismy (plankton). Obvykle však příjem potravy probíhá cyklicky a pravidelně se opakuje v různě dlouhých intervalech. Býložravci většinou věnují vyhledávání potravy veškerý svůj pohyb. Naopak masožravci přijímají potravu v delších intervalech; v případě ptáků a drobných savců v intervalech několika hodin, velcí dravci a šelmy po několika dnech a někteří hadi dokonce po několika týdnech nebo měsících. Některá zvířata si potravu ukrývají nebo si vytvářejí zásoby. Časté je to u hmyzu a suchozemských obratlovců.
Do denního programu zvířat dále patří čištění srsti, peří, slunění, válení, případně v určitém období stavba úkrytu, rozmnožování atd.

Společenský život

Zvířata mohou žít jako náhodné volné seskupení jednoho nebo více druhů. Tato zvířata nemají mezi sebou žádné společenské vztahy. Důvod, proč se shromažďují, vyplývá z ekologických podmínek, kdy obvykle hledají vhodné místo k přežití, ale nevyhledávají společnost. Mezi tato zvířata patří motýli, ptáci a pavouci.
Další seskupení zvířat vytváří tzv. společnost nebo societu. Jsou to jedinci téhož druhu, kde společně žijí samci, samice, mláďata a navzájem si předávají informace. Společnost vytváří nadindividuální strategii chování, která vede k úspěšnějšímu přežití a rozmnožování celé skupiny.

Anonymní otevřená společnost

V tomto druhu společnosti se zvířata navzájem neznají a mohou do společnosti volně vstupovat nebo ji kdykoli opouštět. Patří sem např. hmyzí roje nebo velká hejna ryb a ptáků v době migrace. Rekordní a pro obratlovce atypickou velikost mají letní kolonie netopýra druhu Tadarida brasiliensie, které v jeskyních na jihu USA sdružují až 5 miliónů jedinců. Otevřená společnost může mít ve svém středu užší uzavřené společnosti.

Anonymní uzavřená společnost

Je to společnost jedinců, kteří se navzájem neznají, ale žijí pohromadě po celý život a brání pronikání jiných jedinců do společnosti. Soudržnost zajišťují obvykle určité pachové značky, které jsou společné všem jedincům této společnosti a odlišují ji od jiné společnosti téhož druhu. Pokud zbavíme příslušníka určité společnosti charakteristické značky, ostatní ho zaženou nebo usmrtí. Patří sem včelí roj, který má okolo 70 000 jedinců, nebo mraveniště, kde žije okolo půl miliónu mravenců. V těchto společnostech dochází k dělbě práce mezi různými kastami, kdy se některé starají o obranu a bezpečnost, jiné se věnují péči o slabší jedince nebo získávání potravy.

Individualizovaná otevřená společnost

Tato společnost bývá obvykle malá, sdružuje nejvýše několik desítek jedinců. Její příslušníci se osobně znají a mají mezi sebou hodnostní vztahy, jež mohou mít různé formy; v podstatě však jde vždy o vztahy nadřazenosti a podřízenosti mezi jednotlivými členy společnosti. Členové jednotlivých společností téhož druhu se mohou mezi sebou navzájem vyměňovat nebo trávit část života samotářsky. Společnosti tohoto druhu vytvářejí savci a ptáci hnízdící v menších koloniích, jako jsou čápi, volavky a dravci.

Individualizovaná uzavřená společnost

Je to společnost, kde se příslušníci dobře znají a ztráta jednoho člena skupiny vede k tomu, že ho ostatní hledají. Členové této skupiny se navzájem upozorňují na zdroje potravy a dělí se o ni, pomáhají si při lovu, péči o mláďata a ochraně skupiny. Mezi příslušníky této společnosti existuje hierarchie.
Nejjednodušším příkladem je společnost, která má svého vůdce nadřazeného všem ostatním a další členové skupiny jsou též hierarchicky uspořádáni. Samci mají obvykle vyšší postavení než samice, ale samice často nabývají na důležitosti, když mají mláďata. Postavení vedoucího zvířete není stálé, mění se buď přirozeným způsobem, nebo následkem bojů. Zvíře, které zvítězí, postupuje ve svém hodnostním postavení, zatímco zvíře poražené sestupuje na místo nižší. Hodnostní boje jsou spíše symbolické a řídí se určitými pravidly, která jsou druhově specifická a připomínají rytířské turnaje. Účelem není zabít protivníka, ale podrobit si ho. Jedovatí hadi se např. přetlačují při zavřených tlamách, antilopy se přetlačují krky nebo šermují rohy.
Vzájemné hodnostní postavení mezi jedinci se pozná podle jejich chování – při setkáních, krmení, vybírání místa k odpočinku, kdy podřízený, jak je tomu např. u psovitých šelem, klopí hlavu před nadřízeným a stahuje ocas mezi nohy. Ptáci přitahují peří a některé ryby mění svou barvu. U nadřízených naopak dochází k tomu, že se načepýří, zvětší objem těla, ukazují zobák, zježí chlupy nebo vytahují drápy.

Rodinný život


vlci
vlci

Jednou z nejdůležitějších funkcí živého organismu je zajištění další existence svého druhu. V přírodě existují druhy zvířat, jež žijí v párech (vlci, většina pěvců, koroptve) nebo jeden samec může mít i několik samic (bažanti, jeleni). Všechny tyto formy mohou být buď trvalé, nebo přechodné. Některé páry se spojují na celý život (husy, vlci), jiné pouze na jednu sezónu (divoké kachny). Všem těmto formám je společné to, že se zvířata na určitou dobu dostávají do těsného tělesného styku. Pro většinu zvířat to však není přirozené, neboť všechny druhy instinktivně dodržují určitou vzdálenost nazývanou individuální, která jim zajišťuje volnost pohybu. Ale u většiny obratlovců musí být tato vzdálenost překonána, má-li dojít k oplodnění samice. K odstranění zábran slouží tzv. námluvy, kam patří známé tokání tetřevů či říje u vysoké zvěře. K setkání jedinců opačného pohlaví slouží tzv. lákadla, z nichž velice rozšířená jsou lákadla pachová, jak je tomu např. u motýlích samiček. Akustická lákadla existují zvláště u hmyzu, obojživelníků a ptáků. Optická lákadla jsou častá u ptáků (např. páv, který rozevírá do vějíře pera svého ocasu). Námluvy mohou zahrnovat i další zajímavé projevy, jako je symbolické předávání dárků, vzájemné krmení a péče o povrch těla partnera.
Co se týče péče o mláďata, existují rozmanité způsoby v závislosti na druhu zvířat. Rodiče své potomky krmí, zahřívají, vodí a ochraňují. Existují druhy, kdy se samice o mláďata příliš nestarají, jak je tomu např. u velbloudů, kteří si dokonce musí sami překousnout pupeční šňůru. Mláďata nižších obratlovců se o sebe starají sama hned po narození, ale vyšší obratlovci vyžadují delší péči. Krmivá mláďata jsou závislá na svých rodičích. Zajímavé je např. chování zoborožců rodu Tockus v době hnízdění. Samice obsadí dutinu ve stromě, jejíž otvor samec zvenčí zazdí, takže ji samice nemůže opustit. Zatímco sedí na vejcích, samec ji krmí, a když se vylíhnou mláďata, krmí i je. Po nějaké době samice zobákem zevnitř rozbije uzávěr a vylétne ven. Mláďata, až na malý otvůrek, dutinu opět zazdí. Nyní jim přinášejí potravu oba rodiče. Za čas se vyklube ven nejstarší mládě, rozbije dutinu a mladší sourozenci dutinu opět zcelí, a tak to jde postupně dál, dokud neopustí dutinu všechna mláďata.
Mláďata své rodiče většinou poznají. Ale např. housata pokládají za své rodiče první živé tvory, kteří se u nich po vylíhnutí objeví, a ty potom všude následují. Kachňata poznají své rodiče podle hlasu – proto se kachna vodící mláďata neustále ozývá. Co se týče rodičů, většinou mají vrozený instinkt a poznávají svá mláďata na základě určitého znaku, který mládě musí mít.
Někdy se u zvířat můžeme setkat i s adopcí, kdy jsou schopna si osvojit mládě jiného zvířete. Hojné jsou adopce mezi různými druhy hlodavců. Záleží na tom, jak dalece se shoduje poznávací signál mláďat se signálem adoptivních rodičů. Ve volné přírodě jde však v naprosté většině případů o adopci mláďat téhož druhu (např. u lvů). Kromě adopce jsou též známy případy dočasné výchovy mláďat jinými zvířaty než rodiči, jak je tomu u tučňáků, když odcházejí lovit k moři potravu – mláďata jsou ponechána společně v jakýchsi „školkách“ pod ochranou několika dospělých tučňáků. U některých druhů zvířat existuje funkce „strýce“, což bývají obvykle mláďata z předcházejících let, která sama dosud nezaložila rodinu a v nepřítomnosti rodičů se o mláďata starají.
Poznali jsme, že bez ohledu na nesčetný počet druhů a forem, které můžeme spatřit, nahlédneme-li do světa zvířat, existují zákonitosti, zvyky a způsoby chování, jež jsou většině zvířat společné. Neboť všechna vytvářejí jednotný a nerozlučný celek s Přírodou, jejíž zákony jsou platné na všech úrovních projevu života, od těch nejjednodušších forem minerálů až po člověka. A budeme-li chtít, může se pro nás svět zvířat místo předmětu zkoumání a experimentů stát i předmětem ponaučení a připomínkou věcí, na něž jsme v našem civilizovaném světě už možná zapomněli.
Použitá literatura:
1/ Igor Akimuškin: „Nerozluštitelné záhady přírody“
2/ Doc. RNDr. Jiří Gaisler, CSc.: „Úvod do etologie“
3/ Ivan Heráň: „Díváme se na zvířata“
4/ Nakladatelství Usborne: „Zázraky a tajemství v přírodě“
5/ Julius Komárek: „Kapitoly o zvířatech“