V současné době, o které můžeme říct, že je poměrně složitá a klade na všechny mnoho požadavků, se někdy ztrácí prostý a hlubší smysl věcí. Množství činností a úkolů nás tolik rozptyluje, že nedokážeme vždy zcela zachytit, co je to zásadní a to pevné v nás samých i v ostatních, nebo i v tom, co se odehrává kolem nás. Obecně se jedná o vše, čeho bychom se mohli zachytit, co se blíží něčemu pravdivému a co má trvalejší hodnotu. V případě žen se k této jakési nejistotě nezřídka přidává i složité postavení, které v dějinách v rámci společnosti ženy měly, a které bylo často omezené na právech i příležitostech k rozvoji.
Možná právě proto se žena tolik snaží najít své pevné místo v životě skrze hodnoty, které jí přinesou jistotu v sebe sama. A pokud se takto pokusí odhalit své vnitřní bytí, svou vlastní duši, nalezne mnohé velké potenciály, jež se v ní skrývají. Tyto potenciály, tyto vnitřní síly může probudit, rozvíjet a používat.
V tradičních kulturách můžeme vidět, že právě tyto vnitřní potenciály byly spojeny se specifickými rolemi žen-dam, které pak v rámci svého života naplňovaly:
Matka: dárkyně a ochránkyně života
Hlavní silou ženy v roli matky bylo to, že dokázala dávat život. Byla tou, která nový život přivádí na svět. Má ale schopnost život nejen dávat, ale i udržovat a pečovat o něj v tom nejobecnějším smyslu, tedy pečovat o všechny živé bytosti, protože má přirozené sklony vše živé chránit. To, čemu žena dává život, také rozvíjí, a to prostřednictvím výchovy a vzdělávání. Dokonce v sobě má zabudované jisté zábrany, aby fyzicky nikomu neublížila.
Je zřejmé, že život, který žena může dávat, se netýká pouze fyzické úrovně – rození dětí. Dokáže oživit i jakýkoliv prostor – svojí krásou, láskou, svou radostí a smíchem. Umí tedy vytvářet laskavou atmosféru vyzařující bezpečí, která působí na všechny kolem ní.
V různých civilizacích starověku tyto hodnoty v ženě posilovaly tzv. bohyně-matky. Dle mýtů byly pramenem života pro celou planetu, pro celé univerzum, a samozřejmě i pro všechny živé bytosti v něm. Například Demeter, řecká bohyně plodnosti a úrody, která přinášela život a plodnost zemi, aby všechno mohlo růst a rozvíjet se, pečovala o úrodu od semínka až po plody a díky ní se mohla živit všechna zvířata i lidé. V ženách Demeter probouzela schopnosti soucitu, milosrdenství a trpělivosti, aby ji mohly následovat a pečovat o všechny živé bytosti, stejně jako ona.
Sestra: opora v těžkých chvílích
Tato schopnost vychází z důležité vlastnosti ženy, že dokáže velmi dobře pracovat s energií. Dokáže ji také snadno obnovovat, na odpočinek nepotřebuje mnoho času, a když je zapotřebí, sáhne do svých hlubokých zásob záložní energie a použije ji. Žena právě proto dokáže i ve vypjatých a náročných situacích poskytovat klid a pomoc ostatním, a překonávat obtíže jakéhokoliv druhu. V této roli se žena stává pevnou oporou, zdrojem síly a pochopení pro své okolí. Vytváří přátelství s těmi nejhlubšími pouty, založené na společných ideálech. Takové, které dokáže překonat všechny překážky.
Inspirací pro tuto roli bývala Athéna, bohyně moudrosti a vítězné války. Ta v řecké mytologii pomáhala hrdinům, symbolicky je obdarovávala magickými zbraněmi a objevovala se po jejich boku v těžkých okamžicích. Magickými zbraněmi samotné ženy jsou její ctnosti v podobě vitality, pevnosti a vytrvalosti, jež nabízí ostatním.
Umělkyně: inspirátorka a harmonizátorka
Touto silou žena dokáže v ostatních probouzet různé stavy duše, emoce, ale především city. Pro umělce je často inspirativní múzou (v různých alegorických vyobrazeních se dotýká jejich čela) a přináší jim ty nejskvělejší nápady. A to ženě umožňuje opravdová a čistá láska, kterou vlastní a kterou je schopna rozdávat. Láska totiž dokáže probudit i ty nejskrytější potenciály a násobí v ostatních potenciál Dobra. Dokáže to dobré, ty nejvznešenější city a myšlenky, probudit a živit. Proniká do hloubky všech věcí i všech lidí, ke krásným a dobrým esencím všech bytostí, vytahuje je na povrch, aby se mohly projevit v celé své kráse. Umožňuje ženě vše harmonizovat a přivádět do souladu to, co v souladu není. V Japonsku byly například vzdělané gejši zvány na různá jednání, která mezi sebou vedli muži, protože tyto kultivované ženy byly zárukou toho, že všechna jednání proběhla bez hádek a slovních útoků, čímž se i efektivně dosáhlo dohody.
Příkladem bohyně inspirující právě k těmto schopnostem je egyptská bohyně lásky Hathor, která ženy učila kráse, radosti, půvabu, a především bezpodmínečné lásce, aby s těmito atributy mohly prozářit svět.
Kněžka: pramen Moudrosti
Díky této vnitřní síle v sobě žena dokáže odhalit metafyzickou úroveň, a dotknout se tak toho neviditelného v přírodě. Používá k tomu svoji rodící se intuici. Tato moudrost žen se v různých tradicích uplatňovala v některých konkrétních postaveních, kdy působily jako vědmy, kouzelnice či léčitelky. Dokázaly tak používat znalosti o silách přírody ku prospěchu ostatních. Také uměly přenášet vzkazy bohů, protože se byly schopny povznést až k jejich úrovním. Mnohokrát takto působily jako věštkyně, které zachytily řeč bohů a snesly ji k lidem v podobě konkrétních vzkazů či symbolů.
Inspirátorkou ženy-kněžky bývala egyptská bohyně Isis, která používala své magické síly pro uskutečňování dobra. Měla kouzelné chřestítko zvané sistrum, s nímž odháněla veškeré temné a zlé síly. Také vlastnila magické zrcadlo, aby mohla jasně vidět to, co fyzickým zrakem viditelné není. Učila ženy rozvíjet intuici, čistotu myšlenek a citů, schopnost vnímat to posvátné, to neviditelné, to skutečné.
Žena je Paní vnitřního prostoru
Souhrn dříve uvedených charakteristik, k nimž bychom mohli přidat ještě i mnoho dalších, utváří obraz velkého potenciálu hodnot, který v sobě ukrývá každá žena. V některých civilizacích ji kvůli tomu nazývali Paní vnitřního prostoru, protože pečovala o teplo domova. Vytvářela harmonický a láskyplný domov, v němž každý mohl najít útočiště, oporu a pomoc, ale také krásu a dobrotu v podobě vznešené duše ženy.
Rozvíjet tyto vnitřní síly je i dnes pro nás velká výzva. Mohou nám pomoci k nalezení smyslu našeho vlastního života a snad mohou přinést i kousek dobra a krásy současnému světu.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 156.