František Novotný a jeho monumentální dílo věnované Platonovi

Ing. Leoš Flaitingr, Ing. Miroslav Huryta

František Novotný
František Novotný

Prof. PhDr. František Novotný, DrSc. (29. srpna 1881 Hlína – 20. září 1964 Brno) byl český klasický filolog. I když se sám ve své skromnosti nepovažoval za filozofa ani přímo za platonika, nýbrž jen za badatele o Platonovi, jeho přínos k platonskému filozofickému bádání byl a je stále značný. Právě v jeho rozsáhlém díle spočívá výjimečnost vědce, pro něhož se Platon stal životní náplní. Zasloužil se o zpřístupnění Platona široké československé veřejnosti nejenom tím, že velmi zdařile a krásně přeložil kompletní Platonovy spisy do národního jazyka, ale i svojí monumentální čtyřsvazkovou monografií O Platonovi. Rozvinul také metodu, jak prokázat, zda jsou díla antických autorů autentická, a sám ji použil například u díla historika Sallustia a samotného Platona. Tato metoda vycházela z jeho bádání o metrice a rytmických zákonitostech antické literatury. Ve svém širokém poli působení se však neomezoval pouze na práci vědeckou, ale značné úsilí věnoval i pedagogice, včetně osvěty a snaze o zachování a rozvoj kvalitního humanitního vzdělání stojícího na řecké a římské tradici. Po první světové válce v řadě svých prací upozorňoval na proměny světa a poukazoval na hodnoty antické kultury pro společnost dneška.
Rozsah a kvalita práce, jak překladatelské tak i vědecké, věnované Platonovi staví Františka Novotného na zcela ojedinělé a výjimečné místo, a to i ve světovém měřítku.

Život

František Novotný se narodil 29. 8. 1881 v malé vesničce Hlína. Byl nadaným žákem, a tak získal možnost vystudovat v letech 1892–1899 gymnázium v nedaleké Chrudimi. Poté byl přijat na Filozofickou fakultu University Karlovy v Praze, kde vystudoval v letech 1899–1904 klasickou filologii a kde setkání s profesorem Josefem Králem předurčilo jeho celoživotní dílo. Po studiích působil až do roku 1914 na různých gymnáziích (v Praze v Truhlářské ulici (1904–1909), ve Vysokém Mýtě (1909–1910) a na Královských Vinohradech (1910–1914). Zároveň se věnoval akademické práci. Roku 1906 získal titul PhDr., roku 1918 se stal docentem klasické filologie a roku 1920 profesorem klasické filologie. Ve své habilitační práci Eurhythmie řecké a latinské prósy navázal na rytmická bádání svého učitele Josefa Krále.
Po vypuknutí první světové války byl záhy jako poručík v záloze odvelen na východní frontu. Přestože byl již 29. října 1914 v bitvě u Nadworne těžce zraněn, zůstal v armádě až do konce války. V roce 1919 byla v Brně založena Masarykova univerzita a zde od roku 1920 až do roku 1957 působil na filozofické fakultě jako profesor klasické filologie a stal se zde zakladatelem klasických studií. V letech 1930 a 1931 zastával funkci děkana a v letech 1945–1947 byl prorektorem.
V meziválečném i poválečném období byl popularizátorem antické kultury a řecké filozofie. Vždy poukazoval na hodnoty antického světa, které považoval za nesmírně důležité i pro současnou společnost. Zdůrazňoval význam výuky klasických jazyků na středních školách pro jejich celospolečenský kulturní přínos.
Zvláště v meziválečné době se věnoval vydávání překladů Platonova díla pro Laichterovu Filozofickou knihovnu. Svou vědeckou a společenskou aktivitu projevil také v mnoha odborných a zájmových organizacích. Pracoval v Jednotě českých filologů (v letech 1929–1935 vedl pobočku v Brně), v Královské české společnosti nauk i v České akademii věd a umění, jejímž řádným členem byl jmenován roku 1933. Působil také v Československé národní radě badatelské, Společnosti přátel antické kultury, kterou založil.
Své vlastní vědecké bádání cílevědomě obohatil o práce obecnějšího charakteru a především o překlad celého Corpus Platonicum. Byl přesvědčen o tom, že se badatel musí svou prací a svým překladem odvděčit svému národu, který mu dal možnost věnovat se vědeckému zkoumání. Věřil, že při tomto zkoumání je třeba udržovat styky mezi slovanskými badateli. Sám udržoval kontakty zejména s polskými a ruskými vědci. S přáteli a kolegy Tadeuszem Zielińským a Ryszardem Ganszyńcem dali v meziválečném období impuls a podíleli se na organizaci dvou kongresů slovanských filologů v Poznani (1929) a v Praze (1931). Roku 1946 byl František Novotný zvolen zahraničním členem Polské akademie věd. V roce 1956 získává vědeckou hodnost DrSc.
Byl dvakrát ženatý a měl dceru Janu. Zemřel 20. 9. 1964 v Brně, kde lze na ústředním hřbitově navštívit jeho čestný hrob.
K vědecké práci Františka Novotného inspiroval již za studií na Universitě Karlově filolog a velký učitel Prof. PhDr. Josef Král (1853–1917). Po celý život si jej hluboce vážil a často a rád na něj vzpomínal. Podnícen touto velkou osobností Novotný záhy nastoupil na samostatnou a v mnoha směrech původní vědeckou a badatelskou dráhu. Před působením profesora Krále se česká filologie omezovala takřka výhradně na filologii v nejužším slova smyslu, tedy na gramatiku řečtiny a latiny a na kritiku a exegetiku (kritické zkoumání) textů. Prof. Král, který sám sebe pokládal za autodidakta, ji významným způsobem obohatil o studium obou literatur a reálií. Změnil tím například dosavadní názory na vzájemný poměr Platonských rukopisů, což bylo později nálezem zlomků Platonských textů na egyptských papyrech potvrzeno. Tento učitelův široký záběr Novotný převzal a stal se základem jeho vlastního monumentální životního díla.

František Novotný a Platon

Od samého počátku své vědecké kariéry je přitahován Platonem a jeho dílem, které se snaží uchopit v jeho úplnosti. Pro Novotného nebyl Platon pouhým filozofem, nýbrž také božským básníkem, umělcem, který se člověka snaží povznést k vyšším světům. Nazývá Platona básníkem etikem, který veřejnosti podává svá umělecká díla jako výsledek svého básnictví vpravdě výchovného.
Uceleným překladem Platona profesor Novotný stvořil českou platonskou terminologii, kterou lze dodnes považovat za velmi zdařilou. K překladům přistupoval jako filolog, který překládá a nabízí text především široké veřejnosti. Nepřekládal tedy primárně pro odbornou filozofickou obec, u níž předpokládal, ale i vyžadoval, práci s originálním řeckým textem. Proto do svých překladů nevnášel hlediska moderních filozofických směrů a snažil se především o zachování ducha i formy Platonova díla.
Profesor Ludvík Svoboda, žák Františka Novotného, se v úvodu ke IV. svazku díla O Platonovi o svém učiteli zmiňuje následujícím způsobem:
"Chtěl podat překlady filologicky věrné, ale takové, aby čtenář zapomínal, že čte překlad. Šlo mu o věrné tlumočení obsahu textů, tak aby byl vždy vystižen smysl díla a aby výklad musil být jednoznačný. Proto zápasil nejen s odbornou filozofickou terminologií, kterou bezesporu pro češtinu obohatil, nýbrž i s prostředky stylistickými, a to do nejmenších detailů, snaže se vystihnout nejen syntaktická členění větných period, nýbrž i jemné jazykové odstíny, sokratovskou ironii a jiné zvláštnosti. V Platonovi respektoval vždy filozofa-umělce, bral ohled i na jeho záměry umělecké a počítal s nimi i při interpretaci jeho textů filozofických."
Profesor Novotný patří k několika málo lidem, již převedli celé Corpus Platonicum do národního jazyka. Publikoval své překlady všech 35 Platonových dialogů (z nichž kromě Zákonů byly všechny vydány do konce druhé světové války), Platonových Listů, ale také Epigramy a texty všeobecně považované za pseudoplatonské. Každé jednotlivé vydání doplnil o úvod, v němž vždy nastiňuje základní ideje vztahující se ke konkrétnímu spisu. Každé dílo také doprovodil bohatým poznámkovým aparátem, v němž čtenáři umožňuje pochopit mnohé souvztažnosti včetně reálií antické doby. Zde uvádíme přehled, v jakém byly Platonovy spisy vydávány:
1915 – Symposion. Praha, J. Laichter. 96 s.
1919 – Timaios, Kritias. Praha, J. Laichter. 190 s.
1921 – Ústava. Praha, J. Laichter. 404 s.
1928 – Listy. Praha, Česká akademie věd a umění. 89 s.
1931 – Filebos. Praha, J. Laichter. 95 s.
1932 – Gorgias. Praha, J. Laichter. 131 s.
1933 – Theaitetos. Praha, J. Laichter. 127 s.
1933 – Sofistés. Praha, J. Laichter. 96 s.
1934 – Politikos. Praha, J. Laichter. 95 s.
1934 – Euthyfron, Obrana Sokrata, Kriton. Praha, J. Laichter. 111 s.
1935 – Faidon. Praha, J. Laichter. 108 s.
1935 – Kratylos. Praha, J. Laichter. 93 s.
1936 – Parmenides. Praha, J. Laichter. 88 s.
1937 – Faidros. Praha, J. Laichter. 81 s.
1938 – Alkibiades I, Alkibiades II, Hipparchos, Milovníci. Praha, J. Laichter. 150 s.
1938 – Protagoras. Praha, J. Laichter. 79 s.
1940 – Charmides, Laches, Lysis, Theages. Praha, J. Laichter 1940. 162 s.
1941 – Euthydemos, Menon. Praha, J. Laichter. 136 s.
1941 – Hippias Větší, Hippias Menší, Ion, Menexenos. Praha, J. Laichter. 147 s.
1942 – Epinomis, Minos, Kleitofon, Pseudoplatonika, Epigramy. Praha, J. Laichter. 235 s.
1961 – Zákony. Praha, NČSAV. 373 s.
(sestaveno podle BIBLIOGRAFIE PŘEKLADŮ ŘECKÉ PRÓZY od počátků do 7. století, sestavila Daniela Čadková, Ústav pro klasická studia AV ČR, Praha 2001. S přihlédnutím k předmluvě od Ludvíka Svobody v O Platonovi IV, AV ČR, Praha 1970)

Badatelská práce Františka Novotného

Platonem se zabývají již první Novotného práce z roku 1906 Příspěvek k řešení otázky o pravosti listů Platonových a jeho doktorská disertace O Platonových stycích s dvorem syrakuským. Současně v letech 1906a 1907 publikuje svůj překlad Sedmý list Platonův, který je jeho prvním překladem Platona. Novotný zde hájí pravost Platonových listů, jež byla tehdy mnohými zpochybňována. Svá tvrzení dokládá na základě tzv. stilometrické metody, kterou sám ještě prohlubuje. Důvěra v pravost Listů mu poskytuje nový úhel pohledu na Platonovo učení, stejně tak i na jeho životní osud.
Přes nezanedbatelnou práci, kterou profesor Novotný odvedl mimo jiné v oblastech lingvistiky, řecké a římské metriky a rytmiky, latinské skladby, mluvnice a lexikografie (spolupracoval na dosud největším Latinsko-českém slovníku, který byl poprvé vydán v r. 1910), bylo ohnisko jeho vědecké a překladatelské práce zaměřeno na Platona. Zde uvádíme pouze řadu badatelských prací věnovaných Platonovi a jeho filozofii, které publikoval souběžně s překlady jeho díla:


Platon, Aristoteles
Platon, Aristoteles

1911 – "‚Tajné učení‘ a Platonovy listy", in: Filologický sborník II, 1911, str. 259–288.
1912 – "Otázka, kdy byl složen Platonův Faidros", in: LF 40, 474.
1918 – "Platon ve vědecké literatuře našeho věku", in: Nové Atheneum 1, 161–175, 265–275.
1922 – "Platon a náboženství", in: Ruch filosofický 2, 8–16.
1922 – "Sokratovo daimonion", in: Sborník filologický 7, 353–362.
1926 – Sokrates. – Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, sv. II. Řečtí filosofové a mystici, Praha 1926, str. 27–53.
1926 – Platon. – Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, sv. II. Řečtí filosofové a mystici, Praha 1926, str. 55–85.
1926 – Platonovy Listy a Platon, Spisy filozofické fakulty Masarykovy university v Brně, č. 18; Brno 1926, str. 100. (o historii vzniku listů a jejich význam pro poznání Platonovy filozofie)
1926 – "Druhá plavba" (o překladu Platonových Zákonů od V. Sládka), in: LN 21/11.
1927 – "Platon, filosofie a mládí", in: Ruch filosofický 7, 1–7.
1929 – "Annotationes ad quosdam Platonis epistularum locos", in: Eos 31, 199–203.
1930 – Franciscus Novotný, Platonis epistulae commentariis illustratae, Spisy Filozofické fakulty Masarykovy university v Brně / Opera Facultatis philosophicae universitatis Masarykianae Brunensis — 39; Brno 1930, str. VII + 319.
1932 – "Platonův život", in: Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, sv. VI. Platon. Život – dílo – vliv, Praha 1932, str. 1–20.
1932 – "Tradice Platonismu", in: Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, sv. VI. Platon. Život – dílo – vliv, Praha 1932, str. 123–156.
1937 – "Platon", in: Ottův slovník naučný nové doby IV. 2, Novina, Praha 1937, 1107–1108.
1937 – "O záhadném Platonově čísle", in: LF 64, 220.
1938 – "Masaryk a Platon", in: Naše věda 19, 157–178.
1938 – "Filosof a básník. Kapitola z chystané knihy o Platonovi", in: LF 65, 1–14, 81–110.
1938 – "Platon", in: Pedagogická encyklopedie II, Novina, Praha 1938, 392–398.
1940 – "Z Platonovy mluvnice", in: LF 67, 160–169
1942 – "Předsmyslová zkušenost v Platonově filosofii", in: Řád 8, 1942, 224–234.
1944 – "Ant. Boháč, Fysis v Platonské filosofii", in: Naše věda 23, 1944, 61–61.
1947 – "Svatý Augustin a Platon", in: Archa 31, 1947, 1–9, 52–59.
1948 – O Platonovi I. Život, Jan Laichter, Praha 1948, str. 326.
1948 – O Platonovi II. Dílo, Laichterův výbor nejlepších spisů poučných, kniha 77; Jan Laichter, Praha 1948, str. 504.
1949 – O Platonovi III. Filosofie, Laichterův výbor nejlepších spisů poučných, kniha 79; Jan Laichter, Praha 1949, str. 628.
1951 – De Platonis editione expurgata", in: Charisteria Thaddaeo Sinko oblata, Varsaviae-Vratislaviae 1951, str. 221–227.
1957 – "De Platonis miraculo geometrico", in: LF 5 (80), 1957, 14–20.
1960 – Franciscus Novotný, Platonis Epinomis commentariis illustrata, Textus breves graeci et latini; Nakladatelství Československé Akademie věd / In aerobus Academiae scientiarum bohemoslovenicae, Pragae 1960, pp. 246.
1970 – O Platonovi IV. Druhý život, ed. pref. Ludvík Svoboda; Academia, Praha 1970, str. 950.
(vybráno z kompletní bibliografie Fr. Novotného na http://comenius-bibl.wz.cz/Novotny.html)

Tetralogie O Platonovi

Korunou předchozí práce badatelské a překladatelské je systematická a objemná monografie, kterou profesor Novotný nazval velmi prostě O Platonovi. Jedná se o jedinečnou tetralogii, která je dosud jediným komplexním dílem o Platonově životě a filozofii v českém jazyce. V ní profesor Novotný završuje celoživotní studium antické kultury a hluboký zájem o Platona. Zúročuje tak své rozsáhlé znalosti antiky a vynikající schopnost porozumění originálnímu textu ze své dosavadní překladatelské práce. Sám ke své práci v úvodu prvního svazku poznamenává:Značnou část této knihy jsem psal v těžkých válečných letech 1939–1945. Tu jsem mohl užívat skoro jen své soukromé knihovny; ostatně má práce byla od samého začátku založena na samém textu Platonova slovesného díla a nechtěla obsáhnout všechno, co bylo kdy o Platonovi napsáno; čtenář, který hledá úplnou platonskou bibliografii, v této knize ji nenalezne.
Dnes můžeme být za tento přístup profesoru Novotnému vděčni, protože nám zanechal nejen velmi čtivé dílo, ale i dílo, které poskytuje řadu odkazů do děl samotného Platona a umožňuje se skutečně ponořit do studia tohoto athénského filozofa. A to i díky tomu, že každý díl obsahuje obsáhlý řestřík osob i věcí o nichž je v díle pojednáno, a samozřejmě i podrobný obsah, díky kterému se v knize čtenář snadno orientuje.
První tři díly (Život, Dílo, Filozofie), které vydal v Praze Jan Laichter v letech 1948–49, přinášejí rozbor Platonova života, přehled moderního bádání, tradici rukopisnou, především však rozbor díla, a to jak po stránce filozofické, tak i společenské a filologické. Čtvrtý díl (Druhý život) vychází až po smrti profesora Novotného v nakladatelství Academia v roce 1970. Zde se profesor Novotný pokusil zachytit dějiny a působení platonismu od dob starověku až po novodobou filozofii.
Svým rozsahem a úplností je tetralogie O Platonovi dílem, které je i ve světové literatuře zcela ojedinělé.

O Platonovi I. Život

V prvním díle je podán výklad o Platonově životě a o době, v níž působil. V prvních deseti kapitolách je zachováno časové pořadí dějů. Vyprávění začíná Platonovým mládím, výchovou, setkáním se Sokratem, řeckými válkami a smrtí jeho učitele. Pokračuje cestami, které Platon uskutečnil, Akademií a styky se Syrakusami. Ukončuje se jeho stářím a smrtí.
Následují kapitoly, v nichž jsou sebrány údaje vyskytující se v Platonových spisech podle obsahové příbuznosti bez chronologického rozvrhu. Pojednává se zde o přírodě, rostlinách i zvířatech, náboženských kultech, divadle, řemeslech, osobnostech Athén a mnoha dalších věcech rozmanitého společenského života té doby. Dále je zde nastíněna návaznost na předchozí filozofie a myslitele. V poslední kapitole se profesor Novotný pokouší podat obraz Platona jako člověka – básníka – filozofa. Píše o něm takto: Jeho mysli nestačilo kochat se díváním na nadsmyslno a volně filosofovat pro samo filosofování. Byl přesvědčen, že láska k moudrosti má dovést myslitele až tam, aby nalezl řád i ve věcech smyslové přírody a aby zavedl vládu poznaného dobra v lidské společnosti. Za tím účelem bylo třeba hledat spojení mezi oběma světy a snažit se dokazovat i jiným, co je pravda a dobro.
Na závěr prvního dílu poukazuje autor na Platonův význam, který spočívá v objevení světa idejí, jež umožňuje všem, aby se mohli dívat na pozemské věci duchovníma očima.
A právě Platonovo …pojetí druhého světa, objevující jsoucnost neviditelna, stalo se všelidské vzdělanosti záchranou proti samovládě toho myšlení, které chápe jedině svět jevů a kterému člověk není nic více než přírodní organismus. V tomto profesor Novotný spatřuje a vyzdvihuje Platonovu nadčasovost a světovou velikost.

O Platonovi II. Dílo

V úvodu druhého svazku se profesor Novotný zaobírá rukopisnou tradicí Platonských spisů, jejich pravostí a chronologickou posloupností. Zde sestavuje přehled rozdělený "do čtyř skupin, užívaje za jejich časové předěly tří Platonových cest na Sicilii."
1. Před první cestou na Sicilii: Lysis, Charmides, Lachem, Euthyfron, Ion, Hippias Menší, Hippias Větší, Protagoras, Euthydemos, Obrana, Kriton, Gorgias, Alkibiades I a II, Menexenos, Faidon, Menon, Kratylos.
2. Dvacetiletí mezi první a druhou cestou: Symposion, Ústava, Faidros, Theaitetos, Parmenides.
3. Doba mezi druhou a třetí cestou: Filebos, Sofistes, Politikos, Timaios, Kritias.
4. Po třetí cestě na Sicilii: Zákony, Epinomis.
Následují obsahy a rozbory jednotlivých dialogů, které však nemají nahradit jejich čtení, jak zdůrazňuje profesor Novotný, ale mají usnadnit orientaci v Platonových spisech. Jsou zde zdůrazněna důležitá místa s odkazy přímo do jednotlivých dialogů. Dále je zde poskytnut i výklad jednotlivých myšlenek a idejí.
Poslední třetina knihy je věnována umění dialogu.

O Platonovi III. Filosofie

Zde se profesor Novotný pokusil o výklad Platonova filozofického myšlení, přestože, jak sám poznamenává, tvůrce nauky o ideách pokládal právě nejvyšší své filosofické poznatky za nevyslovitelné. Samozřejmě zde naráží na Sedmý list, kde se Platon zmiňuje, že je nelze vyjádřit slovem, protože se v duši člověka zrodí teprve v okamžiku, kdy je začne žít.
Soustavu Platonovy filozofie rozděluje do tří skupin, jež se promítají i do členění třetího svazku následujícím způsobem:
A. Pravda – v ní jde o hledání objektivní skutečnosti a jejího poznávání. Zde se spojuje Platonská ontologie s noetikou a logikou.
B. Duše a tělo – obsahuje především Platonovu psychologii a fyziku, samozřejmě s přesahy do metafyziky.
C. Dobro – zde nacházíme vyjádření platonské etiky a estetiky, nauky o výchově a státu.
V tomto svazku je podána souvislost jednotlivých idejí a myšlenek vyskytujících se v různých dialozích, doprovázená, jak je u profesora Novotného dobrým zvykem, odkazy do jednotlivých dialogů. Svým rozsahem jde prozatím o nejúplnější systematizaci platonských idejí, kterou můžeme v českém jazyce nalézt.

O Platonovi IV. Druhý život


O Platonovi
O Platonovi

Poslední svazek je nejrozsáhlejším ze všech. Pojednává o působení platonských myšlenek na evropskou vzdělanost. Obsahuje doposud nejúplnější soupis údajů z dějin platonismu. Ve své rozsáhlé první části se dotýká prvních nástupců po Platonovi v Akademii, pokračuje Aristotelem, Zenonem, Epikurem, Pyrrhonem, Plotinem. Následuje Řím a křesťanství.
Ve druhé části se zaměřuje na středověk a především italskou renesanci, pak na Descarta a Kanta, humanismus a odraz Platona v novodobé historii.
Platonské myšlenky jsou stále živé, stále člověka inspirují k hledání toho lepšího v nás, ale i okolo nás a jak říká sám profesor Novotný, konce Platonova působení nelze dohlédnout.

Několik slov na závěr

Profesor František Novotný byl jedním z velikánů humanitního vzdělání a věd v Československu. Svým širokým polem působnosti dokázal svou práci odkázat nejen kolegům vědcům, ale, a obzvláště se to týká díla věnovaného Platonovi, i široké veřejnosti.
Významnou stránkou jeho vědecké i pedagogické činnosti bylo vědomí morální odpovědnosti vůči společnosti. Ve světě antického Řecka a Říma viděl zrcadlo, díky kterému můžeme lépe posoudit současnost. Zcela v souladu se starými Řeky a Římany považoval za důležité opírat se o tradici, abychom mohli vytvářet životaschopnou budoucnost, a právě svět jejich hodnot považoval za tradici nejhlubší a základní.
Netěšil ho odklon vzdělávacího systému od antického myšlení a reálií, ani rušení výuky klasických jazyků. Považoval totiž toto vzdělání za základ správného myšlení. V přednášce ve Filosofické jednotě ze 4. února 1919 uvádí: A právě vědy historické – k nim počítám i studium antického starověku – staví nás na tak vysoké stanoviště, neboť vedou k srovnávání a srovnáváním k náležitému hodnocení lidských dějů. Toto srovnávání děje se totiž vzájemně, jak od minulosti k nám, tak od nás do minulosti: ty shodné zjevy na obou stranách, které nemizejí v perspektivě věků, pozorovány z opačného stanoviště, potvrzují si navzájem svou hodnotu a legitimují se nám jako zjevy významu universálního, jako zase naopak neshody nutí k přemýšlení a hledání příčin. Tímto způsobem se učíme pozorovati svět sub specie aeternitatis. A protože vzdělání souvisí s rozvojem mladého člověka, pokračuje: Zkrátka, vytrvalé zabývání starověkem se všemi konkrétními podrobnostmi staví mladého člověka na stanoviště, kde jest nucen srovnávati, poznávati, co jest v lidských dějinách důležité a hlavní, co vedlejší a malicherné; poznává, že byly chrámy bez věží, vzdělání bez knih, muži bez vázanek a nikotinu, ale že i ta stará doba znala rozdíl mezi ctí a hanbou, spravedlností a křivdou, cizinou a vlastí. Toto studium s prospěchem odvádí mladé mysli i proti jejich vůli aspoň na chvíli od efemerní četby a prchavých zájmů, a stojí jako hráz proti překotnému dorážení snah, které odvádějí lidi z divadel do biografů a které by již malému dítěti chtěly vzít čítanku a nahradit mu ji letáky a snad i novinami.
František Novotný své životní dílo věnoval Platonovi, antickému světu a odkazu, který nám zanechal. Nedělal to však proto, aby on sám, nebo abychom my více věděli, ale proto, aby naše duše byla vzdělanější a měla širší obzory. Uznával Platona ne jako tvůrce definic a dogmat, který očekává, že bude slepě citován, ale jako milovníka moudrosti, který se snaží inspirovat duše lidí k vlastním úvahám, a stejně přistupoval i ke svému monumentálnímu dílu.
Proto bychom tuto krátkou práci ukončili jeho slovy z výše zmíněné přednášky: Předně tu jest zakořeněné a hrozné nepochopení rozdílu mezi věděním a vzděláním. Obor pro vědění jednotlivcovo velmi významný a třeba nejdůležitější pro jeho výrobní schopnosti, může býti neplodný pro jeho vzdělání a naopak, obor, který jest důležitou složkou jeho vzdělání, může z vědění úplně vymizeti. Pokládám za správný výrok, že vzdělaný člověk zůstane vzdělaným, i kdyby zapomněl všechny své vědomosti. Tedy vzdělání, jehož dosáhnout jest jeden z úkolů střední školy, není součet určitých kvant vědomostí, nýbrž jistý rozumový a mravní stav, jistá způsobilost pracovati a žíti.
(Přednášky Filosofické jednoty, Číslo 7, Latina a řečtina na střední škole. Příspěvek k diskusi, Dr. František Novotný, nakladatel B. Kočí, Praha 1919)