I. Některé klíče výkladu pohádek
Můžeme učinit dítě šťastným? Je to důležitá otázka, životní cíl. Svět budou vytvářet ti, kteří jsou dnes dětmi, avšak pokud sníme o lepším zítřku, ti, kteří ho budou vytvářet, musí být dnes šťastní a musí vyrůstat ve zvláštním prostředí, neboť i oni jsou zvláštní.
Významným prvkem, který patří do této ojedinělé sféry vlastní dítěti, je vyprávění, jež představuje důležitou psychickou potravu, neboť celý imaginární život dítěte je utvářen fantazií rodící se z pohádek, z toho, co čte, a ze všech představ, které se hrnou do té otevřené, právě se probouzející mysli.
Jelikož přisuzujeme dětským vyprávěním takový význam, bylo by vhodné prozkoumat jejich skutečný význam, vycházejíce při tom z řady klíčů, které se podivuhodným způsobem nacházejí téměř ve všech pohádkách a vyprávěních. Vrátíme-li se ke starým tradicím lidstva, odhalíme, že v mnoha starodávných legendách se neustále objevují všechny symboly, které později nalezneme v pohádkách bratří Grimmů, Andersena a téměř ve všech dětských vyprávěních.
V souvislosti s tím můžeme zaujmout dvojí postoj:
- Domnívat se, že je to pouhá náhoda a že moderní spisovatelé „vytušili“ starodávná pojetí, mýty nebo představy.
- Nebo že skutečně existuje jistý proud, tok vědomí, jenž přichází z dávných časů a přenáší se z generace na generaci v průběhu lidských dějin. Proto mají tyto mýty pro děti absolutní obsah a důležitý symbolický význam.
Pokud se přikloníme k tomuto druhému postoji, symbolismus pohádek se přemění na výjimečně bohatý svět a zcela změní představu, kterou o nich možná máme.
Když jsme vyprávěli, četli nebo si připomínali pohádku, dělali jsme to velmi jednoduchým způsobem, bez velkých nároků, téměř nevědomě. Je však pravděpodobné, že v těch nejjednodušších věcech, jako jsou karetní hry nebo pohádky, může být uchováno velké množství symbolů nezbytných pro studium lidstva z psychologického aspektu. Přesněji řečeno, karetní hry jsou vědomou či nevědomou deformací původních egyptských tarotů, nikoli velkých arkán, nýbrž doplňkových tarotů, které vyplynuly ze složitého symbolismu. To znamená, že si hrajeme s jednou z největších záhad odrážející se v jednom z největších symbolů.
Spisovatelé a symbologové, jako je Elifas Levi, říkají, že kdyby zmizely všechny knihy, v nichž člověk uchovává své dějiny a úspěchy, veškeré vědění, kdyby se ztratil kontakt s psaným slovem, pouhé rozjímání o některých tarotech by mohlo znovu probudit lidské vědomí už jen samotným pozorováním jejich pradávných symbolů. Proto mají jejich obrazy v kolektivním nebo individuálním podvědomí výjimečnou důležitost, neboť tento střet může probudit řadu idejí, myšlenek, velké intelektuální, duchovní nebo psychické pohnutí, které je nakonec tím, co člověk hledá.
Pohádky jsou dalším útočištěm, kde lze nalézt pramen symbolického bohatství. Měli jsme k nim přístup od našeho nejranějšího dětství, když jsme začali vnímat první psychologické stopy, když nám naši rodiče, prarodiče nebo naši kamarádi vyprávěli známé pohádky, které představují společný prostor, kde mají všechny děti možnost snít a prožívat tisíce fantazií a kde jsou kromě toho obsaženy důležité symboly pro pochopení a vnímání na psychické úrovni.
Můžeme připustit i následující myšlenku: když se dospělý člověk dívá na film nebo čte knihu, jež ho dojímá, setrvává jistou dobu ve svém psychickém světě naplněném těmito myšlenkami, které vnímá. Jak napsal Aldous Huxley v díle Konec civilizace aneb překrásný nový svět, tento člověk se nadchne četbou úryvku z Shakespearova díla nebo částí bible, protože reaguje na zcela technokratický a absurdní svět. Při takové četbě se znovu rodí v sobě samém, začíná bojovat a bouřit se proti světu, který ho obklopuje a který nazývá šťastným, avšak vůbec s ním nesouhlasí.
Pokud ve světě psychologicky tvořeném dospělými mají tyto myšlenky a představy velkou důležitost, můžeme si pro srovnání představit, jak velkou důležitost budou mít představy, které získává dítě, v novém psychologickém světě stále ještě nezatíženém životními konflikty, jakým dětský svět je. Proto je důležité zaujmout jistý postoj k tomu, co bude dítě významným způsobem ovlivňovat.
Pokud jsme si všimli, že vše vnější má hluboký dopad na psychický svět dítěte, což se odráží ve všech formách jeho projevu, můžeme dospět k velmi zajímavým závěrům. Zjistil jsem například, že když se zeptám dětí, jak ony vidí budoucnost lidstva, objeví se značný katastrofismus, neboť ze zvláštního jazyka dětí lze vycítit ono velké napětí, které žije v člověku a logicky i v nich jakožto velmi citlivých bytostech.
Nelze tedy pochybovat o důležitosti idejí (symbolů a představ) pro dobrou výživu mysli, zvláště pokud jde o psychický svět dítěte, které musí ještě hodně vidět, vytrpět, naučit se a také se hodně radovat z toho, že je zde.
Uvědomujeme-li si, že pohádky jsou důležitým faktorem při výchově dítěte, je vhodné tuto oblast prohloubit, neboť jak vidíme, nejsou jen jednoduchým nebo naivním fantastickým vyprávěním. Když pronikneme do symbolismu pohádek, zjistíme, že v něm existují jisté prvky, které se používají velmi často.
Neměnné prvky
Pohádky jsou všeobecně zabarveny krutostí. Abychom uvedli některé příklady, jsou vzácné pohádky, v nichž by se neobjevil obr a nebyla mu nakonec useknuta hlava, v nichž by neexistovalo prolévání krve či mrtví nebo ve kterých by nebylo sežráno dítě či alespoň polovina jeho těla. Jejich čtení bývá doprovázeno velkým napětím. Nejsilnějším dojmem působí tvrdost, s níž je vykreslován život a svět, a některé z těchto pohádek se dokonce pokouší ukázat, jak se v tomto životě všeobecně odměňují dobré služby lidí zlem, jak je tomu v pohádce Dobrá služba a zlá odplata. Jistým způsobem se prorokuje jakási příprava na to, co se může objevit v boji člověka se sebou samým a s okolím, jež ho obklopuje, a je usměrněna k dítěti, které sotva začalo chápat, jaký tento svět je, a které stále ještě neví o nezdarech, jež mu může přinést.
Jeden kabalistický axiom říká: „Pokud chceš vidět v tom, co je neviditelné, otevři své oči tomu, co je viditelné.“ Proto se pokusíme odstranit alespoň část slupky, která zakrývá pohádky nebo povídky, abychom viděli, jaké pravdy univerzálního symbolismu nalezneme v houštinách, jež svým líčením polapily vězně, takže používá hluboké výklady pro vysvětlení něčeho, co nelze analyzovat jinak než globálně. Postavy, kolem nichž se zápletka točí, vytvářejí globální mýty, které po sjednocení představují jediné individuum. Například v mýtu o králi Artušovi se setkáváme s mnoha postavami: s rytíři Kulatého stolu (autoři, kteří o nich pojednávají, se dohadují o jejich přesném počtu od dvanácti až po devadesát devět), králem Artušem, Gueneverou, sirem Mordredem, Merlinem atd. Ti všichni zahrnuti do kontextu mýtu přesto vytvářejí jedinou postavu. Dle jednoho z jeho klíčů výkladu se jedná o psychologickou studii člověka, který je analyzován na základě konfliktního vztahu sira Lancelota a krále Artuše, mezi nimiž nalézáme Gueneveru.
Abychom rozluštili smysl tohoto symbolismu, podívejme se na to, co prof. Alvarez López nazývá základním mýtem, jenž se od počátků lidstva dostává až do dnešních dnů a přenáší se právě skrze samotné pohádky, podobenství či povídky. V základním mýtu existují tři hlavní postavy: dvě mužské postavy, které bojují o získání postavy ženské, což se všeobecně vztahuje k pozemskému vnějšímu světu a peklu, světu pod zemí neboli k podsvětí.
Pokusíme se rozehnat stíny a nadzdvihneme závoj Tanit – magického přeludu života, závoj máji neboli to, co současní matematikové pojmenovali „geometrické mystérium světa v n-dimensionálním prostoru“…
II. Základní mýty
V Indii nacházíme prvotní mýty, jako je Rámájana, která vypráví o známém Rámově boji. K velkému konfliktu v Rámájaně neboli epopeji o Rámovi dochází, když Rávana, král Cejlonu, podvodem unáší Sítu, krásnou manželku prince Rámy, syna krále Dašarathy. Princezna je ukryta v lese (les je v symbolice pohádek důležitým prvkem), zatímco samotný Ráma ji statečně hledá po celé Indii a nemůže ji nalézt. Musí projít mnoha zkouškami a nesnázemi, překonat mnohé potíže, aby si mohl Sítu znovu vydobýt. Aby svou výpravu přivedl ke zdárnému konci, počítá s pomocí svého bratra Lakšmany, Surgívy, jenž byl vypovězeným princem, a Hanumana, opičího krále, symbolu vědomí a intuice.
Síta má svůj protiklad – svého dvojníka nebo svůj stín, kterým je ta, jež žije pod zemí, ta, jež ji neustále klame. Ty dvě jsou stejnou bytostí, i když se prezentují rozdílným způsobem. Jsou to dvě tváře jedné mince, dualita ve všech věcech. Tento protiklad stále více vzdaluje Sítu od ušlechtilého a skvělého Rámy, Síta vstupuje stále hlouběji do temného a chladného lesa, kde se jí zmocní hrůzný Rávana. Avšak Ráma, milovaný Bohy, měl kopí, které vyrobil samotný Indra v noci časů. Jeden jeho hrot tvořil Vítr a druhý kousek ohnivé hmoty, z níž je vytvořeno Slunce, zatímco Brahma ho opatřil znameními, jež vzbuzovala hrůzu. Ráma jím probodl Rávanovo srdce, a ten padl mrtev na zkrvavenou zem. Taková je síla dobroty a věrně splněné povinnosti, které dokážou měnit přírodu.
Sumerská tradice nám nabízí zvláštní mýtus, Inanna a sedm Anunnaků (2000 př. n. l.). Inanna je symbolem země, čistoty, panny a všeobecně je zobrazována jako bílá holubice. Bojují o ni dvě mužské postavy: na jedné straně Dummuzi, který je pastýřem, na druhé straně Enkidu, jenž je zemědělcem. Neustálé spory mezi nimi jsou příčinou toho, že Inanna sestoupí do podsvětí, kde se setkává se svým protikladem, Ereškigal která ji dovede do hlubin svého království, v němž bude souzena sedmi malými trpaslíky neboli Anunnaky, kteří poté, co rozhodnou o její smrti, položí její mrtvolu na kus dřeva plujícího po vodách.
Její otec se rmoutí nad osudem své dcery, a proto požádá boha vod, Enkiho, aby ji zachránil ze spárů smrti. Enki, veden zoufalými prosbami, sestoupí do hlubin podsvětí a vdechne Inanně život a ta se pak navrátí do jasného světa živých. Tento údaj o návratu do života je pro pochopení hlubokého morálního ponaučení pohádek velmi důležitý.
V Egyptě, v záhadné zemi Nilu, nacházíme další zajímavý údaj o páru Isis-Nefthys. Isis symbolizuje čistou, zářivou část a Nefthys část temnou, protikladné dvojče samotné Isis.
Spor vznikne v tomto případě mezi Osiridem a Sethem, kteří bojují o získání vlády nad zemí. V mýtu o Osiridovi a Isidě hraje rozhodující roli boj Osirida se Sethem. Znovu se objevuje to, co Alvarez López nazývá základním mýtem.
V Americe, v mayské oblasti, konkrétně v kultuře Quiché existuje starodávná kniha Popol Vuh neboli bible Quicheů. Obsahuje velmi podnětný mýtus, mýtus o Ixquic zvané též Krvavá princezna. Tato dívka, dcera jednoho ze sedmi pánů z Xibalby neboli podsvětí, přišla ke stromu, na němž visela hlava Hun-Hunahpú, zavražděného samotnými pány z Xibalby. Přistoupila k němu vedena zvědavostí, kterou v ní vyvolaly příběhy, jež jí vyprávěl její otec Cuchumaquic o plodech tohoto stromu, o nichž se domnívala, že budou krásné a chutné. Když se dostala pod strom, promluvila k ní lebka ve větvích: „Přeješ si snad tyto plody?“ Dívka na to odpověděla kladně a vztáhla svou pravou ruku k lebce. Ta vyplivla slinu, jež padla přímo na její dlaň. Hun-Hunahpú tímto způsobem zanechal po sobě své potomstvo a svůj rod, neboť princezna takto otěhotněla a nosila v sobě dvě bytosti.
Když si Cuchumaquic povšiml stavu své dcery, svolal radu všech pánů království a ti se usnesli, že ji obětují daleko od svých panství. S takovým úmyslem přikázal několika lovcům – sovám, aby ji odvedly do lesa a přinesly mu srdce dívky v číši. Sovy se odebraly pryč, nesouce s sebou Ixquic a nůž z křemene, aby ji zabily. Ixquic jim vysvětlila, že to, co nosí ve svém břiše, není zneuctění. Dojaté sovy se rozhodly oklamat pány z Xibalby tak, že vyrobily srdce ze smůly, vložily ho do číše a přinesly ho princezninu otci, který byl takto přesvědčen o její smrti.
Tradice pokračuje, avšak tento krátký příběh obsahuje podstatné prvky, které později vedou k odhalení základního mýtu. Lze si například všimnout souvislosti s mýtem o Sněhurce v události, kdy je princezna odvedena, má být zavražděna v lese a na důkaz její smrti má být přineseno srdce.
V laponské tradici se opakuje něco velmi podobného, stejně jako ve skandinávských nebo rumunských tradicích, které jsou velmi bohaté a zakládají se na legendách o Zalmoxidovi (všechny mají latinský původ, neboť i termín Rumunsko je spojen se skutečností, že tato země byla od dob Trajána římskou provincií, a dokonce i její současný jazyk je románský). Neměnná dualita je obsažena také ve všech pohádkách Tisíce a jedné noci. Je v nich neocenitelné množství základních představ pro studium skrytého symbolismu pohádek.
Shrnutí
Tato stručná studie nám poskytuje základní prvky, abychom mohli učinit shrnutí.
Ve všech pohádkách se objevuje les, v němž se všeobecně ztrácí ženský prvek, který jakožto psychický prvek představuje duši. Je spojován s holubicí, bělostí – jako Sněhurka – neboli čistotou. Duše vlastní protikladný prvek – stín, jak říkali kabalisté, který se ji snaží strhnout do propasti, až nakonec upadá do rukou mužské osoby představující hmotu. Tyto protikladné postoje odpovídají samotnému bytí, neboť každý člověk, dle toho, co tvrdí Plótínos ve svých Enneadách, psychologicky obsahuje dva velké sklony stejně jako duše: jeden směřující ke světu hmoty a druhý směřující ke světu ducha (oba jsou zcela možné a skutečné).
V tomto velkém konfliktu nalézáme důležitý klíč existence člověka a jeho mentálního světa: vzestup nebo sestup duše, který je spojen s lesem. Tento prvek trochu více objasňuje indická tradice: jedná se o termín velmi složitý a špatně chápaný, který se dnes na Západě stal módním, jinými slovy o Nirvánu, jež se běžně interpretuje jako vysvobození. Přesto je jeho doslovný překlad ze sanskrtu „mimo les“. Pokud máme na zřeteli, že les je symbolem plurality, to, co je vzdáleno pluralitě, je Jedno. Pokud je Jedno původem věcí a pluralita je jeho manifestací ve hmotě, pak pluralita nebude ničím jiným než manifestací a jejím nepřetržitým rozmnožováním. A proto je les symbolem představujícím člověka, symbolem této plurality. Člověk, jenž se vzdaluje lesu, je mimo les. Hermann Hesse používá stejné symboly ve svém díle Siddhártha, když říká: „Odcházím do lesů…“.
Jak v myticko-historickém vyprávění, tak i v pohádkách představuje les velký konflikt, je to život, dynamika života, kde člověk ztrácí svou vlastní identitu. Svět je pouze zdáním; taková je první estetická pravda, jak napsal Vicente Risco.
Ve všech mešitách arabské kultury se nachází pestrobarevná část připomínající les sloupů a jediným místem, kde nejsou, je mihráb neboli střed pro modlitbu, který směřuje k Mekce. Tyto podoby palem, tento les sloupů je symbol plurality, znázorňuje složitý svět lidí, jehož nadčasovost se odráží v architektonickém díle.
Les je hrozivým místem, kde postava trpí velkou nerovnováhou. Červená karkulka se baví trháním květin, přestože má rychle dorazit ke svému cíli, a právě toto rozptýlení jí způsobí řadu potíží, které později tak či onak dokáže překonat.
Dalším neměnným prvkem v pohádkách je téma zrcadel, jimž světová literatura věnovala mnoho pozornosti. Jorge Luis Borges se například pokusil do hloubky analyzovat význam toho druhého obrazu, který odrážejí. Připomeňme si Alenku v říši divů: Alenka pronikne do nádherného a výjimečného světa skrze odraz v zrcadle. Zrcadlo začne představovat „velký problém“, protože odráží představy světa, nikoli však samotný objekt. Východní národy říkaly, že tento svět je iluzorní a lidé a hmota jsou symboly rozličných vyšších vrstev, jakými jsou především vrstva duševní, mentální nebo duchovní.
Odrazy, které se promítají, jsou stíny (v sanskrtu se tělo nazývá chaya a doslovný překlad je „stín“). Fyzické tělo je stínem duchovního těla.
Před zrcadly se člověk pohrouží do snu, znovu před sebou vidí odraženou formu a oklamán věří, že pronikl do světa skutečnosti, přestože pouze vstoupil do země snů, země zdání, v níž mu její oslepující falešné světlo brání rozeznat, odkud přichází Světlo skutečné.
V Šípkové Růžence se spící princezna ocitá v zrcadlovém sále. Ze svého snu se dokáže probudit pouze po příchodu mužského prvku, který spojuje dva velké póly lidského pohybu, pozitivní a negativní, přestože se nedotýká ideje toho pozitivního ani negativního ve smyslu jejich kvalit, nýbrž ve smyslu jejich polarit, což znamená dynamiky pohybu, opaků, protikladů.
Otázka zkoušek byla zahrnuta ve všech mytických tradicích. Je nutné překonat stanovené zkoušky, aby byl nalezen přístup ke svazku, ke známým „psychologickým sňatkům“, o kterých pojednávají moderní autoři, jako je Jung, inspirováni obvyklými svatbami, jimiž končí většina pohádek. Pokud to budeme interpretovat doslova, tento svazek není ničím jiným než radostným znovuspojením s kořenem, a protagonisté pak obvykle odejdou žít do krásného a dalekého zámku. Chceme-li však proniknout za hranice zřejmých vzorců, zjistíme, jak říkal Plótínos, že duch, představovaný v těchto případech princem, se definitivně spojuje s duší, krásnou princeznou, při takzvané nebeské svatbě.
Když se mluví o podsvětí, ve skutečnosti se jedná o svět mrtvých, spodní svět, Erebos neboli Hádés. Je to další temný svět, kterým se musí nevyhnutelně projít, aby bylo možné dojít do zářivého světa, který je nalezen po překonání starodávné cesty zkoušek. Duše zemřelého musí být dle Egypťanů zkoušena dříve, než bude moci dojít ke konečnému Světlu, a musí překonat svůj předchozí stav před Osiridovým soudem, aby mohla vstoupit do věčného Života.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 132.
