Miss Florence Nightingale jest nám vzorem ušlechtilé povahy ženské. V mládí dostalo se jí důkladného vzdělání. Jevila záhy hluboký cit pro trpící lidstvo, obzvláště pro bídné nemocné. Za doby Krymské války proslavila se obzvláště ve službě lidskosti. Nabyvši již dříve důkladných znalostí v ošetřování nemocných v Anglii, odebrala se za doby války té s několika opatrovnicemi na východ a vysvobodila zde špatně opatřené vojsko anglické z velké bídy. Obětavostí, sebezapřením a citem svým, získala si dík celého anglického národa, který práci její slavně odměnil. Nebyla na Krymu ve službě pouze anglického národa, nýbrž ve službě lidskosti.
(Kniha o ošetřování nemocných, Florence Nightingale, v Praze 1874)
Florence Nightingalová (12. 5. 1820 – 13. 8. 1910) se narodila v době velkých změn a velkých žen, i když si někdy neuvědomujeme, kolik se jich v devatenáctém století zapsalo do historie. Připomeňme si alespoň některé: filozofka Helena Petrovna Blavatská (1831–1891), královna Viktorie (1819–1901), Madam Curie (1867–1934), a v českých zemích například Božena Němcová (1820–1862).
Narodila se 12. května 1820 v italské Florencii, po které dostala i své jméno, do vlivné a bohaté anglické rodiny. V dětství bývala často nemocná, a hrála si tak, že pečovala o své nemocné panenky, a později se starala o nemocná a poraněná zvířata. Jako většině žen té doby jí bylo předurčeno vdát se, porodit a vychovávat děti, ale nic z toho se nestalo. V sedmnácti letech se rozhodla, že zůstane svobodná a bude sloužit Bohu…, jen ještě nevěděla přesně jakým způsobem. Vzhledem k aristokratickému původu se jí dostalo vynikajícího klasického vzdělání a ovládala několik jazyků: mluvila anglicky, latinsky, řecky, francouzsky, italsky a německy. Od šestnácti let četla Homéra a překládala pasáže z Platonova díla. Měla talent pro matematiku a statistiku, kterým se věnovala a používala je ve své pozdější práci. Celý život studovala knihy a zprávy o nemocnicích a zdravotnictví. Během svých cest po Evropě také navštěvovala nemocnice a zapisovala si vše, co viděla.
Toužila stát se ošetřovatelkou, ale její rodiče tomu bránili, neboť se tato profese v polovině devatenáctého století nepokládala za vhodnou pro vzdělanou ženu. V roce 1851 přesto se souhlasem otce vstoupila do školy pro jáhenky v Kaiserswerthu blízko Düsseldorfu, kde absolvovala tříměsíční ošetřovatelský kurz, a už v roce 1853 nastoupila jako ředitelka Ústavu pro nemocné šlechtičny v Londýně. Začala zde provádět revoluční změny: výtah pro jídlo, signalizační zařízení od lůžka nemocného se zvonkem na chodbě, rozvody teplé vody do každého patra. Zaváděla pavilonový typ nemocnice, kde byli pacienti umístěni podle chorob. V té době bývala běžná oddělení, kde leželi všichni společně, muži i ženy, děti i dospělí, tělesně i psychicky nemocní, zatímco ošetřovatelky bývaly nevzdělané ženy, které pracovaly dvanáct a více hodin denně. Právě proto tolik podporovala jejich vzdělávání, neboť věřila, že vzdělané sestry mohou zlepšit těžkou situaci pacientů i svou vlastní.
V roce 1854 začala Krymská válka, ve které bojovaly Anglie a Francie proti Rusku, a Florence nabídla svou pomoc. A tak se v říjnu 1854 vydala s osmatřiceti sestrami na cestu, kterou chápala jako příležitost ukázat skutečnou hodnotu ženy-ošetřovatelky. Ve vojenské nemocnici ve Scutari (Turecko), kam byly přiděleny, bylo uloženo přes dva a půl tisíce nemocných ve velmi špatných hygienických podmínkách. Budova byla špinavá, zamořená krysami a blechami, na holé zemi leželi nemocní a zranění vojáci, neměli k dispozici toalety ani hygienická zařízení a často ani osobní oblečení. Běžné byly nemoci jako tyfus, cholera a průjmy, které měly horší následky než samotná zranění. Nemocní dostávali pouze jedno jídlo denně, nebo vůbec žádné.
Místní lékaři nejdříve protestovali a nechtěli ošetřovatelky k nemocným ani pustit, ale nakonec je sami požádali o pomoc. Sestry zprovoznily kuchyň, prádelnu, uklidily, a byly vybudovány toalety, čímž mohla začít skutečná ošetřovatelská práce.
Po celou dobu pobytu si Florence vedla podrobné denní záznamy: evidovala rány, onemocnění, úmrtí, ale i znečištění vody a potravin. Neúnavně bojovala za práva pacientů. Pro rekonvalescenty zavedla odpočinkovou místnost s čítárnou. Pečovala o fyzické potřeby pacientů, ale i o jejich psychickou a sociální pohodu. Poprvé v historii vojáci dostávali nemocenské dávky, které mohli posílat svým rodinám.
Pracovala až dvacet hodin denně, chodila převazovat rány a kontrolovala vojáky i během noci. The Times o ní psaly jako o andělu-utěšitelce. V roce 1855 byla zveřejněna její slavná podobizna, kde je na noční obchůzce s lampou v ruce. Od té doby je známa jako Dáma s lampou.
Její zprávy z Krymské války, ale i její osobní návštěvy královny Viktorie, měly velký vliv na organizaci vojenského zdravotnictví. Začaly se otevírat nové nemocnice se samostatnými křídly, oddělení s pracovnami sester, toaletami, koupelnami, objevil se centrální odpad, ventilace. Nemocnice zaváděly vlastní lékárnu, prádelnu, pekárnu, kotelnu…
Díky svým zkušenostem byla v roce 1858 požádána britskou armádou o pomoc při řešení zdravotnických a hygienických problémů v Indii a později i v dalších koloniálních zemích Anglie.
V roce 1860 otevřela první necírkevní ošetřovatelskou školu na světě. Pojetí školy bylo velmi moderní, mnoho předmětů vyučovali lékaři, studentky mohly hodnotit své učitele, a tím se podílet na změnách studia, ale samotné také podléhaly velmi podrobnému hodnocení. Studium trvalo rok a v ročníku bylo dvacet až třicet posluchaček. Vzdělávání zahrnovalo teoretické kurzy, ale převážně se zakládalo na tvrdé práci pod dohledem zkušené sestry. Slečna Nightingalová, jak jí říkaly sestry, podrobně zkoumala zápisky a zprávy školicích sester. Navrhla pro své studentky speciální uniformy. Založila fond, díky kterému zde mohly studovat ženy z Anglie i ze zahraničí, a později zde začaly studovat také porodní asistentky.
Florence Nightingalová se stala světově známou jako zakladatelka první moderní ošetřovatelské školy. Věřila, že ošetřovatelství je tvůrčí povolání pro ženy s možností vzdělávání, které jim umožní získat svobodu. Od založení školy po dalších třicet let psala otevřené dopisy ošetřovatelkám a nováčkům, aby jim poradila a vzbudila jejich zájem o toto povolání. Po ukončení kurzu dávala sestrám knihy a zvala je na čaj. Vyškolené sestry byly rozesílány do nemocnic po celé Británii i v zahraničí, kde pracovaly jako ošetřovatelky a současně zakládaly školy podle londýnského vzoru.
"Ti, jimž je dopřáno svobodně a zcela osobně sloužit, měli by toto štěstí přijmout jako lidé, kteří tím získávají pokoru. Vždy by měli být pamětliví toho, že mnozí by chtěli a dovedli jednat jako oni, ale nemohou. Proto každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro, měl by pochopit, že se mu tím dostává velké milosti." Florence Nightingale
Jejím impulsem byl také sběr a evidence údajů o nemocech a operacích, což byl první krok ke shromažďování informací o zdraví celé populace. Statistiku považovala za nejdůležitější vědu na světě, protože je možné ji aplikovat do všech ostatních oborů, a dnešní zdravotnictví jí může dát jen za pravdu.
Její bohatá publikační činnost ovlivnila zdravotnictví a ošetřovatelství až do dnešních dnů: Zápisky o nemocnicích (1859) definují základní charakteristiky nutné pro dobře fungující nemocnici: vzduch, světlo, dostatečný prostor, oddělené sekce podle typu onemocnění. Poznámky o ošetřovatelství (1860), jsou jedním z jejích nejlepších děl, kterého se prodalo přes milion výtisků po celém světě. Mluví o důležitosti prevence, je určeno sestrám, ale i všem, kdo pečují o nemocné doma. Předkládá zde principy ošetřovatelství: svědomité pozorování a vnímavost k pacientovým potřebám. Poznámky byly přeloženy do jedenácti jazyků a vycházejí dodnes.
Florence Nightingalová a její publikace o nemocničním plánování a organizaci hluboce ovlivnily Anglii i celý svět. Byla přesvědčena, že infekce vzniká spontánně ve špinavých a špatně větraných objektech. Byl to sice omyl, přesto však vedl ke zlepšení hygienických poměrů v bydlení i v práci.
Po mnoho let byla upoutána na lůžko, přesto neúnavně pracovala na zlepšení veřejného zdraví. Celkem publikovala dvě stě knih, zpráv a brožur. V roce 1883 obdržela od královny Viktorie jako uznání za svou činnost Královský Červený kříž. Ve stáří pak byla vyznamenána mnoha cenami včetně Řádu za zásluhy (1907), a stala se tak první ženou, která toto vyznamenání získala. Zemřela doma ve věku devadesáti let 13. srpna 1910.
Stala se příkladem pro Anglii, ale i pro celý svět. Sám Jean Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže, potvrdil, že největším příkladem pro něj byla právě Florence.
Sice jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, které se mi dostalo, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet během války do Itálie na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence na Krymu dala.
Na počest jejího narození se slaví dvanáctý květen jako Mezinárodní den ošetřovatelství.
Dáma s lampou je příkladem soucitně pečující a neuvěřitelně vytrvalé ženy. Současně moudré a vzdělané, jež přinesla světlo nejen raněným vojákům, ale dokázala ve své době osvětlit vhodnou cestu k provádění nutných změn, a ovlivnila tak zásadně zdravotní péči devatenáctého, dvacátého i dnešního jednadvacátého století.
Při čtení jejích textů je zřejmé, že nebyla jen ošetřovatelkou, učitelkou, ale že byla i filozofkou: Jistý moudrý muž kdesi pravil, že ještě nikdo neprovedl nic velkého ani prospěšného, kdo příliš dbal na úsudek světa a hlasy lidí.
Nežádejte, aby výsledkem dobrých vašich činů byl obdiv světa pravícího: „Jak podivno, to provedla žena!“ ani se nenechávejte zdržovat od dobré věci, slyšíce ze strany jiné: „Nemá to činit, nepřísluší to ženě.“ Dobrá věc má být provedena bez ohledu na to, přísluší-li ženě nebo ne. Věc nestane se proto dobrou, že ji vykonala žena, ani nestane se věc proto špatnou, že ji vykonala žena, ač by byla dobrou, kdyby ji provedl muž.
Ó zanechte rozebírání těchto otázek a kráčejte cestou vedoucí k dobru se srdcem prostým a upřímným.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 101.
