"Když existuje smysl pro krásu, je vše, co člověk uskutečňuje, následuje tento smysl, krásné. Stejně tak může existovat smysl pro ctnost a správnost, a když se vloží do jednání, je vše, co člověk dělá, o čem přemýšlí a co cítí, správné a krásné." N. Šrí Rám, Krása ctnosti
Tato tak inspirující slova a celý autorův článek jsou chvalozpěvem na krásu v jejím nejvznešenějším aspektu, umožňujícím nám vyhnout se každodenním neštěstím a nechat duši svobodně dýchat.
Zaprvé je nutné vysvětlit, že když zmiňujeme smysl pro Krásu, neděláme to ve vztahu k žádnému z pěti běžných smyslů. Toto je jistý vnitřní smysl, abychom ho nějak pojmenovali, který je spojen spíše s vnitřním vnímáním a intuicí.
To nás vede k tomu, abychom si položili různé otázky a podívali se na Krásu z různých uhlů, tak jemných, že slova se vždy zdají být chudá.
Co je Krása? Mohli bychom ji definovat tak, aby to bylo platné pro všechny lidi?
Ne, je téměř nemožné ji definovat, protože by to každý člověk učinil jiným způsobem, v souladu s vlastní osobností, kolísavostí nálady, se svými zkušenostmi, svými prožitky, svými zvyky, předsudky… A též dle své zralosti, když nám léta umožní opravdu dozrát díky zkušenostem.
Měli bychom tedy uznat, že Krása je otázkou názoru? Ani to nemůžeme připustit, přestože bohužel i Krása, jako mnohá další vnitřní vnímání, byla zmanipulována, až se přizpůsobila módě a ziskům, které lze na základě toho získat.
Dnes se obchoduje s tím, co je ošklivé nebo absurdní, protože nás navykli svolit k tomu, co všichni schvalují, aniž by záleželo na důvodech. Často jsme se ptali sami sebe, proč musíme souhlasit s ošklivostí, s tím, co nás odpuzuje, co nás nutí uznat, že nic nechápeme, ale přesto to všichni schvalují, s tím, co se nejvíce prodává, co je v módě avantgardní?
V takové situaci musíme hledat opravdovou Krásu, která, i když je nedefinovatelná, je alespoň vnímána všemi a přetrvává v čase. Nadčasová a archetypální Krása, vzor, který vždy vzbuzuje obdiv a touhu spojit se s harmonií, kterou vyzařuje.
Archetypální idea Krásy nás vede k rozlišování vnější a vnitřní krásy.
Vnější krása se zakládá především na formách, které, ať se nám to líbí či nikoli, se mění a jsou zničeny. Vnitřní krása může být subjektivní, a je taková, ale je schopna najít esenci všech věcí, když hledáme trvalé prvky, které překračují formy. K tomu musíme použít zvláštní styl vidění, slyšení a vnímání všeobecně.
Krásu okamžitě a zcela oceníme, když je naše vědomí klidné a není podmíněno okolnostmi ani názory. Krása je vnímána jako působení harmonických proporcí, což není vždy vědomé, ale přesto probouzí jistou, ne zcela známou, část našeho vědomí.
Nejdůležitější je, že přesto a navzdory tomu, že nelze definovat Krásu ani poznat vlastní vědomí do hloubky, probíhá účinná změna, klidná tendence k soustředění, k rozjímání, k jednotě; bez mentálního opracovávání, které by zničilo podobný stav duše nacházející se nad všemi smysly.
Tato Krása neodporuje analytickému uvažování; zahrnuje ho bez přemýšlení. Pouhý intelektualizmus ji ničí. Hluboká Krása naopak v našem projevu vyvolává vyzařování jemnocitu, cituplnosti, vytříbenosti, rovnováhy a účinnosti; přibližuje nás ke správnosti, k pochopení, k lásce.
Archetypální Krása se přirozeným způsobem odráží v krásných formách.
Mohli bychom tvrdit, že celá Příroda je krásná, protože nehledá umělé ozdoby, protože neví, že je krásná, ale je… proto zasahuje duši. Protože vše v Přírodě tíhne k evoluci, což znamená, že vše tíhne ke své vlastní esenciální pravdě, a tímto i ke Kráse.
Mohli bychom tvrdit i to, že Umění je Krásou, přestože bychom se tím pustili do polemiky podobné té o definici Krásy, neboť bychom museli specifikovat, co chápeme jako Umění. Existuje mnoho forem opravdového Umění a jsou to ty, které dojímají duši a harmonizují nás. Jsou to ty, které nám na okamžik umožní zapomenout na sebe samé a vtáhnou nás do zvláštního světa, do něhož se noříme s opravdovým vnitřním potěšením.
Umění s Krásou integrují vědomí, téměř vždy rozptýlené v tom, co je povrchní, vytvářejíce příjemné, spontánní a harmonické soustředění. Nevadí, že neznáme zákony určitého umění; prostě zaznamenáváme umělecké působení těchto zákonů.
Kvůli oněm neštěstím, která pokřivují lidskou společnost, jsme za umění přijali jakýkoli projev, v němž převládá rozpad a neuspořádané seskupení součástek bez vzájemného vztahu. Takto jsme ztratili nádhernou hodnotu jednoty opravdového uměleckého díla.
Každé umění má svá pravidla a své techniky; všichni umělci je musí znát, a když je jednou ovládnou, vstupují do světa inspirace, v němž nejsou vidět pravidla, nýbrž jejich hluboký výsledek, kterým je Krása.
Připomeňme si slova Šrí Ráma: Říká se, že všechna Umění tíhnou k hudbě; je v nich úmysl přiblížit se k hudbě, která je ze všech umění nejsubjektivnější, protože je éterická, jemná a velmi podobná pohybům vědomí. V ní, a tudíž i v Umění, existuje harmonie v pohybu jako melodická linie, která zahrnuje rytmické a harmonické kombinace.
Proto je naší povinností co nejdříve umožnit dětem kontakt s Krásou, protože v té míře, v níž se probouzí a stabilizuje jejich vědomí, ji dokážou vidět ve všem, bez ohledu na to, v čem se nachází. A pokud jsme to doposud neučinili, vždy je správná chvíle znovu se cítit dítětem, čistým a přirozeným, abychom odhalili nádherné světy rukou imaginace.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 99.
