Celý její život byl poznamenán bojem s předsudky týkajícími se vzdělání žen a jejich společenské role. Žena, která touží vědecky bádat na poli teoretické fyziky a matematiky, spíše než založit rodinu a starat se o manžela a děti… Dnes nás to snad nepřekvapí. V době života Milevy Marićové (1875–1948) však byly takové představy velmi neobvyklé.
Mimořádný talent
Prvorozená Mileva, které doma říkali Mica, přišla na svět 19. prosince 1875 ve městě Titel na území dnešního Srbska do bohaté rodiny jako nejstarší ze tří dětí. Trpěla vrozenou luxací kyčelního kloubu, a proto celý život výrazně kulhala. Otec ji zbožňoval a navzdory tehdejším konvencím podporoval její vzdělání i vzdělání její sestry. Tichá a introvertní Mica měla nesporný talent na matematiku. Její učitel to rozpoznal a doporučil jejímu otci, aby pokračovala ve studiu na gymnáziu. Kromě inteligence a zápalu pro studium dokázala také tvrdě a soustředěně pracovat. Otec pro ni vytrvale hledal co nejlepší vzdělání, ale byla dívkou, a většina tehdejších škol byla pouze pro chlapce. Prošla jich několik, a nakonec se otci podařilo vyjednat výjimku a získal zvláštní povolení k zápisu dívky na klasické gymnázium v Záhřebu, na němž byla jedinou dívkou. Díky tomu se mohla účastnit také přednášek z matematiky a fyziky a většinu svých učitelů prý zaměstnávala sháněním odborné literatury. Závěrečné zkoušky složila už po dvou letech v roce 1894. Její další kroky zamířily do švýcarského Curychu, na jednu z mála evropských univerzit, která tehdy přijímala ženy. Spořádané, ale liberální Švýcarsko se jí nakonec stalo domovem. V roce 1896 se zapsala na medicínu, ale po jednom semestru přestoupila na polytechniku, kde byla jedinou ženou. Stala se pátou ženou v historii univerzity, která kdy byla na polytechniku přijata. S mužskými kolegy dokázala držet krok, neboť pro matematiku a fyziku byla zrozena.
Osudové setkání s Albertem Einsteinem
Zde se také seznámila s charismatickým, sebevědomým, extrovertním a díky neupravenému zevnějšku poněkud exotickým Albertem Einsteinem. Brzy se z nich stala nerozlučná dvojice. Byla to úžasná a intenzivní léta studií, večírků, výletů a vášnivých debat o matematice a fyzice. On měl teorie, ona pro ně hledala matematické důkazy. Bytost, která je mi rovna a která je tak silná a nezávislá, jako jsem já, prohlásil o ní sebevědomý Einstein, který mnoho lidí za sobě rovné nepovažoval.
Z dochované korespondence je zřejmé, že Mileva se vztahu bránila. Chtěla studovat, věnovat se vědě, učit, a ne být hospodyní. Odešla na jeden semestr na univerzitu v Heidelbergu (1897/8), snad aby se ze vztahu vymanila. Přesto se lásce neubránila. Albert ji v dopisech přemlouval k návratu, až se mu to podařilo. Zrodil se hluboký láskyplný vztah. Společně se připravovali na státnice, psali své diplomové práce, a dokonce si zvolili i stejné téma pro závěrečnou práci: experimentální studie vedení tepla. Žili naplno a byli šťastní. Mileva však nebyla u závěrečné zkoušky na polytechnice úspěšná, a to ani při druhém pokusu v roce 1901. Prospěla z matematiky, ale to nestačilo. Proč neuspěla, vyšlo najevo až po mnoha letech ze zveřejněné korespondence.
Mileva v té době čekala s Albertem nemanželské dítě. Těhotenství snášela duševně i tělesně velmi těžce. Přerušila studia a odjela se schovat k rodičům do Nového Sadu, kde se jí v lednu 1902 po obtížném porodu narodila dcera Lieserl (Líza). Einstein svou dceru zřejmě nikdy neviděl. Zda Lieserl záhy zemřela, což se uvádí nejčastěji, nebo ji adoptovala Milevina přítelkyně, s jistotou nevíme. Studia na univerzitě už Mileva nikdy nedokončila.
Ein Stein a Annus Mirabilis
Mileva nebyla okouzlující kráska, výrazně kulhala, a ač tichá, byla nadprůměrně inteligentní i neobvykle vzdělaná, cílevědomá a samostatná…, nezdála se být na tehdejší poměry zrovna ideální manželskou partií. I kdyby pocházela z židovské rodiny, byla by pro Einsteinovu rodinu jen těžko přijatelná. Přesto se, i navzdory nesouhlasu obou rodin, 6. ledna 1903 Mileva a Albert vzali. Začali žít v Bernu, kde Albert z nouze a nerad přijal místo na patentovém úřadě. Byla to šťastná a plodná léta. Narodil se jim syn Hans Albert. Jejich byt v letech 1901-1904 pravidelně hostil tzv. Olympijskou akademii: noční setkání plné debat a diskuzí nad vědeckými, literárními a kulturními tématy. Hlavními účastníky byli Albert Einstein, Maurice Solovine a Conrad Habicht. Právě Habicht se prý Milevy ptal, proč nikdy nepodepisuje práce i svým jménem. A ona odpověděla: Vždyť my jsme přece Ein-Stein (jeden-kámen). Role Milevy zůstala neviditelná, ale jistá. Nejen role paní domácnosti, ale také role spolupracovnice, která Albertovi pomáhá s matematickými důkazy, sepisováním prací, dohledáváním literatury… A přichází Annus Mirabilis, zázračný rok 1905. Rok, kdy Einstein v časopise Annalen der Physik postupně publikuje čtyři nejdůležitější práce z oblasti teoretické fyziky. Za jednu z nich získal později, v roce 1921, Nobelovu cenu.
Význam a míra Milevina podílu na Einsteinových klíčových teoriích zůstanou nevyjasněny. Einstein v té době pracoval na plný úvazek v patentovém úřadě. Zajisté přispěla psychickou podporou, když po první, druhé ani třetí publikované práci nepřichází téměř žádná reakce z řad vědecké obce. Její podpora však byla i mnohem konkrétnější. Pomáhala s výpočty, propočty a důkazy, navštěvovala knihovny a dohledávala odkazy a doplnění prací, jeho práce přepisovala a kompletovala. Umožnila Einsteinovi jeho teorie rozvinout, dokázala jim plně porozumět a on je s ní nepochybně probíral, a mohl je tak lépe formulovat. Zda by vše dokázal i bez ní, se už zřejmě nedozvíme. Rozhodně si Albert její práce či přispění necenil tak, jako si ve stejné době Pierre Curie vážil práce své manželky. Ten odmítl nominaci na Nobelovu cenu, pokud ji nedostane i jeho žena Marie Curie-Skłodowská. To, že Mileva získala peníze z Nobelovy ceny, může být spíše důsledek rozvodové smlouvy a potřeba finančně zabezpečit ji i syny, než ocenění jejího přínosu a její práce. V děkovné stati za Nobelovu cenu ji Einstein nezmínil.
Těžká léta
Do roku 1909 žijí celkem šťastně v Bernu, pak Albert získává místo na univerzitě v Curychu. 28. července 1910 se jim narodil druhý syn Eduard zvaný Tete a v roce 1911 se rodina přestěhovala do Prahy (bydleli v Lesnické ulici na Smíchově), neboť Einstein získal místo na Karlově univerzitě. Mileva byla v Praze nešťastná: jejich manželství procházelo krizí, byla bez přátel a soužití s tchýní, která s nimi v Praze bydlela, bylo pro ni velmi obtížné. O rok později se rodina vrací do Curychu, ale vzájemné každodenní soužití se stává problematickým. Doma panuje napjatá atmosféra, až vzájemná nesnášenlivost. Albert utíká do Berlína, kde přijímá místo na univerzitě, a rodina ho následuje. Za necelý rok, na jaře 1914, se však Mileva se syny vrací zpět do Curychu a začíná jejich odloučení, které trvá až do rozvodu v roce 1919. Einstein si ještě téhož roku bere za manželku ovdovělou sestřenici Elsu, se kterou již několik let v Berlíně žije.
Pro Milevu jsou to velmi obtížná léta. Byla navíc válka a ona se ocitla i s dětmi v nouzi. Aby zaplatila synům školy, přivydělávala si výukou hry na piano a matematiky. Finanční situace se stabilizovala až v roce 1921, když získala peníze za Nobelovu cenu. Ale přicházejí další starosti. Pečuje o nemocnou sestru a od roku 1930 především o nemocného mladšího syna Eduarda, u něhož propukla schizofrenie. Starší syn Hans Albert je daleko, usadil se s rodinou v Kalifornii, kde získal profesuru na univerzitě v Berkeley. Po jednom z Eduardových agresivních záchvatů ranila Milevu mrtvice, a 4. srpna 1948 v 72 letech umírá.
Říká se, že Einstein i po rozvodu s Milevou rád probíral svou práci. Posílal jí své vědecké práce a studie k připomínkám či pro informaci.
Její jméno, talent a osobnost jsou vyzdvihovány zejména v Srbsku, ale pamětní desku má také v Curychu, kde prožila většinu života. I přes vrozenou bojovnost a nesporné nadání v matematice a fyzice se nakonec věnovala péči o rodinu. Vzdala se osobních vědeckých ambicí, ale pravděpodobně se značně podílela na objevech svého manžela. Zůstala v pozadí a raději přispěla k velkolepému společnému dílu. Dala v určité životní situaci přednost lásce před vědou? Spíše se zdá, že věřila, že se vědecká práce a rodina dají skloubit. V tom ovšem předběhla svou dobu.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 109.
