Desiderius Erasmus z Rotterdamu je jednou z nejslavnějších a nejvlivnějších osobností období renesance. Byl přesvědčeným humanistou, praktickým filozofem milujícím antickou tradici a současně křesťanským teologem, překladatelem a filologem, jenž se snažil dobrat přesnějšího pochopení původního Kristova učení, stejně jako učení starých řeckých a církevních myslitelů. Těchto poznatků se snažil využít k očistě a renesanci křesťanství jakožto způsobu ctnostného života, v tolerantnějším, univerzálnějším a humanističtějším duchu, než jak bylo možné ve středověku.
Hlavním předpokladem štěstí je, že člověk touží být tím, kým je.
Narodil se v Holandsku roku 1466 jako Geert Geritszoon. Počátek jeho života byl neveselý, protože přišel na svět jako nemanželské dítě kněze a dcery lékaře. Jeho rodiče záhy zemřeli na mor, a on byl svými příbuznými poslán na vychování do klášterní školy. V augustiniánském řádu si poté zvolil nové řeholní jméno: Desiderius Erasmus. Bystrý intelekt v kombinaci s citlivou duší mu umožnily rozvíjet živou vnitřní spiritualitu, pronikat hlouběji do křesťanského učení a odhalovat v něm univerzální etické hodnoty; zároveň ho tytéž schopnosti vedly ke kritice nešvarů soudobé středověké církve a jejích praktik. Během studií skvěle ovládl latinu a literaturu; proto si ho vybral biskup z Cambrai, aby mu vyřizoval korespondenci. Díky tomu mohl s úlevou opustit mnišskou komunitu a působit dále jako nezávislý učenec. K řeholnímu životu se už nikdy nevrátil.
Aby mohl studovat původní prameny antické i křesťanské tradice, rozhodl se osvojit si vedle latiny ještě řečtinu. Trávil také hodně času na cestách po Evropě – vyhledával kroužky vzdělanců, literátů a filologů seskupených kolem rodících se tiskáren a vydavatelství, působil na pařížské univerzitě, pobýval v Benátkách, ve švýcarské Basileji a v Anglii, kde se sblížil s dalším významným renesančním filosofem, Thomasem Morem. Zemřel v Basileji roku 1526 jako vážený muž a uznávaný myslitel.
Erasmus z Rotterdamu po sobě zanechal bohaté dílo. Psal učebnice a konverzační příručky latiny (Obvyklé rozhovory), které obsahovaly filosofické poselství i satirický podtón. Dále traktáty o výchově (Výchova křesťanského vládce, Rukověť křesťanského rytíře), filosofické dialogy (Proti barbarům), morální a politické úvahy (Nářek míru), satiry (Julius a Chvála bláznivosti), polemiku Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli adresovanou Lutherovi, nové překlady a komentáře Písma svatého, děl raně křesťanských autorů a konečně překlady a komentáře antických autorů (Adagia).
Erasmus zpochybnil Vulgátu – po staletí přijímaný Hieronymův latinský překlad bible, který byl církví prohlášen za závazný a nedotknutelný. On však chtěl projasnit křesťanské učení a očistit ho od nánosů nepůvodních a zavádějících interpretací. Proto roku 1516 vydal tiskem svůj nový překlad Nového Zákona pořízený podle řeckého originálu a doplnil jej komentáři v latině. Přál si, aby lidé sami četli a studovali dílo, které se stalo základem pro utváření naší evropské civilizace. Zajímavé bylo, že k tomuto překladu přistoupil jako ke studiu jakéhokoli jiného historického textu a aplikoval na něj metody filologické kritiky, které se osvědčily u překladů antických autorů. Tím položil základy k dalšímu studiu posvátných textů a poskytl nová východiska, o která se mohla opírat reformace křesťanské církve v budoucnu.
Sokrates snesl filozofii z nebe na zem… já jsem ji snesl i do hry, do besed a hovorů u stolů.
Erasmus byl sice křesťan, ale vždy odlišoval vlastní Kristovo učení od chování církevních institucí a jejích funkcionářů. Jejich lidské slabosti a neřesti kritizoval a na pomoc si k tomu bral často humor a satiru. V díle Chvála bláznivosti se vysmíval nabubřelému scholastickému „vědění“ s jeho spekulacemi, dogmaty, a nesrozumitelným jazykem, s jeho rouhačskými snahami o definování Boha, krkolomnými důkazními metodami a jalovými diskusemi, které nepřinášely zlepšení člověku ani světu. Neviděl v tom žádný smysl, spíše to vše chápal jako nástrahy labyrintu, ve kterém se lze snadno ztratit.
Oproti tomuto intelektuálnímu chytračení s maskou vážnosti, jež je ve skutečnosti čirým bláznovstvím a ztrátou času, požadoval obnovu původního praktického poslání filozofie jakožto hledání a aplikace moudrosti v praxi. Skutečná moudrost se pak v poblázněném světě může jevit jako bláznivost: Celé křesťanské učení, jak patrno, má určitou příbuznost s bláznivostí… Stejně jako kdysi Sokrates žádá po filozofii, aby sestoupila „z nebe na zem“ a znovu vedla člověka k etice a mravnosti, protože ta je nejvlastnějším jádrem filozofie Kristovy – skutečnou nadčasovou esencí jeho učení.
Úkolem každého křesťana je podle něj následování příkladu Kristova života a jeho skutků, zachovávání mravních příkazů, zákonů Lásky a Milosrdenství a nikoli duchovně slepé a formální dodržování vnějších obřadů. Proti náboženskému fanatismu Erasmus staví požadavek živé spirituality, etiky a lidskosti. Proti čistě intelektuálnímu vědění hlavy se dožaduje moudrosti srdce.
Ve sbírce výroků z děl antických autorů s názvem Adagia poukazuje na podobnost těchto idejí s křesťanskými. Byl přesvědčen, že Křesťanství přímo navazuje na výdobytky starší duchovní tradice, je jejím pokračováním a zdokonalením. Sám souzněl s florentskými neoplatoniky a jejich ideou všeobecného náboženství, jež se opírá o univerzální nadčasové etické principy a představuje syntézu nejlepších výdobytků lidského ducha a kultury. Pro Erasma znamenalo být křesťanem totéž jako být filozofem – tedy být mravným člověkem.
Nic zbožného, nic, co vede k dobrým mravům, nelze nazvat nečistým nebo pohanským… (Zbožná hostina) Jelikož pozvedání a osvobození člověka je úzce spjato s dodržováním etických principů, jež jsou nadčasové, univerzálně platné a nejsou výlučným majetkem křesťanství, připouští Erasmus, … že duch Kristův se rozlévá šířeji, než soudíme a vykládáme, a že k počtu svatých náleží mnozí, kteří nejsou mezi našimi světci uváděni. (Obecné rozhovory) Jinými slovy, i v jiných kulturách a u jiných národů můžeme nalézt příklady opravdového lidství a moudrosti: velké učitele, světce a mravní vzory. Svatost spočívá ve stavu mravní dokonalosti, v projevech lásky a moudrosti, nikoliv v příslušnosti k nějaké církvi. Proto každý ctnostně žijící člověk může dosáhnout spásy, nehledě na konkrétní vyznání. Tento Erasmův pohled nás přivádí k náboženské toleranci a k posílení humanistických postojů. Člověka musíme oceňovat na základě toho, jaký je, spíše než na základě kulturní či náboženské příslušnosti.
Mravnost je podle Erasma v souladu s přírodou: Čím jiným je filozofie Kristova, kterou Kristus sám nazývá vzkříšením, ne-li obnovou přírody, jež byla původně stvořena dobrou. (Opera omnia) Mravný život spočívá v obratu k vyšší-duchovní přirozenosti člověka a v její realizaci – to je vlastní evoluční úkol člověka. Erasmus věří, že v nitru každého se nachází potenciál k projevení Dobra. Člověk je ušlechtilá živá bytost, pro niž bůh vytvořil tento podivuhodný mechanismus světa. (Opera omnia) Má svobodnou vůli, může volit a aktivně utvářet svůj osud; je morálně odpovědný za svá rozhodnutí. Tato schopnost člověku umožňuje, aby si vydobyl svou důstojnost. Lidská spása je tedy vlastním dílem, s pomocí a podporou božího působení.
Slast a blaženost pramení ze způsobu života, který se nepříčí boží vůli, který neruší řád světa, který je v souladu s vyšší přirozeností a svědomím jedince. Bůh nechce, abychom trpěli, ale abychom se radovali, dosáhli naplnění a štěstí. Stejně jako člověka, tak i svět stvořil Bůh dobrým a krásným. Skrze jeho pozorování můžeme nepřímo poznávat boží Vůli, nacházet stopy jeho působení: Jaká může být velkolepější podívaná než rozjímavé pozorování tohoto světa? (Obvyklé rozhovory – Epikurejec) Erasmus tedy v protikladu ke středověkému pojetí nepohlíží na svět jako na slzavé údolí, ale spíše ho vnímá jako krásný a tajemný projev božství, který můžeme postupně poznávat a učit se ho chápat. Příroda je prostoupena významem, smyslem, je oduchovnělá, živá. Skrze ni můžeme pocítit posvátnost a vděčnost za dar života – fyzického i duchovního. Kritizovat přírodu jako bezduchou a primitivní je rouháním proti jejímu tvůrci: Nezřídka nazývají přírodu místo matkou macechou; tato výtka je sice slovy namířena proti přírodě, ale ve skutečnosti dopadá na toho, kdo stvořil přírodu, je-li vůbec nějaká příroda (oddělená od Boha). (M. a M. Svatošovi, Erasmus Rotterdamský, Praha 1985, str. 221)
Dávej světlo a tma zmizí sama od sebe.
Vidíme, že Erasmus Rotterdamský byl filozofem, který dokázal v temném a bláznivém světě končícího středověku zapálit světlo moudrosti, pravdy a krásy. Svými překlady Nového Zákona se snažil přispět k obnovení původního poselství křesťanství a očistit ho od zavádějících interpretací. Dokázal bojovat s neřestmi své doby jen pomocí síly rozumu, milosrdenství a humoru. Vnímal společné nadčasové prvky v různých učeních a chápal jejich podobnost. Filozofii a náboženství považoval za dvě cesty vedoucí k zušlechtění člověka, přičemž obě se shodně opírají o etické principy, které jsou svou povahou univerzální.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 97.
