Přejít k hlavnímu obsahu

Tajemství zrození a smrti

Ing. Leoš Flaitingr

Mnohé z nás děsí záhada, kterou je smrt, a každý se určitě alespoň jednou sám sebe zeptal, zda je definitivním koncem, či nikoli. Někdy v nás může vyvolat strach, který nás nutí utíkat před ní v neustálém hledání krátkodobých radostí.

„Nepřestává v nás hořet touha nezemřít, nezanechat po sobě nedokončené věci či mít nové životní příležitosti. Nepřestává v nás hořet touha neztratit jednou provždy bytosti, které milujeme; je obtížné přistoupit na myšlenku, že na tento svět přicházíme jen jednou, že máme jen velmi málo let, abychom se naučili všechno, co potřebujeme k dosažení zralosti, a že po této krátké – šťastné či nešťastné – zkušenosti se nám nenabízí jiné východisko než poněkud nudný ráj… nebo hrozné peklo…“ (Delia Steinberg Guzmán, Zrcadlo kultury č. 37)

Tajemství zrození a smrti
Tajemství zrození a smrti

Proč jsme se narodili, když máme zemřít? Jaký je smysl toho všeho?

Jsou to velmi důležité otázky, na něž odnepaměti lidé hledali a nacházeli odpovědi. Většina našich předků věřila, že život není omezen jen na existenci v těle, že smrtí život nekončí. I když každá kultura měla svá pojetí a přesvědčení, ať už náboženská, filozofická či materialistická, je užitečné podívat se kolem sebe, na přírodu, jejíž jsme součástí, a pozorovat její zákony, které se logicky musí dotýkat i nás. Uvidíme, že v přírodě nic nezaniká, nýbrž vše se mnoha způsoby přeměňuje a transformuje. Uvidíme, že v přírodě se nic neodehrává lineárně, nýbrž cyklicky…

„Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího, než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami, a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody.“ (Delia Steinberg Guzmán, Zrcadlo kultury č. 19)

Běžně chápeme cyklus člověka jako období počínaje narozením, přes dětství, mládí, dospělost po stáří a smrt. Ale to je pouze jeden úsek celého cyklu, který se podobá kružnici, jež nemá začátek ani konec. Ovšem, abychom ho dokázali pochopit, musíme se dotknout dvou velkých záhad: narození a smrti. Což znamená pokusit se najít odpověď na to, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Většina národů věřila a věří, že Člověk není pouze hmotnou bytostí, ale že jsou v něm obsaženy i nehmotné úrovně, které mu umožňují například pocítit lásku, spravedlnost, čest…, tedy věci, které nelze hmotným způsobem popsat ani definovat. Stejně tak mluví o úrovni člověka, kterou bychom mohli nazvat nesmrtelnou duší. Duší, která neumírá, když umírá tělo.

Stejně jako se moře prostřednictvím deště z mraků vrací zase zpět, je možné, že i člověk se navrací po smrti opět do života. Starověký filozof Platon tento cyklus popsal velmi jednoduše, když říkal, že stejně jako mrtví pocházejí ze živých, musí živí pocházet z mrtvých. Tato pojetí my dnes známe jako teorie o reinkarnaci. Pokud tedy všichni procházíme cyklem života a smrti a čas od času se znovu navracíme do života, pak je každá naše existence příležitostí něčemu se naučit, abychom příště neopakovali stejné chyby, abychom směřovali k postupnému zdokonalování, které můžeme nazvat evolucí.

Tento přístup nám současně umožní přijmout spravedlnost osudu, nad níž se někdy pozastavujeme. Pochopíme o trochu lépe, proč se nám stávají některé věci, ať dobré či špatné, proč jsme se narodili na tomto místě a v této době, s určitými dispozicemi, talenty i omezeními.

Smrt tak může ztratit svůj neblahý význam, protože ve skutečnosti je jen logickým a nutným odpočinkem, stejně jako jím je i spánek v noci po pracovním dni plném aktivity. A každé zrození je novou příležitostí, při níž si naše Duše obléká nový šat, protože ten starý a obnošený v okamžiku smrti musela odložit.

 

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 96.