Antická mytologie a český jazyk

Mgr. Ivana Hurytová

PROLOG


Pegas
Pegas

Jednoho dne mě políbila múza, a tak jsem osedlala Pegasa. Vynaložila jsem sisyfovské úsilí a začala jsem hledat Ariadninu nit. Řeknu vám, byl to osud Danaoven, ale snažila jsem se. Jelikož znám Achillovu patu tohoto danajského daru, který vám tu předkládám, jímá mě panický strach před těmi, kdo toto budou číst. Leč pokusím se i já přinést svou sovu do Athén a zachovám olympský (nebo snad stoický) klid.
Pak se ovšem honem rychle vrátím k lárům a penátům, abych neslyšela homérský smích nebo mě snad nestihla Nemesis.
Ale ne, nebudu prorokovat Kassandřiny věštby. Věřím, že i já propluji mezi Scyllou a Charybdou, neboť koneckonců všechny cesty vedou do Říma.
***
Dnes se všeobecně uznává, že antická vzdělanost položila základy evropské kultuře a že antická filosofie dává dodnes impulsy novodobé filosofii. Možná jsme si toho ani nevšimli, ale náš jazyk (a stejně tak i jiné evropské jazyky) nese velké množství stop toho, co se dnes nazývá antická mytologie.
S tím ovšem souvisí i náboženství, protože mýty se často vztahovaly právě k pantheonu bohů, a nelze ostře oddělit ani filosofii, neboť opravdový antický filosof uznával toto náboženství a hluboce ctil mýty, v nichž viděl mnohem více než pouhý pohádkový příběh. Budu-li používat slovo mytologie, budu mít na mysli celý tento myšlenkový, filosoficko-nábožensko-mytologický svět starých Řeků a Římanů.
V rámci jazyka existuje tendence vyjádřit se co nejvýstižněji a nejúsporněji, ale současně tendence vyjadřovat se zajímavě, metaforicky a symbolicky. I když se dnes ta druhá z nich uplatňuje především v uměleckém stylu a v běžném hovoru saháme spíše k jazyku technickému, který dnešnímu člověku připadá nejpřesnější, přesto stále uchováváme v jazyce prostředky, které nepojmenovávají skutečnost přímo, ale formou metafory, opisu, symbolu, přirovnání apod.
Právě to dává jazyku hloubku a symboličnost, která ho povyšuje z pouhého nástroje pro komunikaci na prostředníka přenosu bohatých myšlenek.
Jak už bylo naznačeno, jedním ze zdrojů, odkud náš jazyk tyto prostředky čerpá, je antická kultura. V uměleckém, hovorovém, ale i vědeckém stylu je neuvěřitelné množství výrazů, slovních spojení a obratů. Některé už dnes zastaraly. Je však stále ještě mnoho jiných, které jsou živé a používané. U většiny je antický původ zřejmý, v některých případech už ho ale vůbec necítíme a v mnoha si ho ani neuvědomujeme.
Je dobré, že se tyto vlivy v jazyce objevují, neboť ho nesmírně obohacují a zároveň rozvíjejí přemýšlení na jiné než jen racionální úrovni. V této podobě se navíc neustále udržuje povědomí o bohaté antické tradici a užívání těchto prvků snad i někoho povzbudí, aby se pustil do hlubšího studia.
Toto přejímání s sebou nese ovšem i dopad negativní. Už v antice došlo k tomu – především vlivem Homéra, ale i jiných autorů –, že se mýty určitým způsobem zprofanovaly. Z bohů, kteří pro člověka byli vzorem dokonalosti, se stávají chybující, ne-li přímo zhýralé a zkažené bytosti, a dochází tak k velkým posunům významu.
Nejvíce se jich snad nashromáždilo kolem Dionýsa, z něhož byl vytvořen obraz věčně opilého a neřestného boha (už toto spojení je absurdní), a tak vzniká „dionýské veselí“, což se dnes používá ve významu „bujné, rozumem neřízené veselí“, „bakchantky“ ve významu „prostopášné ženy“, „bakchanálie“ ve významu „orgie, nezřízená zábava“, „satyr“ jakožto „smyslný, vilný člověk“.
Podobně dopadl Erós – něžný Kupido, bůh nejčistší a vznešené lásky, který se stal v jazyce základem slov, jež se vážou k nejhrubším vášním a pudům. (Mimochodem „kupido“ je také název středoamerického tetřeva, jenž se vyznačuje okázalostí svých námluv.)
Stejný osud sdílí také půvabná Afrodité, jež dala jazykový základ takovým slovům, jako je afrodisiakum a afrodisie. A rovněž smutný je osud Megairy, Furie a Harpyjí, které jsou dnes všechny používány ve významu „zlé, hašteřivé, zuřivé a hrozné ženy“ a které přitom představují velice stará božstva, jež měla za úkol dohlížet na universální řád a spravedlnost. A už vůbec není třeba rozvádět psychoanalytické termíny, jako je Oidipův nebo Elektřin komplex, které mají pramálo společného s původními nositeli těchto jmen.
Prakticky u všech těchto „výpůjček“ je význam odvozen ze základního mýtického příběhu. Jelikož je však tento pouze „vrchní slupkou“, která kryje jádro mýtu, ukryté hluboko v jeho struktuře, význam se posunuje. A tak to, co bylo kdysi pouze pláštěm skrývajícím to podstatné, se dnes samo o sobě podstatným stává.
Proto se často zůstává u toho fyzického, nejzřetelnějšího, ale zároveň nejméně důležitého. Orfeus, který se používá ve významu vynikající pěvec, hudebník, nebo Venuše ve významu krásná žena a mnoho jiných tak ztratilo to podstatné a mystické.
Podívejme se nyní pečlivěji na některé konkrétní příklady. Pro přehlednost jsem se je pokusila utřídit ze dvou hledisek – z hlediska oblastí jejich užívání a z hlediska jazykového.

I. OBLASTI UŽÍVÁNÍ

Je úžasné, kolik oblastí lidského konání antická mytologie tímto způsobem zasáhla. Kromě běžně mluvené řeči a umění, kde je těchto prostředků pochopitelně nejvíce, protože především jazyk umělecký se vždy snaží být originální, metaforický a opisný, nacházíme antické stopy v nejrůznějších vědních oborech.
Biologie: fauna, tritónka (mořský korýš), hermafrodit, hybrid (ze slova HYBRIS), medúza, narcis, najáda (larva vodního hmyzu), iris, kupido (středoamerický tetřev), harpyje (dravý pták), erebos (noční motýl, ze slova EREBOS – „temnota“, která existovala před vznikem kosmu), apollón (krásný motýl jasoň červenooký), argonaut (druh chobotnice v teplých mořích), nektar (sladká šťáva vylučovaná květy), hyacint, nereidka (mořský červ) aj.
Lékařství: panacea (všelék, ze jména PANAKEIA – jedna z dcer boha Asklépia, boha lékařství), hygiena (odvozena od další z jeho dcer HYGEIE), gigantismus (anatomicky: nadměrný růst, ze slova GIGANT – syn Gaie), atlas (krční obratel – nosič), iris (oční duhovka), letargie (chorobný spavý stav, ze jména LÉTHÉ), morfium (ze jména MORFEUS – bůh snů) aj.
Astronomie: názvy planet, jako je Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto a další vesmírné objekty.
Zeměpis: vulkán, atlas, oceán a mnoho konkrétních zeměpisných jmen.
Meteorologie: zefýr (lehký vánek), boreální (severní, ze jména BOREÁS – bůh severního větru), eolický (spojeno se vzdušným prouděním, ze slova AIOLOS – vládce větrů) aj.
Vodohospodářství: například danaida (přístroj na měření průtočného množství vody, ze slova DANAOVNY, jejichž osudem bylo v podsvětí nosit vodu do bezedného sudu). Opět jeden příklad, kdy by nás asi vůbec nenapadla souvislost.
Architektura: např. atlant (podpěra v podobě mužské postavy, na níž spočívají arkýře, loubí, balkóny, původcem byl opět ATLAS).
Literární teorie a umění: komedie (ze slova KÓMOS – veselý průvod oslavující Dionýsa), tragédie (ze slova TRAGOS – kozel, který byl obětován), epigon (napodobovatel v literatuře, v umění, který nedosahuje kvalit toho, koho napodobuje, z řeckého EPIGONOS – následovník), arkadská literatura (literární styl oslavující krásy přírody, ale idealizující pastýřský život, ze slova ARKÁDIE – krásná krajina středního Peloponésu, přeneseně také znamená idylickou, krásnou zemi), muzika a muzeum (odvozeno od MÚZ). Tento výčet není zdaleka úplný, chtěla jsem pouze naznačit, kolik vědních oborů čerpalo z hluboké studny antické mytologie.

II. JAZYKOVÉ HLEDISKO

Z jazykového hlediska je možné stanovit tři skupiny.
První skupinou jsou podstatná jména, která se zachovala v úplně stejné podobě, došlo pouze k většímu či menšímu posunu od původního významu, který vždy vychází z konkrétního mýtického příběhu. Z nich ovšem vznikají v některých případech slova odvozená. Např. „nektar“ dnes označuje lahodný nápoj, „grácie“ označuje půvab, „herkules“ označuje siláka či statného muže, „fortuna“ je někdy ekvivalentem štěstí, „mentor“ označuje mravokárce, a dále nacházíme jejich odvozeniny, jako je graciózní či mentorovat a mentorování.
Druhou skupinou jsou podstatná jména, která se od původních jmen liší jazykovou stavbou. Takže je u nich mnohdy těžší určit původ a v mnoha případech už si souvislost s antikou vůbec neuvědomujeme. Příkladem jsou slova jako „fatální“ ve významu osudový (z latinského slova FATUM), „echomatismus“, což je porucha jednání charakterizovaná napodobováním jiných lidí (ze slova ÉCHÓ), „fauna“ (pochází ze slova FAUN), „fideismus“, což označuje náboženské učení, v němž je absolutní pravda založena na principu víry (pochází ze jména římské bohyně věrnosti danému slovu FIDES).
Specifickým jevem v rámci této skupiny jsou jazykové prostředky, které neformují ani celé slovo, mají charakter předpon, ale s velice konkrétním a vymezujícím významem. Jedním z nich je předpona „geo-“, kterou známe ze slov, jako je geologie, geocentrický, geografie, geopolitika aj., u jejichž zrodu stála bohyně země GEA neboli GAIA. Nebo „helio-“ ve slovech, jako je heliotrop, heliocentrický, heliofilní, jejichž „otcem“ je solární bůh HÉLIOS.
Třetí skupinu, která je nejzajímavější a u které bych se chtěla zastavit déle, tvoří celá slovní spojení. Objevují se buď ve formě spojení podstatného a přídavného jména (event. spojení dvou podstatných jmen), nebo ve formě celých vět, které jsou přirovnáními či se stávají známými úslovími.

1. SPOJENÍ PŘÍDAVNÉHO A PODSTATNÉHO JMÉNA NEBO DVOU PODSTATNÝCH JMEN


Achilleus z Efesu
Achilleus z Efesu

Mezi ta známější patří: Achillova pata (zranitelné místo člověka), Apollónský půvab (velký půvab), Ariadnina nit (vodítko ve složité situaci), danajský dar (dar-nedar, dar přinášející spíše neštěstí stejně jako v případě trojského koně), jablko sváru (důvod pře), Pandořina skříňka (snůška všeho zlého), Sisyfovská práce nebo úsilí, Tantalova muka (velké nesnesitelné trápení).
Mezi méně známé patří: Amalthein roh (symbolizuje úrodu, plodnost, bohatství), který má původ v koze AMALTHEIE, jež podle mýtu vychovala vládce bohů Dia.
Osud Danaoven (něco, do čeho se musí neustále investovat, nesplnitelný úkol), původ byl už uveden dříve.
Homérský smích (velký smích) – toto je zase jedna ze smutných Homérových deformací, převzatá z Íliady, kde Homér velice barvitě líčí smích, který jímá bohy při pohledu na kulhajícího Hefaista.
Kassandřina věštba (neblahá předpověď, které se nevěří). Původ tkví v trestu, který stihl věštkyni Kassandru. Apollón jí ponechal věštecké nadání, ale odňal jí dar přesvědčivosti, a tak její věštby nikdo nebral vážně.
Panický strach/panická hrůza – toto spojení je velice rozšířené, dokonce existují odvozeniny, jako je panika a panikařit, ale možná málokoho napadne, že má původ u antického boha Pana, který měl napůl podobu kozla a napůl člověka. Říká se, že se zjevoval náhle a lidé se ho vždy lekli, což zapříčinilo původ tohoto spojení.
Prokrústovo lože (nepříjemné, nemilé, trapné postavení). Původ musíme hledat u lupiče jménem PROKRÚSTÉS, jenž své oběti připoutával k lůžku, které bylo malým osobám velké nebo velkým malé, a různě jim natahoval či usekával údy. Tohoto lupiče přemohl hrdina Théseus.

2. PŘIROVNÁNÍ

Těchto je jen několik a nemyslím si, že jsou příliš rozšířena a používána. Patří k nim například tato:
„Být bohatý jako Midas“ znamená nemít vlastně nic, protože víme, že vše, čeho se tento král dotkl, se proměnilo ve zlato a on, obklopen tunami zlata, se nemohl ani najíst.
„Mluvit jako Pýthie“ se používá ve významu mluvit nejasně, dvojsmyslně, nepřímo.
„Vábit jako Siréna“ se používá ve významu vábit hodně a úspěšně (pokud si zavčas nedáme do uší vosk).

3. RČENÍ

Začnu opět těmi známějšími, které není třeba příliš rozvádět.
„Vyčistit Augiášův chlév“ – skoncovat s korupcí, zjednat nápravu a pořádek, i když to vyžaduje velké úsilí. Narážka na jednu z dvanácti obtížných Héraklových prací.
„Být v náručí Morfeově“ je ekvivalent spojení „konzultovat s Hypnosem“, neboť Hypnos i Morfeus se vztahují k říši spánku a snů, znamená to tedy spát.
„Být políben múzou“ – vytvořit něco krásného, např. umělecké dílo. S tím souvisí slovní spojení „osedlat Pegasa“, létat na Pegasovi neboli básnit.
„Zachovat olympský klid“ – chovat se vznešeně a majestátně. Alespoň jednou bylo připsáno bohům také něco pozitivního.
„Všechny cesty vedou do Říma“ je jinými slovy řečeno, že vrchol pyramidy je jeden a cesty k němu různé, nebo sáhneme-li do staroindického eposu Bhagavad Gíta, nacházíme zde Krišnovo podobenství: „Jakýmkoli způsobem se ke mně lidé přibližují, já je přijímám, neboť jakoukoli cestu si vyberou, bude to Cesta Má.“ – obecněji: pravda, řešení, odpověď je jediná, i když k ní vede několik cest.
„Mít achillovský osud“ – zemřít mlád a slavný.
„Přejít Styx“ – zemřít. Řeka Styx oddělovala říši mrtvých. Někdy se také používá: „přísahat při Styxu“ – pronést strašlivou přísahu.
„Proplout mezi Scyllou a Charybdou“ – vyváznout z nebezpečného ohrožení ze dvou stran. S tím souvisí také legrační ekvivalent českého „z bláta do louže“ – ze Scylly do Charybdy.
Možná méně známé jsou tyto:
„Stihne ho Nemesis“ neboli stihne ho odplata, trest, spravedlnost. Nemesis ztělesňovala v antice zákon, představovala spravedlnost a trestala lidi, kteří se protivili vůli bohů. Šlo tedy o porušení universálního zákona. Dnes už se význam posunul k porušení zákonů, které existují v rámci společnosti.
„Vrátit se k lárům a penátům“ znamená vrátit se domů. Lárové a Penáti byla římská ochranná božstva domů, domácností, celé rodiny.
„Poklonit se mánům“ znamená vzdát úctu památce zesnulého. Mánové byla podsvětní božstva, ti, kteří střeží hroby.
A ukončila bych tento výčet rčením, které mě k této práci vlastně inspirovalo, a to je:
„Nosit sovy do Athén“ neboli dělat něco zbytečného, neboť sova byla atributem bohyně Athény, patronky Athén.
Doufám jen, že tato práce není takovouto sovou. Nebylo cílem najít v českém jazyce všechny stopy antické mytologie, spíše ukázat na jejich rozsah a rozmanitost, na to pozitivní, co takový proces přejímání přináší, ale také na to negativní, o čem jsem se podrobněji, v souvislosti s posunem významů, zmínila na začátku.
Naše doba je orientována více na hmotné věci a fyzický svět, což se odráží i v jazyce, který má stále více termínů popisujících předměty okolo nás a stále méně pojmů vystihujících náš duševní či duchovní život.