Nejstarší dcera prvního českého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka byla velmi talentovaná dáma. Mluvila několika jazyky, hrála na klavír, zajímala se o literaturu, začala studovat na medicíně, ale nakonec promovala na filozofické fakultě. Svůj život zasvětila práci pro druhé, založila řadu škol, nemocnic a sociálních spolků, z nichž nejznámější je Československý červený kříž.
Lady Bohemia
Narodila se 3. května 1879 ve Vídni. Když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala do Prahy, kde její otec začal přednášet na univerzitě. Ve třinácti letech začala studovat na prvním dívčím gymnáziu v Čechách, které se jmenovalo Minerva.
Snila o tom, že se stane lékařkou, a v roce 1898 se nechala na lékařskou fakultu zapsat jako jediná dívka. V té době byly ženy přijímány pouze jako mimořádné posluchačky a nemohly skládat zkoušky jako řádní studenti. Po dvou semestrech proto studium medicíny opustila a zapsala se na filozofickou fakultu, kde studovala historii, filozofii a sociologii. V roce 1903 promovala z historie.
Na univerzitě v Lipsku absolvovala postgraduální studium, dále se vzdělávala na univerzitě v Chicagu především v sociologii. Působením v Centru sociálních služeb a péčí o imigranty přijíždějící z Čech za prací si vysloužila přezdívku Lady Bohemia.
Učitelka a ošetřovatelka
Po návratu z USA působila jako učitelka na dívčím lyceu v Českých Budějovicích a později v pražských Holešovicích.
Mnoho studentek na ni vzpomíná jako na výraznou osobnost. Byla vysoká, štíhlá, s hlubokýma tmavýma očima, vždy elegantně oblečena, nosila boty na nízkém podpatku, ale to jí nebránilo brát často studentky na vycházky do přírody či s nimi sportovat.
Současně se velmi aktivně věnovala sociální práci. Zabývala se problémem alkoholismu, ve volném čase prázdnin se starala o nemocné a postižené lidi. Doma pečovala o maminku, která trpěla zhoršující se maniodepresivní psychózou a srdeční vadou.
V době první světové války pracovala rovněž jako ošetřovatelka v karanténní stanici v Pardubicích, kde pečovala o raněné vojáky. Kromě toho usilovala o přístup ke vzdělávání pro hluché osoby.
Její otec zatím působil v zahraničí v protirakouském odboji, což vedlo k vyšetřování celé rodiny. Alice nakonec skončila ve vězení ve Vídni, kde strávila osm měsíců. Za obvinění z velezrady jí hrozil dokonce trest smrti, ale kampaň v americkém tisku vyvolaná českými spolky přispěla k jejímu propuštění. Rakouský režim jí poté zakázal práci ve školství.
První dáma
Vznik nové Československé republiky znamenal v jejím životě zásadní obrat. Její otec se vrátil do Prahy jako hlava státu a ona se s ohledem na matčin špatný zdravotní stav ujala role první dámy. Měla na starost personál na Pražském hradě i v Lánech, zodpovídala za prezidentův oficiální program, organizovala jeho setkání se státníky, vědci, spisovateli i novináři, účastnila se mnoha slavností a doprovázela svého otce na řadě zahraničních cest.
Společně s architektem Josipem Plečnikem se rovněž podílela na úpravách Pražského hradu i jeho zahrad. Pracovní vztah postupně přerostl v hluboké přátelství, dle některých historiků až v lásku.
Paní doktor
Alice Masaryková nikdy nepřerušila své sociální aktivity pro potřebné. Souběžně se svou politickou rolí pomáhala formovat rodící se Československý červený kříž a v roce 1919 se stala jeho první předsedkyní. Za jejího působení vyvíjela tato organizace rozsáhlou zdravotnickou, charitativní a sociální činnost.
Od roku 1920 spravoval ČSČK také Českou ošetřovatelskou školu. Paní doktor, jak se jí říkalo, podporovala vzdělávání ošetřovatelek, svým postavením pomáhala zvyšovat prestiž školy i ošetřovatelské profese. Tato škola po mnoho let připravovala dobře vzdělané diplomované sestry pro nemocnice po celé republice.
Kromě toho založila také první Vyšší sociální školu, v níž se odborně v jednoročním studiu připravovali sociální pracovníci a pracovnice na práci v terénu.
Exil
Koncem třicátých let Alice Masaryková musela čelit dvěma velkým událostem, které změnily opět směr jejího života: smrti otce, kterého milovala a obdivovala, a Mnichovské zradě. Obě události vedly k velkým změnám v české politice a vyvolaly útoky proti Červenému kříži i její osobě. Raději proto následovala svého bratra Jana a odcestovala do zahraničí. Stesk po domově, blízkých i milované práci v ní probudil dědičné depresivní onemocnění, a do konce války se léčila v amerických sanatoriích.
V roce 1945 se nakrátko vrátila do vlasti, ale po náhlé a nejasné smrti bratra Jana raději Československo znovu opustila. Ztratila tak veškerý majetek i možnost vrátit se do země, pro kterou toho tolik vykonala.
Od roku 1950 žila trvale v USA, kde byla opět činná v krajanských spolcích, psala vzpomínkové knihy a vystupovala v Rádiu Svobodná Evropa.
Velká osobnost a dáma
Prostřednictvím několika slov, do nichž je těžké shrnout život člověka, jsme měli možnost se potkat s opravdovou dámou, která – podobně jako další velcí a moudří lidé – věřila, že lidskému životu dává smysl právě to, čím přesahuje hranice péče o sebe sama a o své potřeby či zájmy. Její pohnutý životní osud, její neúnavná práce pro druhé i její slova dodnes zasáhnou snad každé srdce.
Udělejme každý den něco dobrého, zapomeňme na chvíli na sebe, abychom tím, že myslíme na druhého, nalezli svou vlastní osobnost.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 102.
