Mýtus a symbol

Slavko Kroča

(Tento text je přepisem přednášky, která se konala v září 2003 v Praze)


Koláž: Hrobka vezíra Kara a Tutanchamon
Koláž: Hrobka vezíra Kara a Tutanchamon

Lidé velmi často diskutují na téma, zda je něco krásné, nebo to krásné není: obraz, socha, jakýkoli umělecký výtvor… Někdo může říci, že ano, někdo druhý, že ne. Jeden říká, že ho to oslovuje, druhý, že jeho ne. Jistá věc se v určitém okamžiku objevila, dostala svoji konkrétní podobu a promlouvá k pozorovateli. Obdobně působí i symbol a mýtus. Co vnímáme, když čteme různé mýty, když vyprávíme o symbolech? Co myslíme tím, když říkáme „to má symbolický význam“, „tento jazyk je symbolický“…? Vnímáme vnější stránku, textovou podobu, anebo vnímáme samotný obsah?
Různé kultury v dějinách vytvořily podobné mýty. Sepsaly je a interpretovaly různými způsoby, ale obsah zůstal velmi podobný. Je tedy možné mluvit o mýtech a symbolech jako o jistých strukturách, které mají konkrétní obsah a které, na rozdíl od různých znaků či legend, mají jistou univerzálnost a vlastní existenci. Nezáleží na tom, zda je dokážeme, nebo nedokážeme interpretovat, zda se nám líbí, nebo nelíbí. Některé, jako například ty orientální či ze světa severoamerických indiánů, jsou vzdálené našemu prostředí, které vzniklo pod vlivem antického světa, staré řecké a římské kultury; a přesto nás zajímá, jakým způsobem tito lidé vnímali a chápali svět, který je obklopoval.
Aby symbol mohl existovat a abychom jej dokázali nějak popsat, musí mít svůj vlastní obsah. Symboly jsou součástí jiných, větších obsahů, které utvářejí a které můžeme souhrnně nazvat mýty. Symbol a mýtus jsou úzce spjaty. Mýty obsahují množství symbolů a stejně jako ony mohou mít různé úrovně interpretace. Číslo dvě může mít pro jednoho člověka jiný význam než pro druhého. Někdo řekne: „To je pro mne šťastné číslo.“ Jiný řekne: „Dvojka – kdepak, to není moje číslo.“ Existuje určitá spojitost mezi tím, co nazýváme symbol, a tím, co nazýváme mýtus.
Základní charakteristikou mýtu je, že je to nadčasová skutečnost, kterou nemůžeme umístit do žádného historického okamžiku, nemůžeme říci, kdy vznikl. Jeho hodnota spočívá v tom, že je nadčasový. Jeho odkaz, jeho realita, to vše vyjadřuje jistou úroveň, kterou nelze vyjádřit v časové kvalitě.
Jako příklad můžeme uvést mýty o stvoření. Neexistuje přesná hranice, na jejímž základě bychom dokázali určit, kdy svět vznikl. Existují posvátné texty, které jsou věnovány této problematice a uvádějí i rok, například, že svět vznikl v roce 6500 př. n. l. Realita je však odlišná. Mýtus nepromlouvá skrze samotné dějiny a posláním mytologického vyprávění – mluvíme-li o mýtech o stvoření – není podat zprávu o tom, co se událo někdy na počátku dějin. Ani samotná věta „Bůh stvořil nebe a zemi“ nám nedává odpověď na otázku „kdy“. Na časové ose nelze podle této věty určit, kdy se to událo. Jiné posvátné texty mluví o časových obdobích, která jsou tak obrovská a zapadají do tak velkých cyklů, že jde o miliardy let, ve kterých, jak se říká, byl Bráhma prvním stvořitelem světa v rámci indického panteonu. On stvořil zlaté vejce, v průběhu milionů let svým vlastním intuitivním rozjímáním toto vejce rozpůlil, a tak vzniklo nebe a země. Tento starodávný mýtus neuvádí letopočty, postrádá historickou časovost, bez ohledu na to, že my bychom se o ní chtěli dozvědět více.
Mýtus promlouvá jazykem, který je nadčasový. Neupřednostňuje historii, prostě vznikl v jistém okamžiku a jeho druhou základní charakteristikou je opakovatelnost. Významní badatelé, kteří se v minulém století věnovali studiím mýtů, předložili různé teorie o tom, co ve skutečnosti mýtus je. Rumunský filozof Mircea Eliade se věnoval této problematice téměř celý svůj život, zkoumal nejrůznější světové mytologie a náboženství. Mluvil o mýtech jako o jisté nadčasové realitě, pro niž není podstatné, zda dokážeme konkrétně určit čas popisovaných událostí v dějinách, jejich sled a zda souvisí s určitou civilizací. Mluví o mýtu jako o zvláštní entitě, o vztahu, který je možné v rámci dějin opakovat.
Existuje čas, ve kterém se mýtus utváří, a Eliade ho nazývá mytickým časem. To je čas, který nemá své vlastní určení a je podle něj časem posvátným. Charakteristikou tohoto mytického, posvátného času je jeho opakovatelnost.
Mýtus tedy nemá v čase podobu lineární, nýbrž cyklickou. Znamená to, že ho lze znovu oživit. Například akt stvoření se může uskutečnit i později; k tomu slouží různé obřady a ceremonie. Proto všechny kultury přikládaly velký význam určitým dnům v roce, v nichž bylo možné napodobit toto prvopočáteční stvoření. Zajímavé je, že téměř všechny civilizace měly jistá období, která byla pro jejich lid posvátná, a když je zkoumáme, dokážeme najít určité shody. Prvopočáteční mýtus umožňoval člověku, aby napodobováním toho, co se událo na začátku, prostřednictvím rituálů, zvyků a obřadů, znovu prožil prvotní akt stvoření. Připomeňme si, že slovo mýtus pochází z řeckého „mythos“, což znamená vyprávění, které nemá oporu v realitě a obsahuje množství symbolů.
Do dnešních dnů si všechna významná náboženství uchovala obřady a ceremonie napodobující události, které se staly v oněch mytických dobách. Nejrůznější kultury, které si zachovaly mytologické příběhy, mají slavnosti, dny, kdy se lidé snaží znovu prožít události z prvopočátečních časů. Podíváme-li se na naši západní kulturu, pak křesťanství jako největší náboženský systém má během roku řadu nejrůznějších obřadů, ceremonií a slavností, v nichž věci, které nelze přesně umístit a datovat, mají svůj symbolický odraz i dnes. Je zajímavé, že bez ohledu na to, že se člověk jako rozumová bytost v dnešní době zaměřil na zkoumání toho, co je rozumové, cítí určitou míru nejistoty, neboť neví, jakým způsobem zařadit tyto tradice do svého vlastního života.
Další badatelé, kteří se soustředili na zkoumání mytologie z psychologického hlediska, došli i k dalším závěrům. Například Carl Gustav Jung se soustředil na zkoumání mytologie s ohledem na neprobádané aspekty lidské psýchy. Pro něho jsou symboly a mýty obsahy kolektivního a individuálního nevědomí jedince a lidstva, které symbolickým způsobem promlouvají v určitých okamžicích, a je na člověku, aby dokázal najít odpovídající klíče k interpretaci těchto mytických obrazů. Rozeznává takzvané univerzální symboly, které jsou příznačné pro mnohé kultury a bez ohledu na zeměpisnou vzdálenost obdobným způsobem vyjadřují stejnou nebo podobnou ideu. Jsou důležité, protože se dnes, stejně jako v minulosti, používají pro zkoumání snů, které mají něco společného s představami starých kultur, s mýty a symboly.


Pták Rechit nebo Rekhyt (čejka chocholatá), detail spodní části sloupu v chrámu Kom Ombo
Pták Rechit nebo Rekhyt (čejka chocholatá), detail spodní části sloupu v chrámu Kom Ombo. Některé úvahy (modernější způsoby interpretace) vedou k významu, že to byl znak, který částečně (vizuálně) odděloval část chrámu, kam se mohli dostat obyčejní lidé. Za tuto hranici už nemohli zajít.

Mýtus a symbol, dva elementy, bez kterých by náš život nebyl takový, jaký je. Symbolický jazyk a gesta, vnímání různých symbolů a znaků či alegorií je, více než si myslíme, zakořeněno v naší identitě, v naší osobnosti. Každý z nás se ve větší či menší míře projevuje právě těmito elementy, které tvoří součást starobylých mytologických příběhů a symbologií. Možná si to někdy ani nepřipouštíme, ale stačí to vyjádřit pomocí nějaké krátké alegorie, krátkého obsahu, který nemá žádnou konkrétní reálnou podobu, myšlenku či ideu. Pokud bychom ji chtěli popisovat jen slovy, pak bychom k tomu potřebovali mnohem více výrazů a času. Uvedeme jako příklad symbol kříže. Téměř každý člověk tento symbol zná, dokáže ho vnímat a interpretovat. Sám o sobě, graficky znázorněn, vyjadřuje víc než tisíce slov. Jedno grafické znázornění v našem vědomí vyvolává tak obrovskou náplň, tak obrovský obsah, že pokud bychom to chtěli vyjádřit písemně, spotřebovali bychom tuny papíru.
Dalším charakteristickým prvkem symbolu je jeho polydimenzionální charakter: má více než jednu úroveň interpretace. To, co někomu připomíná „plus“ je pro jiného posvátným symbolem. Pokud vezmeme jakýkoli číselný znak, i k němu bychom mohli najít odpovídající obsahy, které nám poukazují na vícevrstevnatost daného symbolu. Souhrn symbolů může být obsahem jednoho mýtu. Mýtus je tedy také vícevrstevnatý. Jistým způsobem nám poukazuje na určitou realitu, kterou je možné vysvětlit a interpretovat různými způsoby, dle různých klíčů, a existuje mnoho mýtů, které podle toho, jak složitý je jejich obsah, nabízejí vysvětlení na více úrovních.
Interpretovat například mýtus o Heraklovi a jeho dvanácti pracích je natolik obtížné, že by bylo zapotřebí mnoho času a úsilí, mnoho inspirace, která by nám umožnila proniknout do samotného obsahu symbolů, abychom dokázali vnímat všechny symboly a úrovně, které se v něm objevují, až po ty nejjemnější.
Symbologie, nauka, která se zabývá zkoumáním symbolů, a mytologie, která srovnávacím způsobem zkoumá různé mýty vzniklé v různých částech světa, se snaží pro jejich vysvětlení najít společného jmenovatele. Přesto je zřejmé, že pro každého z nás může být interpretace natolik individuální, že vždy někdo bude k pravdě blíž a někdo dál. Symbol a mýtus promlouvají svým jazykem právě na základě toho, jak je člověk mýtům otevřen. Pro někoho je mýtus o Psyché pouze hezkou pohádkou, jinému poukazuje na skryté potenciály lidské duše, pro dalšího vyjadřuje mnohem hlubší duchovní význam…, ale jeho hlavní charakteristikou je, že promlouvá ke každému na základě toho, jak ho vnímá.
Uvedli jsme příklad mýtu o stvoření světa. Je mnoho mytických příběhů vztahujících se k této tematice. Každý z nich je svým způsobem originální, mluví svým vlastním jazykem a poukazuje i na různá jiná „stvoření“. Některé z nich mluví o tom, jak bylo stvořeno například moře, jak byl stvořen strom, pták atd. Snahou generací, které přenášely tyto mýty, vždy bylo, aby jimi oživily akt stvoření na konkrétním místě a v konkrétním čase. Například při obřadech k založení města, při stavbě chrámu zasvěceného určitému bohu atd.
Tradiční společnost vždy našla dostatek elementů, dostatek způsobů, aby opakovala a uskutečnila tento akt stvoření ve dnech, které k tomu byly vhodné. Našla prvky, skrze které projevila poklady z mytických časů. Uveďme citát z Mircey Eliadeho: „Starodávný člověk, archaický člověk, vždy znovu a znovu prožívá toto stvoření.“ Snaží se v tomto opakování znovu prožít tyto prvopočátky, protože tím účastníky obřadů přivádí k jisté regeneraci.
V antickém Řecku měly obdobný význam pro diváky tragédie a divadelní představení všeobecně. Obvykle se jednalo o interpretaci mytických nebo mytologických příběhů a divák mohl prostřednictvím napodobování těchto představ prožít jakousi očistu. Antičtí herci vždy vystupovali v maskách. Zakrývali své vlastní obličeje, protože chápali význam slova „persona“. Mluvíme o maskách, které zakrývají osobnost a poukazují na to, že na povrchu věcí je vždy maska. Pod povrchem věci nebo uvnitř člověka se skrývá něco jiného, mnohem jemnějšího, to, co prožíváme. Během těchto představení docházelo ke katarzím, očišťování od negativní energie, která se časem nashromáždila. Různá mystéria měla podobný účel. Napodobení některých mytických prvků během slavností vede k očištění diváka nebo účastníka.
Jiné kultury vykonávají tyto slavnosti obdobným způsobem, nebo je například věřící povinen jednou za život vykonat pouť a navštívit některé posvátné místo. Obětovat majetek nebo určitou cennost božstvu není ničím jiným než způsobem očisty, snahou napodobit některé prvopočáteční prvky, které se objevují v různých mytologiích. Takový obřad se uskutečňoval na počátku časů, je zaznamenán v mýtech.
Komu je třeba obětovat? Právě těm tvůrcům, kteří na začátku dle různých tradic byli těmi, kdo naučili lidstvo věcem potřebným pro život. Toto napodobování, které je možné spatřit v rámci všech mytologií, a schopnost znovu prožívat jisté mytologické obsahy je jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou můžeme u mýtů vnímat.
Když přistupujeme ke čtení těchto příběhů, ať už se jedná o zpracované nebo původní verze, mnohé věci nám mohou připadat jako vyprávění, která nemají s námi samotnými nic společného. Na základě významů jednotlivých symbolů však vidíme, že struktury popsané v těchto mýtech mají s námi naopak společného mnoho, protože mluví o člověku, mluví o jeho duševním životě, o tom, co se odehrává v jeho psychickém světě, a proto je i pro nás důležité vnímat tuto stránku mýtu.
Mýtus nám může vyprávět o nástrahách, které se nacházejí uvnitř každého jedince, když začíná vnímat věci, které poutají jeho pozornost. Tyto věci mohou člověka vést k tomu pozemskému, anebo k tomu, co je nadčasové. Je to jeden z klíčů, jedna z možných interpretací, která napovídá mnohé o tom, co se nachází v našem vlastním psychickém světě. Symboly, které jsou obsaženy v mýtu, nám naznačují, abychom mezi mnoha věcmi nepodstatnými našli ty podstatné. K tomu však potřebujeme pomoc a touto pomocí není nic, co přichází zvenčí, nýbrž naše vlastní Inteligence. Ona dokáže vnímat symboly a mýty, jejich obsahy, které nejsou vždy jednoznačné a nejsou vždy stejné a promlouvají individuálním způsobem a svým vlastním individuálním jazykem ke každému z nás. Protože je tento způsob pokaždé odlišný, nemůžeme říci, že existuje pouze jedna interpretace mýtu přijatelná pro všechny.
S ohledem na to, jak silné jsou naše vlastní zkušenosti, nakolik je náš psychický svět ovlivněn idejemi dobra, krásy a spravedlnosti, bude i naše vnímání těchto skrytých obsahů symbolů a mýtů vyšší. Ten, kdo více ví, dokáže také více pochopit.
U mýtů a symbolů není na místě otázka, zda se nám líbí, či nelíbí. Někdy se ocitáme v absurdní situaci, kdy se po nás žádá, abychom vyjádřili své vlastní mínění o věcech, které mají určitý symbolický obsah, ale my ho nevnímáme. Dostáváme se tím do rozpaků, když nechceme přiznat, že nám symbolické obsahy téměř nic neříkají. Existují ale i jiné symboly, takové, které jsou nám blízké a které jako určité ideje pronikají do našeho nitra a jakoby osvětlovaly náš vnitřní svět. Sbližují toho, jenž je vnímá, s tím, co je vnímáno. Obdobou toho je i vztah k mýtům a symbolům; některé jsou nám blízké, jiné naopak zcela cizí, nebo dokonce odporné. Záměrně používám tento výraz, neboť některé mytologické příběhy nám mohou připadat krvežíznivé, nehumánní, mohou vyprávět o věcech, které jsou nám zcela cizí. Jiné jsou nám blízké natolik, že každým kouskem své vlastní bytosti dokážeme předávat jejich jednotlivé symboly, i když je vůbec neznáme.


Behdetej - Okřídlené slunce
Behdetej - Okřídlené slunce, chrám Ramesse III., 20. dynastie, Medínit Habu. Je jedním z nejvíce používaných symbolů v egyptské ikonografii.

A to je další z vlastností symbolů a mýtů: promlouvají k nám prostřednictvím intuice. Existují věci, které rozumem nedokážeme pochopit, avšak existují též symboly, které jsou vlastní našemu imaginárnímu chápání bez ohledu na to, zda o něčem máme vědomosti, či nikoli. Aniž bychom si toho byli vědomi, tyto struktury působí na náš život a na to, co se uskutečňuje v našem vnitřním světě. Někdy se symboly objevují ve spánku, někdy jsou to různé asociace a my často netušíme, proč jedna obyčejná věta v nás vyvolá určitou myšlenku, o které začneme rozjímat...
Je důležité, abychom si takové situace uvědomovali, protože obvyklým nástrojem, který vyvolává tyto asociace, jsou právě symboly. Existuje mnoho symbolických jazyků vnímatelných nejrůznějším způsobem. Jsou to literární, hudební či jiná umělecká díla vyvolávající v našem nitru určitá hnutí, která jsou nám milá, a vzápětí toužíme po dalších takových podnětech. Existují však i díla jiná, která naopak nedokážeme číst, poslouchat ani pozorovat. Není tedy důvod, proč se stydět otevřeně říci, že nedokážeme pochopit to, co někoho jiného pohnalo k tomu, aby namaloval obraz, složil hudbu či postavil dům. Nedokážeme prostě vždy pochopit motivace, pohnutky nebo symbolické a mytické elementy uvnitř jednotlivce, které ho vedou k vytvoření nějakého díla, ať už uměleckého či jiného.
Co pohnalo staré kultury k vytvoření pyramid, chrámů, děl nadčasových z pohledu samotných lidských dějin? Byla to vůle bohů nebo to byla vůle vladařů a panovníků? Nebyla to spíše láska k některým hodnotám, která se projevila tímto způsobem? Na základě trestů nikdy v dějinách nevznikla krása. To je dobré si uvědomit. Z donucení člověk nevytváří krásu. Na základě strachu se nikdy nedokázalo vytvořit žádné dobro. Krásná díla, velkolepé stavby…, to, čemu dnes říkáme umění, není nic jiného než projev toho inteligentního v člověku opřený o tu nejpodstatnější, nesmrtelnou složku člověka, již tvoří láska, dobro a spravedlnost. Všechno to, čemu se dnes obdivujeme, vznikalo na základě pohnutek lidí, kteří byli vedeni Inteligencí, Láskou a Spravedlností.
Mytologie, jež nám vypráví o počátcích, symboly, které mají skutečný obsah a promlouvají skrze dobro, krásu a spravedlnost, jsou něčím, co může naplnit každého z nás. A o tom má smysl uvažovat a především to uplatňovat v praxi. Nestačí sbírat mnoho informací, protože ty se časem mohou zdeformovat, avšak to, co prožíváme, v nás zůstane navždy v podobě zkušenosti.
A dostáváme se ke konci našeho jednoduchého pojednání o mýtech a symbolech, aniž bychom museli uvádět tisíce a tisíce podob různých symbolů, posvátných kamenů, čísel, hvězd atd. Vše má svoji symboliku, a proto i lidská mysl dokáže vnímat na základě jistých elementů, které nás mohou vést k tomu, abychom byli pokaždé lepší a prospěšnější nejen sobě, ale i svému okolí. Generace anonymních lidí žijících před námi dokázaly vytvořit krásu, která nám přináší potěšení. Teď je na nás, abychom my vytvářeli budoucnost, která jednou přijde. Ať je co nejvíce takových dnů, v nichž v sobě pocítíme dobro, krásu a spravedlnost a pokusíme se je žít a uplatňovat ve svém životě, uvnitř i navenek.