S kořeny zavrtanými hluboko v půdě a větvemi stoupajícími k nebesům je strom obecně považován za symbol spojení mezi Zemí a Nebem. Strom zastává tak klíčovou roli, že Strom Světa je považován za osu světa. Strom je také symbolickým mostem, který spojuje tři úrovně kosmu: podsvětí prostřednictvím svých kořenů, zavrtávajících se hluboko do země; zemský povrch odpovídá jeho kmeni a nižším větvím; nebe představují jeho vrchní větve a koruna, pátrající po světle.
Ve stromu dále nacházíme čtyři elementy: voda koluje v jeho míze, země se stává součástí jeho těla skrze kořeny, vzduch živí jeho listy a oheň vzniká vzájemným třením jeho dřeva. Toto vyjádření vztahu mezi Zemí a Nebem často nalézáme ve filozofii a v duchovní meditaci: strom je zde symbolem celé kreace – je makrokosmem či velkým Universem. Strom je také symbolem člověka, jakožto malého universa či mikrokosmu. Stromy jsou dokonalým symbolem vertikality, neboť vždy rostou k nebesům. Mnoho symbolických zobrazení stromů se vztahuje k představě živého kosmu ve stavu věčné obnovy. Jejich roční cyklus je spojen s přirozeným vývojem života, smrtí a obrozením. Stromy symbolizují život v soustavné evoluci.
Musíme také zmínit zvláštní symbol: převrá- cený strom s kořeny směrujícími k nebesům a větvemi klesajícími dolů k zemi. Podle starých indických textů (Rgvéda) a západních alchymických traktátů odhaluje převrácený strom nebeský původ člověka a vyzývá ho k osvobození se z pozemských pout, aby v sobě za závojem iluze nalezl své vlastní vnitřní nebe, které je stejné povahy jako samotné Svaté Nebe.
Téměř všechny starověké národy měly posvátné stromy, ať už skutečné nebo idealizované, povýšené na stupeň kosmických symbolů. Nejstarší přírodní náboženství považovala stromy za skutečné živé bytosti obývané duchy přírody (nymfami či elfy), mající vlastní duši, ke kterým měl člověk zvláštní vztah. Kosmický strom je často reprezentován mimořádně majestátními druhy. Pro Kelty to byl dub, lípa pro Slovany, jasan pro Skandinávce, olivovník pro islámský východ, modřín a bříza pro obyvatele Sibiře. Všechny tyto stromy se vyznačují svou velikostí a dlouhověkostí. Strom jakožto osa světa je tím, okolo nějž se svět utváří. Jako Yggdrasil, jasan Germánů ze severu, nebo Ceiba či Yaxché, posvátný strom Mayů v Yucatánu, který roste ve středu (či pupku) světa a nese různé úrovně Nebe. Stejnou představu nacházíme v Číně ve stromu Kienmou, jehož větve a kořeny se dotýkají nebes a podzemních pramenů, ve kterých se skrývá samotná smrt. Bodhi, strom pod kterým se Gautama Buddha stal Osvíceným, je podle buddhistů symbolem Velkého Probuzení. Starověký Egypt uctíval platany, z nichž bohyně Hathor čerpala nápoj a potravu, které dávala mrtvým, nebo přesněji jejich duším. Sumerský bůh rostlinstva Dumuzi či Tammuz byl uctíván jako Strom Života. Křesťanská tradice spojuje Strom Života s projevem bož- ství a s poznáním. Časem se strom-původce stal rodinným stromem. Připomeňme slavný Jišajův strom symbolizující posloupnost generací, jejichž příběh vypráví bible a které vyvrcholily příchodem Ježíše Krista.
Zdá se, že vždy existovalo srovnání člověka a stromu. Buď se člověk přemění ve strom (jako Dafné, láska boha Apollóna, která byla proměněna ve vavřín) nebo se strom stane mužem či ženou. Symbolismus stromu je vždy dvojznačný a není překvapením, že v něm nacházíme ženské i mužské rysy. Pohlavní nejednoznačnost symbolu stromu – falického svým kmenem a současně podobného lůnu svými dutinami – se stává zřejmější v rámci vývoje jazyka: v latině byl strom ženského rodu, a v románských jazycích středověku došlo ke změně na mužský rod. Tudíž dvojitý strom, falus a zároveň lůno, symbolizuje proces individualizace, ve kterém se naše vnitřní protiklady sjednotí. Strom byl také považován za obraz androgyna či prvotního hermafrodita. Je rovněž spojen s athanorem alchymistů – lůnem, ve kterém se rodí filozofické zlato. Hlavními symboly souvisejícími se stromem jsou hora a kříž.
