Cesta čaje

Mgr. Ivana Hurytová

Čajová konvička
Čajová konvička

Zastavte se na okamžik na této stránce a posaďte se, prosím, k šálku lahodného čaje. Zapomeňte na chvíli na své problémy, povzneste se nad své starosti, nechte stranou svá trápení. Očistěte svou Duši, která touží po kráse, dobrotě, podané ruce a otevřeném srdci. Vydejte se starodávnou Cestou čaje...
Nenatřená a omšelá brána, nepatrně pootevřená, je znamením, že hosté jsou na čajovém shromáždění vítáni. Poté, co projdou vnější branou, se v předsíni přezují a svléknou si pláště. V přijímacím pokoji pak dostávají šálky horké vody. Dále se odeberou k zastřešené verandě na kraji malé zahrádky. Prosté kamenné cestičky vedoucí kolem hustě vysázených stromů, keřů a mechů je vedou k čajové chýši. Během této cesty hosté jakoby opouštějí pozemský svět a osvobozují svou mysl od každodenních starostí. Čajová chýše z běžného stavebního materiálu, s nenatřenými dřevěnými sloupky a trámky, se střechou z došků nebo z kůry splývá se svým okolím.
Hostitel hosty mlčky pozdraví a ti kráčejí v řadě jeden po druhém po stezce k čajové chýši. Vedle vchodu je nízká kamenná nádržka, k níž se každý host skloní a v symbolickém úkonu očisty si opláchne ruce a vypláchne ústa. Poté hosté projdou nízkým otvorem do čajové chýše.
V čajové chýši je zavěšen svitek, často kaligrafie zenového kněze nebo čajového mistra. Do nově upraveného lůžka z jemného popela vloží hostitel rozžhavené dřevěné uhlí a zapálí v něm kadidlo, nad ohněm umístí kovovou konvici s vodou na čaj. Všechny tyto přípravy i další vystavené nádobí a náčiní hosté sledují a mlčky hodnotí.
Tlumené světlo, jemné odstíny zdí a stárnoucí přírodní dřevo vytvářejí prostředí k rozjímání, v němž hosté čekají na hostitele. Ten každého znovu přivítá a začne podávat menší občerstvení.
Každé maličkosti při přípravě i podávání se věnuje úzkostlivá pozornost. Jednotlivé součásti, vždy prosté a čerstvé, se obměňují podle jednotlivých ročních období. Vše je nádherně upraveno, podává se na zvláštních talířcích, ochutnává se očima, jazykem i srdcem.
Když hosté dojedí, pozorují hostitele, jak přikládá do ohně dřevěné uhlí. Pak vyjdou do zahrady na čerstvý vzduch, hostitel mezitím sejme ze zdi svitek a nahradí jej květinou. Úderem gongu naznačí hostům, že se mají vrátit. Bude se podávat hustý čaj.
Veškeré nádobí a náčiní již bylo umyto v přípravně, ale před hosty se očista symbolicky opakuje. Keramickou nádobu a bambusovou lžíci na čaj otře hostitel hedvábnou utěrkou. Z konvice nabere naběračkou horkou vodu a nalije ji do čajové misky. Propere bambusovou metlu a pozorně ji prohlédne. Vodu z misky vylije a vytře ji lněnou utěrkou. Z konvice se již valí pára. Bublající voda připomíná vítr v korunách borovic. Hostitel nasype do misky odměřenou dávku jemně mletého čaje, zalije jej příslušným množstvím horké vody, rozmíchá čajovou metlou, dolije zbytek vody, opět rozmíchá a podá misku prvnímu z hostů. O tuto misku tmavě zeleného vonícího čaje se všichni podělí.
Když dopijí, prohlížejí si jednotlivé nádobí a náčiní a hostitel odpovídá na jejich otázky. Později se podává řídký čaj pro každého z hostů v samostatné misce společně s lehkými sladkými zákusky. Nyní je atmosféra uvolněnější, hosté lehce rozmlouvají, jejich dotazy se však opět vztahují k nádobí a náčiní, ke svitku apod. Nakonec si ještě jednou vše potichu prohlédnou a odcházejí.
Hostitel otevře východ pro hosty, ukloní se na rozloučenou a zůstává mezi dveřmi, dokud poslední nezmizí z dohledu. Pak se na chvíli posadí, popřemýšlí o shromáždění, umyje všechno nádobí a náčiní a uklidí čajový pokojík, který zůstane zcela prázdný.
Z pohledu náhodného návštěvníka se nepřihodilo nic zvláštního. Pro hosty a hostitele mohlo být shromáždění velice silným prožitkem. (Popis čajového shromáždění dle knihy Sóšicu Sena XV: „Cesta čaje, mysl čaje“)

„Čaj a zen chutnají stejně.“ (čajový mistr Sen Sótan)

Co vlastně představuje „Čadó“ neboli „Cesta čaje“? Přátelské setkání a sdílení společné misky čaje, posvátný čajový obřad, zvláštní druh japonského umění, novou filosofii, nebo dokonce způsob života? Už samotné slovo „cesta“ naznačuje, že se může stát tím posledně jmenovaným, což nevylučuje předchozí definice, ale všechny je zahrnuje a obsahuje.
Filosofie Cesty čaje vychází ze zen-buddhismu, jehož zásady a charakter se v ní nedají zapřít. Snoubí se v ní indický mahajánový buddhismus s čínskými prvky taoismu a konfucianismu, neboť kolébkou zenu, čínsky čch’anu, je Čína. Starodávní Japonci, kteří dokázali nalézat skrytou krásu ve všech na první pohled obyčejných a prostých věcech okolo nás, rozvinuli zen tak, že se objevuje ve všech aspektech lidského života, v umění, filosofii i náboženství.
Jeho zásady nás dodnes okouzlují, neboť jsme se je dosud nenaučili přes jejich zdánlivou jednoduchost dodržovat. Prožít jedinečnost přítomného okamžiku s bdělostí, která uchovává zkušenosti, jež později můžeme v životě využít. A současně vytušit záblesk věčnosti skrytý pod povrchem věcí. Stát se ptákem ze zenového podobenství o horách, které nemůže vidět jako celek ten, kdo v nich žije, na rozdíl od ptáka, který létá nad nimi a vnímá je v celé nádheře a dokonalosti. Nečekat na odměnu za své činy, ale jednat v souladu se svým svědomím a přesvědčením, vždy s ohledem na ostatní. Žít svůj život jako bychom vytvářeli umění, jako bychom prováděli obřad, v němž má každá chvíle svou neopakovatelnou hodnotu, v němž se práce stává posvátnou a lidé kolem nás těmi, pro které se obětujeme a zapomínáme tak na své vlastní sobectví.


Kaligrafie
Kaligrafie

„Dějiny Cesty čaje můžeme pojímat téměř jako dějiny japonského vkusu.“ (Sóšicu Sen XV)

Čajový obřad má kořeny v Číně. Do Japonska jej přinesli řeholníci vracející se ze studií v čínských zenových klášterech. První zmínka o čajové oběti v Japonsku pochází z 8. století. Čaj byl používán jako lék nebo jako součást náboženského rituálu. O dvě století později se čaj pil při soutěžích, které byly doprovázeny okázalými hostinami a omezeny na úzkou vrstvu šlechty soustředěné kolem císaře. Až ve 14. století se šíří pití čaje mezi nejširší vrstvy obyvatelstva, začínají se objevovat veřejné čajovny a pouliční prodavači čaje. Ve vznešených kruzích se rituál čajového obřadu dále vybrušuje.
Za vlády osmého šóguna Jošimasy (1435–1490) dochází k odklonu čajového obřadu od náboženské ceremonie a k jeho přeměně ve společenskou zábavu s pohoštěním. Přesto si Jošimasa nechal v horách vystavět čajovnu s obrazy Buddhy a zakladatele zenu Bodhidharmy, která sloužila jako jeho soukromá svatyně; zde se věnoval meditaci a četbě. Ovlivnil ho přitom mnich Murata Šukó (1423–1502), který byl žákem slavného zenového mnicha a opata kláštera Daitoku-dži, Mistra Ikkjúa (1394–1481). Kromě toho, že prostřednictvím Jošimasy zavedl Murata Šukó dekorativní styl čajového obřadu, vytvořil novou variantu čajového obřadu: v protikladu k prostorným místnostem a vytříbenému čínskému nádobí podával čaj v malé místnosti s prostým náčiním. Formuloval čtyři principy čajového obřadu – KIN, KEI, SEI a DŽAKU (Prozíravost, Úcta, Čistota a Klid), které byly předzvěstí pozdější varianty čtyř základních zásad Cesty čaje.
Jedním z jeho slavných následovníků byl Takeno Džóo (1502–1555). Byl vzdělán v čajovém ceremoniálu podle zásad Murata Šukóa a věnoval se rovněž studiu zenu. Vystavěl svůj příbytek, kde obřad prováděl, velmi prostě a začal používat běžné nádobí. Tak zcela změnil charakter čajového obřadu, neboť největší důraz kladl na duševní rozpoložení účastníků, nikoli na použité nádobí nebo uspořádání věcí v prostoru. Jeho představy dokonale odráží 12 ponaučení, která vštěpoval svým žákům:
1. Buďte prodchnuti laskavostí během celého obřadu.
2. Buďte zdvořilí a klidní.
3. Nekritizujte ostatní.
4. Odložte svou pýchu.
5. Nepožadujte náčiní druhých.
6. Nesoustřeďujte svou pozornost na čajové náčiní.
7. Jestliže hostíte význačnou osobnost, můžete předložit vhodné čajové pečivo.
8. Skuteční ctitelé čajového obřadu dokážou přivřít oči nad použitým náčiním, opotřebovaným jinými.
9. Čajový mistr neusiluje o to stát se znalcem čajového obřadu.
10. Zasvěcenci by měli být skromní, měli by chápat buddhistické učení a mít cit pro poezii.
11. Čajový obřad se zdá být prodchnut osamělostí... Pokud se snažíte usilovně nalézt záblesk krásy, nenajdete ani špetku osamělosti. Pokud však postupujete neohrabaně, stane se krása jen hromádkou smetí.
12. Neměli byste provádět ceremonii, jež není v souladu se srdcem vašeho hosta, jež mu způsobuje jakékoliv tělesné či duševní nesnáze.
Nejvýznamnějším žákem Takeno Džóa byl Sen Rikjú (1522–1591), který se začal u Džóa učit v 19 letech poté, co se seznámil s elegantním čínským čajovým stylem. Jemu se připisuje vytvoření skutečné Cesty čaje, v níž spojil mnoho stylů čaje, jejich filosofií, postupů a dějin. Věnoval se nejenom duchu obřadu, ale rovněž jeho vnějšímu vzhledu. Vybíral vhodné nádoby, a dokonce sám navrhoval nové. V Japonsku výrazně ovlivnil rozvoj keramiky a dalších řemesel. Uceleně formuluje obsah konceptu „wabi“, jednoho z ústředních estetických a nábožensko-filosofických pojmů, který je neodmyslitelně spjat s čajovým obřadem již od doby působení Murata Šukó. „Wabi“ představuje hledání krásy a dobroty v prostých věcech nebo spíše pod povrchem věcí. Je hlubokou a upřímnou pokorou a skromností, pochopením pomíjivosti a zachycením věčnosti. D. T. Suzuki říká: „Život ve wabi, to je nevýslovně tichá radost, skrytá hluboko pod ryzí prostotou.“
Sen Rikjú byl natolik známý, že se dostal až ke dvoru šóguna Tojomi Hidejošiho a byl jmenován Mistrem čajového obřadu. Postupně se ale prohlubovaly rozpory mezi Mistrem Rikjúem a šógunem, který odmítal styl „wabi“, a naopak stavěl na odiv své bohatství. Pravděpodobně i dvorské intriky přispěly k tomu, že v roce 1591 byl Sen Rikjú odsouzen za velezradu k trestu smrti. Než spáchal obřadnou sebevraždu, vyslovil své poslední přání, aby směl vykonat čajový obřad. Kroniky uvádějí, že Hidejoši tomuto přání vyhověl.
Jeho vnuk Sen Sótan (1578–1658) pokračoval v jeho učení a položil základy pro vznik nejznámější čajové školy „Urasenke“, kterou rozvinuli jeho synové a jejíž vliv přetrvává dodnes.

Učedník: „Co jsou tajemství Cesty čaje?“
Mistr: „Je v ní sedm tajemství...“ (Sen Rikjú)

Mistr Rikjú upravil čtyři základní principy a formuloval sedm pravidel Cesty čaje. Může se zdát, že jde o zásady týkající se pouze čajového obřadu. Ale smyslem obřadů ve starodávných společnostech bylo mimo jiné probudit v člověku jeho nejušlechtilejší myšlenky a city, přenést je do každodenního života, a takto jej obohatit o další dimenzi.
Čtyři hlavní principy, jimž předcházely výše uvedené zásady Murata Šukóa, jsou WA, KEI, SEI a DŽAKU neboli Harmonie, Úcta, Čistota a Klid.
„Harmonie“ odráží spolupráci hosta a hostitele, soulad podávaných jídel, nádobí a ostatních doplňků s rytmy v přírodě, a dokonce s denní dobou, v níž je obřad prováděn. Zrcadlí jak prchavost všech věcí, tak jejich neměnnou podstatu v neustálých proměnách. Dokonalá shoda s přírodou rovněž posiluje uvědomění si jedinečnosti každého obřadu.
„Úcta“ znamená upřímnost srdce. Vložit celé srdce do přípravy čaje je mnohem důležitější než použité nádobí či zručnost. Úcta vyžaduje dodržování předepsané etikety a řádu. Zaváděním řádu do věcí okolo nás i do našeho života vytváříme řád vnitřní, usměrňujíce své tělesné potřeby, emoce i mysl.
„Čistota“ se uskutečňuje prostým úkonem mytí, nezbytnou součástí čajového obřadu. Od přípravy přes vlastní podávání čaje až po odchod hostů a následné uklízení nádobí, náčiní a čajové místnosti. Utírání prachu v místnosti či úklid spadaného listí v zahradě představují očistu srdce a mysli, které se odvracejí od hmotných zájmů a vnějšího světa. V tomto okamžiku začínáme vnímat posvátnou podstatu věcí, člověka a přírody.
„Klid“ následuje po zvládnutí prvních tří principů. Setrvává-li člověk vsedě a nalezne-li soulad s rytmy přírody, osvobozen od pout hmotného světa a tělesných požitků, očištěn a hledaje posvátnou podstatu všeho a všech okolo nás, dosáhne stavu klidu a vnitřní vyrovnanosti. Sdílíme-li tuto intimní chvíli s jinými lidmi, můžeme se jim nesmírně přiblížit.
Když se jeden z žáků Sen Rikjúa kdysi zeptal, v čem tkví tajemství Cesty čaje, Mistr odpověděl: „Je v ní sedm tajemství. Udělej lahodnou misku čaje. Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se na něm ohřála voda. Květiny uprav tak, jak vypadají na louce. V létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla. Konej vše s předstihem. Buď připraven na déšť. A měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš.“
Žák prý nebyl spokojen, neboť byl přesvědčen, že to všechno již ví. A Mistr mu řekl: „Dokážeš-li pohostit čajové shromáždění, aniž by ses odchýlil od těchto zásad, stanu se tedy tvým žákem.“
Na první pohled se skutečně zdá, že jde o zcela jednoduchá pravidla. Ale texty starodávných mudrců a filosofů nás znovu a znovu přesvědčují o tom, že velké pravdy nevyžadují mnoho slov, nýbrž naopak jednoduchost a výstižnost, která umožňuje každému se k nim přiblížit a pochopit je svým vlastním způsobem.
1. Udělej lahodnou misku čaje. Lahodný čaj není nutně ten nejdražší, ani ten, který je podáván v prvotřídním nádobí, s vybranými lahůdkami a s mistrovskou zručností. Je to šálek čaje, v němž se třpytí upřímné hostitelovo srdce. A tak je to i s každým dárkem, který dáváme, s každým naším činem. Nejcennější jsou, když do nich vkládáme i kousek sebe sama.
2. Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se na něm ohřála voda. Je důležité naučit se udělat z dřevěného uhlí takový oheň, který ohřeje vodu na správnou teplotu, jež umožní nejlépe vyniknout chuti a vůni čaje. Hlubší smysl této zásady tkví v tom, abychom vše vykonávali s láskou, zaujetím a zručností ve prospěch druhých. Obohatíme tím i sami sebe.
3. Květiny uprav tak, jak vypadají na louce. Ideál krásy v čajovém obřadu vyjadřuje čabana, květinová výzdoba. Hostitel by neměl vzít jednu či dvě květiny a neuspořádaně je dát do vázy, nýbrž se pokusit předložit hostu celý životní běh, který se skrývá v každé květině. Měl by umně naaranžovat jednu dokonalou květinu, která zastupuje všechny ostatní, ztělesňující jedinečnost a pomíjivost.


Sakura
Sakura

4. V létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla. Tato zásada doslova vyžaduje navození iluze chladu v létě a obráceně. V parném létě se čajový obřad koná brzy ráno, kameny na cestičce k čajové chýši jsou polity vodou, báseň na svitku navozuje pocit chladu, podávaný zákusek je ledově vychlazený. Na nádobí, náčiní i květině se třpytí krůpěje studené vody připomínající rosu, čajová naběračka má jméno připomínající vánek, mírný deštík či přeháňku. V zimě se světlé barvy mění na tmavší, nádobí, teplota čajové místnosti, malá nenápadná hořící lucerna a další detaily znásobují pocit tepla. Z této zásady lze silně vycítit touhu po harmonii, po doplnění jednoho protikladu druhým, což vede k vzájemnému souladu a toleranci.
5. Konej vše s předstihem. Tato zásada vyžaduje přísné dodržování stanovené hodiny. Přesnost byla v Japonsku vždy považována za důležitou. Dokonce je nutné počítat i s vlastní nedokonalostí, která vede ke zdržení, či dokonce s nepředvídanou událostí. Plýtvání vlastním vzácným časem je špatné, maření času ostatních je ještě horší. Vážíme-li si vlastního času a respektujeme-li smluvené schůzky, termíny a jiné časové závazky, dáváme tím najevo úctu i k času druhých, kteří na nás čekají nebo jejichž úspěch může záviset na dodržení našeho slibu.
6. Buď připraven na déšť. Tato zásada ukládá hostiteli, aby byl připraven na všechny změny, které mohou nastat. Vede člověka k tomu, aby vždy pohotově, klidně a s otevřeným srdcem reagoval na vše, co se mu v životě přihodí.
7. Měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš. V čajové místnosti jsou si všichni rovni, neboť je spojuje to, že jsou lidé. Zda chudí, bohatí, s vysokým či nízkým společenským postavením, není důležité.
Za zmínku stojí rovněž vztah hosta a hostitele, v němž se vytváří zvláštní harmonie. Při čajovém obřadu neexistují diváci a herci, ale opravdová lidská spolupráce, při níž hostitel splývá s hostem. Hostitel vkládá celou svou bytost do přípravy obřadu a vytváří prostředí, v němž host nalézá uklidnění. Host vstupuje do čajové místnosti s otevřeným srdcem, myslí i duchem, vše otevřeně přijímá a současně dává. Svou vděčností a přítomností dává smysl předchozí přípravě i celému obřadu.
Hluboký smysl této zásady si jako u všech ostatních můžeme přenést i mimo čajový obřad, neboť nám odhaluje, že nikdo nemůže žít v lidském společenství a nebrat ohledy na ostatní. Ti nejvznešenější a nejmoudřejší z lidí se vždy snažili žít více pro jiné než pro sebe sama.
„Ti, kteří se hodlají vydat na Cestu čaje, se musí mít na pozoru před egoismem. Stavět sám sebe do středu, závidět druhým, poskytovat druhým špatný příklad, to vše je neomluvitelné. Hleď si svých povinností a za tvou každodenní práci s čajem se ti dostane odměny tím, že budeš šťastný. Čím více se budeš ohlížet na druhé, tím lépe si ujasníš svůj vztah k nim. Kdykoliv se přihodí něco špatného, každý se snaží dostat se z toho ven s čistým štítem. Představíš-li si však v čajovém pokojíku pokorné srdce hostitele, který zná duchovní vůni a chuť čaje, pak spatříš tuto neustálou touhu po moci v pravém světle. Mělo by ti být jasné, co víš a co nevíš, protože jen tak poznáš meze své síly. Abys nabyl duchovní sílu, využil každé příležitosti, která se ti naskytne, věnuj se studiu i cvičení. V životě potkáš hodně lidí, kteří předstírají poznání, a přitom tě odvádějí od správné cesty. Nic není trestuhodnějšího. Cesta nikdy nikoho nevylučuje. Je otevřená všem, ale ti, kteří začínají, nutně potřebují pomoc těch, kteří vyšli před nimi.“ (Sóšicu Sen XV: „Cesta čaje, mysl čaje“)
Naše cesta za tajemstvím čajového obřadu končí. Nebo začíná? Všechno to, co jsme se v životě dozvěděli a co považujeme za ušlechtilé a dobré, všechno užitečné, co jsme se naučili, všechno moudré, co jsme pochopili, můžeme sdílet s ostatními tak, že to vložíme do svého jednání.

POUŽITÁ LITERATURA:
Čado, tajemství čajového obřadu, CAD PRESS, Bratislava 1994.
Kapleau, P.: Tři pojednání o zen-buddhismu, CAD PRESS, Bratislava 1992.
Sóšicu Sen XV: Cesta čaje, mysl čaje, Pragma, Praha 1991.
Scheufler, J.: Filosofie dálného Východu – Zen, Olomouc 1992.
Suzuki, D. T.: Z esejů o buddhismu a japonském zenu, Svět. literatura 3, 1992.
Umění čajového obřadu, zápisky mnicha Nambóa, Svět. literatura 3, 1992.