Sněhobílý sakurový kvítek se otevírá ranním paprskům. První okvětní lístky, třpytící se rosou, se jako voňavé vločky nesou vzduchem. Vznešenost, harmonie, okouzlení smyslů... Kvetoucí sakury člověka naplní mnohými pocity, které mu mohou dovolit zachytit a prožít krásu. Sakura je královnou japonských květin. Gejše náleží toto vznešené místo mezi ženami. Gejša znamená krásná osoba nebo osoba živící se uměním. Dívky se však dříve nestávaly gejšami pro vznešený cíl či ideál, který toto exotické povolání přináší – tedy obsáhnout a přenášet krásu – ale „vrženy do říčního proudu neměly jinou možnost, než se naučit plavat“.
JAK SE STÁT GEJŠOU?
Tradiční věk pro zahájení přípravy budoucí gejši byl tři roky a tři dny. Šlo však pouze o dcery gejš, tedy děvčátka, která se narodila přímo v domech gejš zvaných okiya. Nejčastěji však byly do domů prodávány sedmi až devítileté dcery chudých vesničanů. Majitelky neboli „matky“ těchto domů se o ně staraly a často je i formálně adoptovaly, a staly se tak jejich legálními matkami. Mnoho mateřského citu se jim však nedostalo. Byly kupovány jako zdroj peněz, ne ze soucitu. Dnes je kariéra gejši po splnění povinné školní docházky zcela dobrovolným rozhodnutím.
Po přijetí do domu gejš se dívky podrobily přísnému řádu a disciplíně. Rychle si zvykly spát pouze 4–5 hodin denně, neboť množství dovedností, které musely zvládnout, bylo rozsáhlé a navíc nebyly osvobozeny ani od pomocných prací. Ve speciálních školách se učily tančit, zpívat, příjemně a spisovně hovořit. Studovaly kaligrafii, ikebanu (aranžování květin), čajový obřad a hru na tradiční japonskou loutnu šamizen a malý bubínek tsutsumi.
Nejznámější a největší centra a školy gejš byly a dosud jsou v Tokiu a Kjótu. V Tokiu se dívky podrobovaly přísným zkouškám ve všech zmíněných tradičních uměních. Navíc musely alespoň v jednom z nich projevit nadprůměrné schopnosti. Pokud neuspěly, mohly zkusit štěstí znovu za tři měsíce. Třetí nezdařený pokus jim však cestu k povolání gejši nadobro uzavřel. V Kjótu se dle tradice dívky po krátkém obřadu stávaly „sestrou“ některé skutečné gejši. Úkolem starší sestry bylo uvést dívku do společnosti, seznámit ji s významnými osobami, zkrátka pomoci jí, aby se stala slavnou a žádanou. Čím známější a oblíbenější gejšu dívka získala za starší sestru, tím slibnější byla i její budoucnost. Slavné gejši si tedy mohly vybírat, neboť nejedna dívka toužila být jejich mladší sestrou, i když ji to stálo většinu výdělku dle dohody gejši s „matkou“ dívčina domu. Ta rozhodovala jednoznačně o finančních otázkách, pokud byla dívka odkoupena. Aby se totiž v budoucnu mohla stát nezávislou gejšou, musela splatit všechny dluhy za stravu, výuku, nákladná kimona..., včetně své nákupní ceny.
Následoval debut neboli první večírek. Při slavnosti zvané musedaši, kdy mají dorůstající dívky poprvé charakteristický účes a kimono, dostávají nové poetické jméno a stávají se gejšou-učednicí. Tradičně se „učednice“ nazývají v Tokiu hangjoku (neboli poloviční drahokam) a v Kjótu maiko (tančící dívka). Od té chvíle dívka doprovází starší sestru a účastní se různých večírků, banketů a jednání, kterým přítomnost gejši dodá lesku. Pozorováním se učí nejen konverzaci, jednání a etice, ale zpočátku především pohybu v novém oděvu a těžkých dřevěných sandálech se skrytou rolničkou, ohlašující každý krok. Musí se pohybovat ladně. Lem kimona má při chůzi vyvolat dojem vlny, která se čeří na písčině. Účes připomíná hory a údolí, ozdoby jsou lučním kvítím. Vzniká složitou a bolestivou procedurou voskování, která vytváří na horní části hlavy holé místo. Adeptky na povolání gejši nesmějí být příliš citlivé na bolest a fyzické strádání. Musí se naučit celé hodiny sedět bez pohnutí či přenesení váhy. Spát musí s hlavou na dřevěné podložce potažené látkou a vyplněné pšeničnými zrnky. Jen takto uchrání svůj náročný účes.
Gejši-učednice se oblékají do kimon zářivých barev. Vášnivě červená rtěnka i oční kontury jsou jasnější a výraznější. Liší se i tvar účesu a způsob upevnění obi (široký hedvábný pás na kimonu upevněný na zádech speciálním uzlem). Až budou skutečnými gejšami, mohou volit tmavší, méně kontrastní a elegantnější odstíny v odívání i líčení. Nikdy však nevybírají náhodně, neboť barvy a vzory hedvábných kimon jsou v souladu s ročním obdobím.
Po 3–4 letech se maiko (či hangjoku) při další ceremonii zvané erikae (výměna límečku) oficiálně stává gejšou.
SVĚT GEJŠ
Pod bělostným make-upem, tradičním účesem a obřadním kimonem jsou do krajnosti potlačeny všechny individuální rysy – tak vzniká gejša, osoba, která dává život umění. V japonském pojetí estetiky je umění ceremoniálním přizdobením všednosti, ritualizací každodenního (obyčejného). Měřítkem umění je jeho souznění s ideálem. Gejša proto nikdy neusiluje o originalitu, ale o svrchovanou dokonalost – stav, jemuž se můžete neustále přibližovat, aniž ho kdy dosáhnete. Ve všech nabytých dovednostech by se tedy měla stále snažit zlepšovat.
Je zřejmé, že nejde o povolání na omezený počet denních hodin, ale o životní styl. Pokud se žena neprovdá nebo se sama nerozhodne pro odchod, může zůstat gejšou celý život. Starší gejši se často věnují výchově mladých dívek nebo dále, když mají úspěch, zcela běžně zastávají své povolání. Nikdy nebyla ceněna pouze fyzická krása, ale především schopnosti příjemných společnic, které umí pobavit, naslouchat i hovořit. Díky neznalosti je gejša pro mnohé (i pro Japonce) synonymem lehké ženy. Gejša je však ženou večera, ne noci. Čest a ochrana tajemství je zdrojem její hrdosti a osobní život je její soukromou věcí. Jejím úkolem je udržovat plynulou duchaplnou konverzaci, pobavit tancem, zpěvem, hrou či veselým a lechtivým příběhem. Vytváří pohodu a kouzlo večera, iluzi romantiky.
Honoráře gejš se pohybují v závratných výškách, neboť musí pokrýt výdaje na prvotřídní kimona (oblečení musí gejši tak jako všechny ženy náležitě často obměňovat), kosmetiku apod. Přístup na luxusní soukromý či společenský večírek a možnost spatřit skutečnou gejšu při práci má a měl vždy jen málokdo. S trochou štěstí ji krátce zahlédnete večer v kjótských či tokijských ulicích, když spěchá na angažmá. Nahlédnout do světa dokonalé krásy, světa hedvábí, květin, vůně, zpěvu, hudby, tance... je však dnes dovoleno každému během kjótských festivalů. Gejši zde předvádějí některá ze svých umění, jako je přesné provedení čajového obřadu, hru na šamizen a především tanec. Ladnost okvětního lístku v jemném vánku musí obsahovat každý jejich pohyb. Tanec proto patří k nejvíce ceněným uměním.
V dubnu každého roku se v Kjótu pořádá slavnost Miyako Odori, ukázka tradičních tanců gejš a maiko. Jedenkrát za rok jich tak spolu tančí pět a více. Původ těchto tanců pocházejících z tradičního japonského divadla no a kabuki se datuje do roku 1872 a byly uznány za národní kulturní poklad.
BĚHEM STALETÍ
Od 17. století začaly ve městech vznikat zábavné čtvrti. Večerními baviči byli výhradně muži. Až v polovině 18. století se poprvé v této roli objevují ženy a zanedlouho je povolání gejš pouze v jejich rukou. Před druhou světovou válkou bylo v Japonsku osmdesát tisíc gejš, ale dnes je jich pouze několik tisíc, což způsobuje jejich exotičnost i v samotném Japonsku. Největší ranou bylo zavedení hostesek a také vznik tříměsíčních rychlokursů furisode (tzn. škola dlouhých rukávů), které se drží hesla „gejšou snadno a rychle“. Gejša, obětující svému povolání a zdokonalování celý život, tak soupeří s dívkami, které prošly krátkým drilem a stěží si osvojily základy všech dovedností. To však oku neznalých laiků a cizinců unikne. Navíc tyto „rychlogejši“, oproti skutečným gejšám sdružujícím se stále ve svých domech, kde platí úcta a předávání tradic z generace na generaci, nejsou nikomu ničím zavázány, takže až je omrzí dlouhé rukávy, svlečou kimono stejně rychle, jako je oblékly, a nemají snahu ani znalosti, které by někomu předaly.
Japonsko je zemí rychlých proměn. V minulém století byly gejši módními inovátorkami, dnes jsou symbolem kultivovanosti a tradic. V hektických velkoměstech vítězí západní civilizace s kasiny, bary, kluby a salóny. Mizí zděděné tradice a s nimi i ochota správně ocenit umění gejš, jeho dokonalost a lásku k detailu, ať už jde o správnou polohu vějíře při čajovém obřadu či elegantně klenutý oblouk obočí.
Gejša je bílou sakurou mezi ženami. Pomíjivé sakurové květy dovolují dotknout se nadčasové krásy, ale my, tajíce dech, si často neuvědomíme, že její vnější dokonalost je projevem přírodního řádu. V gejše se s talentem snoubí disciplína a řád a vytváří se svět krásy. Za vnější ženskou křehkostí a přirozenou elegancí se ukrývají léta usilovné práce a odříkání. Velcí umělci vdechují nadčasovou ideou svým dílům život. Gejša – ztělesnění japonské kultury a kultivovanosti – je také živým uměleckým dílem.
