V tomto žhavém letním odpoledni je kvůli nepohodlnému klimatu trochu obtížné nezapomínat na to, že jsme filozofy.
Mým úmyslem je zmínit se jak o přírodním fenoménu, tak i o onom slunci, které v té či oné míře dokážeme v sobě nechat zrodit.
Před několika dny se mě v jednom rozhovoru zeptali, zda my filozofové v létě přestáváme pracovat. Snažila jsem se vysvětlit, že pokud je někdo filozofem, pokud miluje moudrost a cítí vnitřní touhu, nepřerušuje se to s létem, pokračuje to po celý život…
V létě nás napadají myšlenky spojené s procházkami, s čerstvým vzduchem, a především s odpočinkem. Chci se zastavit u této touhy po odpočinku a po klidu, který v létě hledáme, snad proto, že utíkáme právě před oním neklidem, který nás trápí po celý rok a který nás samozřejmě nepřestává trápit ani v létě…
Stává se však něco zvláštního, co již vysvětlovali filozofové v dávných dobách: nelze odpočívat za každou cenu. Nestačí, že kalendář označí příchod léta, abychom si dokázali odpočinout. Před mnoha staletími nám Marcus Aurelius vysvětloval, že když existuje bolest v nitru, starosti, když nás něco sžírá, k čemu je nám cestování? Vysvětloval nám, že ať odjedeme kamkoliv, v našich zavazadlech jedou i naše starosti a naše bolesti; a přestože se mění krajina, to, před čím nemůžeme ujet, je onen svět, který nosíme ve svém nitru.
Ve skutečnosti hledáme jiné slunce, jiné světlo, jinou odpověď, která se dle učení starodávného Marka Aurelia nalézá uvnitř nás.
Slunce se může nacházet na mnoha místech…, může se nacházet i za mraky. Starobylá učení, považovaná za „zasvěcovací“ a v nichž učitelé vzdělávali své učedníky prostřednictvím příkladů, vyprávějí, že se při jisté příležitosti jeden učedník snažil uskutečnit ceremonii Slunce. Když měl všechno připravené pro vykonání své ceremonie, zjistil, že den začal zataženým úsvitem. Řekl svému učiteli: Nemohu uskutečnit ceremonii, není slunce! Na to mu učitel odpověděl: Ty nevidíš slunce, ale slunce vyšlo, navzdory mnoha mrakům, které v tomto okamžiku zastírají tvůj zrak.
A tak se slunce může nacházet za mraky nebo v množství bytostí, které žijí spolu s námi. Může se nacházet v nás nebo také ve věcech, které nejvíce milujeme. Může se nacházet v našich snech a v našich touhách. A toto, co se v současnosti může zdát zvláštní, bylo přesto pohnutkou k poznávání a studiu pro mnoho národů, mnoho lidí, kteří nám předcházeli a kteří se zajímali o stejné věci, o které se dnes zajímáme i my.
Tito mudrci hledali symbol slunce, jeho skrytý význam, a snažili se tento význam ztvárnit ve všech věcech, které viděli. Uveďme některé z těchto starých tradičních symbolů, některé z těchto významů slunce, které patří i do našeho dnešního života.
Pro začátek je třeba vzít v úvahu to, že když mluvíme o symbolech slunce, týká se to pojetí symbolu takového, jak byl chápán v období klasické filozofie. Symbol je kryt, ochrana; uvnitř symbolu se nalézá hodnotný prvek: duše symbolu. A vnější ochrana zakrývá a chrání něco, co se nachází uvnitř, čímž každému umožňuje, aby si na základě svých schopností chápání, svého stupně rozvoje a dovedností postupně vyložil to, co je skryté a střežené.
Egypťané například pojem symbol znázorňovali dvěma spojenými dlaněmi, které spolu vytvářejí dutinu. Spojené dlaně jsou symbol, ale to, co je důležité, se nachází uvnitř. A když staré národy používaly symbol slunce, zmiňovaly se o mnoha podobách, které slunce může mít, když se před námi objevuje. To, co se snažili najít, je ona záhada, která se nachází daleko za vzhledem, daleko za aspektem formy.
Proto nás nesmí překvapit fakt, že starodávní nemluvili pouze o slunci, nýbrž mu přičítali mnoho významů, o nichž se nyní krátce zmíníme.
Opravdu se mluvilo o fyzickém slunci, které vidíme a jehož světlo a teplo dostáváme, a které bylo vždy považováno za pramen života pro nás všechny. Slunce vychází každé ráno a tento věčný pramen života nás každý den živí.
Fyzické slunce je dokonce spojováno s částmi našeho lidského organismu a existují symbolisté, kteří mluví o srdci, jako by bylo vnitřním sluncem, jež nás udržuje naživu. Existovali i další, kteří mluvil o slunci jako o našem mozku: tedy o tomto souhrnu tak zvláštních center, která fungují pro nás tak nejasným způsobem a udržují nás naživu jako myslící bytosti.
Dnes si vystačíme se studiem toho, co je možné o Slunci vědět, i když je velmi málo toho, co víme o jeho složení, velikosti atd., ale rádi mluvíme o jeho záření, o jeho vlnách, o jeho skvrnách, o jeho účincích, které má na Zemi, konec konců o jeho vzhledu.
Přesto byly okamžiky, kdy se zcela jasně mluvilo o tom, že za tímto tělem Slunce existují také jemnější prvky. My, jako lidské bytosti, uznáváme, že i v nás existuje tělo, ale také další, mnohem jemnější prvky. Například samotné naše city, myšlenky, které nás oživují a vedou… Jedná se o prvky mnohem jemnější, než je naše tělo. A stejně tak se vědělo nebo existovala snaha zjistit, zda se děje totéž se sluncem jako s živou bytostí.
Tak se tedy vysvětlují vlastnosti oněch jemných těl Slunce. Mluvilo se například o vitálním slunci. To představuje ne pouze to fyzické, nýbrž to, co se týká jeho vitality, sluneční energie, která též předává energii všem živým bytostem. Toto slunce již není pouze spojené s tím být živý, nýbrž s některými charakteristikami tohoto stavu: růst, rozvoj, neustálý pohyb, který nás vede životem. Už se nejedná o něco statického, nýbrž o proud, o energii.
Starodávní mluvili o cyklech života. A my, přestože již nepoužíváme tato stará slova, stále rozpoznáváme tuto vitalitu, která se mění v průběhu života a umožňuje nám mluvit o různých ročních obdobích. To znamená o oné sluneční vitalitě, která se projevuje v cyklech, jež působí na rostliny. Všichni víme, že existují okamžiky, které jsou vhodné pro setí, a jiné, vhodné pro sklizeň.
Ta stejná sluneční energie se odráží také v nás samých. Aniž bychom to chtěli, jsme trochu jako čtyři roční období inkarnovaná do podoby lidských bytostí. Existuje v nás dětství, mládí, zralost a stáří, což se vždy spojovalo právě se čtyřmi ročními obdobími a projevem slunce skrze ně.
A takto vitální slunce, které se odráží v rytmu a v pohybu života, bylo v zásadě porovnáváno s jistým životním obdobím, s mládím. A jak často říkával profesor Livraga, mládí neznamená pouze mít málo let, ani mít více či méně vrásek nebo šedin. Kdyby toto znamenalo mládí, bylo by na světě mnoho „mladých“… Je to onen jiný postoj, plný entusiasmu a vnitřní vitality. Je to schopnost být vždy probuzený, mít vždy sny, chtít každý den neustále něco dělat. A k tomuto mládí, k tomuto nepřetržitému pohybu se vztahuje vitální slunce.
Dalším aspektem slunce je to, co bychom mohli nazvat slunce emocionální. Zahrnuje city a slunce spojené s tímto psychickým světem, to, které i když se může lišit u jednotlivých lidí, je přesto ovlivňuje a dotýká se všech stejným způsobem, jako světlo a teplo.
Vždy se mluvilo o tom, že toto psychické slunce ovlivňuje lidi tím, že jim poskytuje řadu charakteristik, například aktivitu, pozitivní tvorbu, bdělý postoj, schopnost být stále probuzený. Toto psychické slunce je spojováno s lidskou schopností síly, moci, organizace, se schopností umístit všechny věci na jejich přesné místo. Je spojováno se schopností vedení, věhlasu, cti. Je to, jako by najednou v nitru těchto lidí vybuchlo slunce, a toto slunce je nutí být jistým způsobem odlišní.
Mluvíme o oněch lidech, kteří poté, co zpozorovali slunce, nám ho ukazují s odlišnou energií, schopností, postojem a silou, než jsou běžné. Jsou to lidé, o nichž říkáme, že nikdy nemají strach, že nikdy nemají pochybnosti, že vědí, kam směřují, že vědí, jak všechno uskutečňovat, že vědí, kam se vydat, když něco chtějí uskutečnit.
Jsou to lidé, kteří udržují živé psychické slunce. Jsou to ti, kteří, pokud to chceme vyjádřit moderním způsobem, našli ideální psychologický stav, aby zachytili ony tak zvláštní a jemné paprsky, že je nelze zpozorovat pouhým okem.
Stejně tak se mluvilo o mentálním slunci, o slunci na úrovni idejí, na úrovni rozumu. Toto je slunce, které bylo spojováno s vědomím: vědomí sebe sama. Bylo spojováno s morálním vědomím, s rozlišováním toho, co je v souladu se zákony přírody, a toho, co je s nimi v rozporu.
To znamená, že toto mentální slunce bylo úzce spojováno s pojetím vnitřního já, s člověkem, který zná sám sebe. Bylo spojováno nejen s malým já, tak, jak jsme zvyklí s ním zacházet dnes, když ho přijímáme se všemi jeho nedostatky, protože co jiného můžeme dělat?… Bylo to slunce spojené s vyšším já, s velkým já, s tím mocným, které má každý člověk uvnitř sebe spící a někdy ho dokáže probudit.
Toto ideální slunce, toto slunce idejí je též spojeno s pojetím spravedlnosti, s věcmi krásnými, s věcmi hodnotnými. Ne hodnotnými ve hmotném smyslu, nýbrž hodnotnými vzhledem k hlubokému obsahu.
Věřím, že není tak těžké pochopit ony starodávné lidi, kteří nám vyprávěli o slunci s řadou charakteristik, které se mohly odrážet v nás. Fyzické slunce, vitální slunce, psychické slunce a mentální slunce. Jak starodávní lidé vyjadřovali všechny tyto ideje? Velmi obratně, natolik, že se jim podařilo, aby tyto ideje skrze čas přišly až k nám, téměř aniž bychom si to uvědomili.
Všechny tyto sluneční charakteristiky se v průběhu času vložily do toho, čemu my dnes říkáme mýty, především do toho, co nazýváme slunečními mýty nebo mýty o slunečním zvěrokruhu. Do oněch mýtů spojených s nebem, se znameními zvěrokruhu a s jejich samotnou ústřední osou, sluncem.
V těchto mýtech slunce vykonává funkci ústřední postavy. Kolem něj vše obíhá: práce, problémy, bytosti a všechno, co ono osvětluje. A přestože je slunce v klidu a vše obíhá kolem něj, v zodiakálních mýtech jsou v klidu věci a slunce obíhá kolem nich…
Slunce někdy způsobuje to, že člověk musí na cestě života vyzkoušet své síly a snaží se překonat každou z potíží, které jsou mu předkládány den co den, měsíc co měsíc, rok co rok. Kdo by si nevzpomněl na známý mýtus, který vypráví o této skutečnosti: ten o Herkulovi a jeho dvanácti pracích? Existovali odborníci, kteří spojovali každou z dvanácti prací Herkula s různými znameními zvěrokruhu. Herkules je tedy samotným sluncem, které prochází skrze všechna zodiakální znamení a v každém z nich splní svoji práci. Musí něco uskutečnit, musí čelit nějakým těžkostem.
Tento Herkules je prototypem lidské bytosti, která se snaží probudit slunce v sobě. Jak ho probudí? Vítězstvím nad potížemi, vítězstvím nad sebou samým, překonáním všeho, co mu osud předkládá. V některých verzích, aby se tato idea ještě více posílila, nám Herkula popisují oblečeného do tmavého kovu se světlými vlasy, které září na jeho brnění. A zdůrazňuje se právě tento detail zářících vlasů, jako by to byly paprsky slunce, které se třpytí na tmavém brnění, na železe hmoty, jež ho poutá k zemi.
Pokud se přesuneme do vzdáleného Sumeru, nalezneme Gilgameše, prototyp hrdiny, kterého později převzali Babylóňané. Vypráví se, že tento hrdina prošel skrze nespočet pokušení, aby nakonec získal nesmrtelnost. Bojoval s obry, s fantastickými zvířaty, musel přejít hory, řeky, moře, čelit množství problémů, bytostem, jež na něj číhaly v záloze za každou zákrutou jeho cesty… On však hledal pouze jedno: nesmrtelnost. Gilgameš chtěl být jako slunce, které vychází každé ráno a nikdy se nezastaví. Chtěl mít onen pocit věčnosti, který my pociťujeme, když pouhým pohledem na hodinky víme, že za několik hodin bude slunce znovu přítomno, aby nás osvítilo.
Přeneseme-li například svou pozornost do předkolumbovské Ameriky, zjistíme, že ve starodávných kulturách Kolumbie, dnes známých pod názvem kultury ze San Augustin, existuje velmi zvláštní mýtus. A říkám zvláštní, protože jelikož není známý, vyprávím ho zde právě proto, abychom viděli, do jaké míry se mýty shodují, když mluví o stejných událostech.
Osobnost nazývaná Bochica sestupuje z nebe, aby přinesla lidem poznání, umění a jiné dary, a aby je naučila, jak nejlepším způsobem na zemi přežít. Ale jak se často stává, Bochica je zrazen a přemožen na vrcholu hory, ze které zmizí. Dále se říká, že se znovu vrátil mezi lidi a naučil je ceremonii, rituál v podobě tance, který budou muset navždy vykonávat, aby jeho učení přineslo výsledek.
Tato ceremonie sestává z toho, že se on postaví do středu kruhu a kolem sebe zarazí dvanáct kůlů různých barev. Mezi těmito kůly během ceremonie provádí magický tanec. Temnota se rozplyne a objeví se světlo. Opět je Bochica sluncem mezi svými dvanácti barevnými kůly nebo dvanácti znameními zvěrokruhu, o něž se opírá, aby uskutečnil práci.
Ve staré Číně nalézáme podobný mýtus. Jedna tradice vypráví, že na počátku, před mnoha a mnoha lety, existovalo deset sluncí, ale že vydávala tolik tepla, že bylo zapotřebí devět z nich shodit dolů. Magický lukostřelec se postaral o to, aby devět sluncí spadlo, a zůstalo pouze jedno; pouze jedno slunce, které vydávalo své teplo a svou sílu prostřednictvím dvanácti výhonků, prostřednictvím dvanácti měsíců.
Co v tom všem vidíme? Vidíme, že se lidé vždy zajímali o probuzení určitých skrytých sil, určitých vnitřních schopností spojených se sluncem.
Všechny národy vnímaly dvě tváře slunce: jednu vnější tvář, kterou jsme schopni vidět, i když obtížně, protože je velmi těžké udržet oči zaměřené na slunce, a tvář vnitřní, která představuje mystérium, duch, tajemství slunce…
Egypťané nám představili toto tajemné schéma v podobě Amon-Ra. Je to sluneční disk uprostřed s párem křídel roztažených do stran.
Sluneční disk je fyzické slunce: je to Ra, zářící, to, které dalo původ tomuto slovu; to, které nutí třikrát zvolat ra!, když vítězové dosáhnou cíle, protože jsou zdraveni jménem slunce, jež je osvítilo. Ale kromě slunečního disku jsou tam jeho křídla, která vyjadřují to tajemné, co se skrývá za sluncem; jemnost těchto křídel naznačuje, že existuje ještě něco kromě fyzického těla. A to je Amon, tajemství, záhada…
Tato záhada, která putovala skrze roky a procházela mnoha jazyky včetně latiny, nás během dlouhé doby přivedla k tomu, že končíme svoje modlitby vyslovením stejného jména: amen, slunce, tajemství, záhada, které nás povzbuzuje a které obsahuje a pečetí vše, co vychází z našeho srdce.
Staří Íránci mluvili o slunci ze stejného pohledu a spojovali ho s fyzickým elementem, který my dobře známe, s ohněm. A říkávali, že existují dva druhy ohně: ten, který vidíme, a další, který nedokážeme zpozorovat. Ten, který vidíme, je sotva odrazem; ten, který nedokážeme pozorovat, žije uvnitř, je to plamen, který povzbuzuje nitro každé lidské bytosti. A tito starodávní Íránci říkali, že když člověk zemře, tento plamínek zůstává osamocený, protože ztrácí lampu, která ho chránila, a zoufale hledá další lampičku, do níž by se uchýlil, protože větry osudu dokáží být velmi kruté a velmi silné. A tak se znovu plamen ukryje do velmi malé lampy a znovu se projeví ona vnitřní síla.
Pokud se vrátíme do Ameriky, do současného Mexika, v Teotihuacanu existuje proslulá Pyramida Slunce, která svými rozměry může soupeřit s Velkou Cheopsovou Pyramidou. Rozměry její základny jsou dokonce téměř totožné, je jen nižší. Tato pyramida byla postavena slunci a byla korunována chrámem, v němž se prováděl rituál, během něhož se člověk uskutečňoval, když dorazil na vrchol, uvnitř něho se probudilo slunce.
Právě Aztékové měli boha, který tento proces odrážel. Začínal jako kajícník, cítil se nečistý a neuměl žít na Zemi; tento bůh se věnoval pokání, modlil se a hledal řešení uvnitř sebe.
Vypráví se, že jednoho dne pocítil, že v jeho hrudi vzniká jakýsi druh malého granitu. Tento granit pořád rostl, až zabral téměř celé jeho tělo; a když již nemohl růst dál, vybuchl jako slunce uprostřed hrudi.
Dokonce i my jsme zvyklí vídat obraz Krista se sluncem zářícím uprostřed jeho hrudi… Kristus, Osvícený, ten, který probudil svou vnitřní skutečnost, ten, který přijal světlo zevnitř…
Vidíme tedy, že slunce bylo vitálním prvkem pro všechny lidi. Slunce a duch byly jednou a tou samou věcí. Mluvit o probuzení slunce v nitru člověka znamená nabýt vědomí vlastní oduchovnělosti, znamená to nabýt vědomí vlastní nesmrtelnosti.
Starodávní nás učili, že tento sluneční duch, tato sluneční síla se odráží ve třech formách. Něco takového se objevuje ve všech náboženstvích zpodobněno otcem, matkou a synem. To znamená mystérium trojice, která i když je trojí, je i nadále jedna, protože ti tři jsou ve spojení tak úzkém, tak semknutém, tak dokonalém, že by každý z nich samostatně neměl smysl, potřebují se sjednotit, aby měli význam.
V Egyptě tuto trojici tvoří Osiris, Isis a Horus. A pokud se vydáme do Indie, mluvíme o Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. A takto bychom mohli uvést mnoho dalších trojic, ale abychom nepřeháněli s příklady, řekněme, že všechny tyto trojice vyjadřují tři schopnosti slunce.
Tyto tři schopnosti jsou: Síla otce, vertikální síla.
Síly matky jsou dvojí. Na jednu stranu je to láska-moudrost, na druhou energie-život.
Síly syna, které vyplývají ze dvou předchozích, jsou inteligence a forma.
Celý tento proces existuje také v lidské bytosti. Krátce se na to podíváme. Síly otce jsou ve vůli. Filozofové nás učí, že přestože je tato síla největší silou člověka, je také nejtěžší ji probudit. Přesto však, i když nevlastníme čistou vůli, máme formy vůle, které se projevují alespoň v těch nejběžnějších aspektech. Naše vůle se projevuje v našich přáních, v našich zálibách, v našich touhách, v oné síle, kterou vkládáme do toho, abychom dobyli to, co opravdu chceme… Toto je náš způsob projevování naší vůle.
A zákon je pro nás pojetí toho, co dokáže řídit universum. Když člověk zůstane sám se sebou, zjišťuje, že i když nedokáže přijmout řád, univerzální skutečnost, pochopit elementy a nádheru, která nás přesahuje, alespoň je schopen to přijmout a uznat jako zákon.
Zákon je onen uspořádaný systém, který udržuje všechny věci přesně na jejich místě, naplňuje právě jejich funkci. Když člověk vnímá tento zákon, tento princip řádu, probudil ve svém nitru část slunce.
Budeme-li i nadále mluvit o slunečních charakteristikách, zmíníme lásku-moudrost. To je „filo-sophia“: láska k moudrosti. Láska k moudrosti se nám zdá jednoduchá, lidská, přirozená a snadná žít. Proto je tato kvalita lásky-moudrosti to, co nazýváme filozofie: touha chtít poznávat věci. Touha hledat příčinu věcí, touha pochopit svět, který nás obklopuje.
Připojujeme další sluneční charakteristiku: energie-život, vitální energie. Je to síla, kterou neseme ve svém nitru, která nás nutí v mnoha okamžicích našeho života cítit, že jsme schopni uskutečnit velké věci. Někdy nezáleží na tom, kde jsme se narodili, co vše jsme vykonali, co jsme studovali. Nezáleží ani na tom, co si lidé o nás myslí. Někdy je důležitý onen Impuls, který nám umožňuje vědět, že máme schopnost vykonat mnoho věcí. To je energie života.
Zahrnujeme i inteligenci, jako další charakteristiku slunce. To není pojetí inteligence, které nalezneme zmíněné v našich běžných knihách psychologie, není to schopnost více či méně rychle odpovědět na otázky, které nám jsou kladeny, nebo více či méně obratně pospojovat různé prvky. Není to tento druh inteligence.
Inteligence, která přichází ze slunce, je spíše než mentální rychlostí hlubokou Intuicí. Je to vnímání věcí, které nepotřebují velké vysvětlování. Jsou to ta slunce, která nám vybuchují v hrudi a která se stávají skutečností, když to nejméně očekáváme. Jsou to ty věci, které cítíme živé a téměř jsme si ani neuvědomili, jak začaly uvnitř nás žít. Je to další forma inteligence, intuice.
A poslední ze slunečních charakteristik: forma. To je to, co jsme schopni utvořit, to, co jsme schopni udělat. Co jsme uskutečnili právě během našeho života? Starodávní říkávali: zasaď strom, napiš knihu, zploď syna… To je také symbolické, ale… jak dobré by bylo, kdybychom všichni mohli říci něco podobného, i kdyby to nebylo přesně toto.
Ale poukážeme na to, co jsme opravdu schopni udělat. Obecně se cítíme nespokojeni sami se sebou a nejsme schopni ani sami sobě vysvětlit proč. Navíc se vyhýbáme tomu, abychom zůstávali sami se sebou, protože si nikdy nechceme položit velkou otázku: Co jsem udělal? Co jsem si předsevzal udělat?
Uskutečnili jsme všechny svoje sny? Alespoň jsme s tím začali? Pustili jsme se alespoň do toho, co bychom chtěli udělat? A právě v tom nám chybí forma. Proto se často vnitřní slunce v nás neprobudí…
Už jsme řekli, že při zkoumání dějin není těžké nalézt tyto muže a ženy, kteří byli velkolepí, protože nechali zrodit slunce ve svém nitru. Otázkou však není zkoumat dějiny, nýbrž zkoumat trochu sebe sama.
Proč existuje naše touha hledat slunce? Protože přehnaně závisíme na vnějších okolnostech… Myslíme si, že bez slunce není léto, bez odpočinku nejsou prázdniny, bez cestování nic nemá smysl. Poté se, aniž bychom správně chápali, proč to děláme, přesouváme z místa na místo, balíme kufry tady a vybalujeme je tam, za každou cenu vyhledáváme slunce, utrácíme velkou část platu za opalovací krémy, a doslova jsme závislí na okolnostech…
Stává se přesně to, co říkával Marcus Aurelius: problémy cestují s námi. A dokonce i na slunci, uprostřed nejmoderněji vybavené pláže si i nadále komplikujeme život, protože pořád sami sobě nedokážeme odpovědět na vlastní otázky.
Věřím, že aby se slunce probudilo v našem nitru, musíme hledat shodu uvnitř nás samých a přestat být závislí na oněch vnějších okolnostech, které nás tolik znepokojují. Že nejsou příjemné a že potřebujeme změnit prostředí? To je jasné. Ale to, že potřebujeme změnit vnitřní okolnosti, je též jasné…!
Když trváme na nutnosti probudit vnitřní slunce, neděláme nic jiného, než že se vracíme ke starodávnému astrologickému učení. Starodávní vysvětlovali, že ke každé hvězdě, která existuje na nebi, existuje její odraz uvnitř nás. Že stejná ruka, která vytvořila vesmír ve velkém, též vytvořila tento malý vesmír, kterým jsme my jako lidské bytosti. A tak, jako se zrodily hvězdy na nebi, zrodily se i odpovídající hvězdy v našem nitru.
Tedy, pokud existuje slunce na nebi, existuje také slunce v lidské bytosti. A pokud jsou někdy na nebi mraky, často jsou také mraky v člověku… A pokud tak malicherně dychtíme po sálavém, zářivém, klidném a posilňujícím létu, je to proto, že ve skutečnosti toužíme po onom vnitřním odpočinku, po onom klidu, po oné zářivosti, které nám v nitru chybí. Je to proto, že ve skutečnosti nám chybí probuzení hvězdy, kterou nosíme také v sobě.
Podle tohoto učení je každý člověk kouskem univerza. My všichni vlastníme část nebe a část země. Existují v nás hvězdy, mraky, hory, stromy, řeky… To všechno je v nás, a je třeba to umět nalézt!
Všichni jsme kdysi, v oněch posvátných knihách, které provázely naše dětství, četli, že ve správném okamžiku se objevilo světlo! A nastal okamžik uvnitř tohoto malého zlomku univerza, který utváříme jako lidské bytosti, rozsvítit světlo!
Nevím, jestli z nebe sestoupí bůh, aby pronesl magická slova, ale věřím, že v tomto okamžiku, pokud se k tomu odhodláme, budeme mít stejnou moc a stejnou magii…
Všechno tkví v tom, abychom, aniž bychom odvraceli zrak od slunce, které nám dává Život, s hlubokým vnitřním přesvědčením poprosili: budiž světlo uvnitř mě! A uvidíme, jak uvnitř nás začíná vycházet slunce…
Uvidíme úsvity rán, uvidíme růst ideálů a pocítíme onen neomezený impuls, který přichází a který poháněl dějiny už od dávných dob… Který nás táhne už tak dlouho… A který na nás neustále volá: pokud rozsvítíš světlo, budeš jako já! Pokud rozsvítíš světlo, dokážeš se dotknout nebe!
A co je lepší než se dotknout rukama nebe. Rozsvítit světlo v nitru. Začít rozjasňovat toto vnitřní bytí, které každého z nás bolestivě doprovází po tak dlouhou dobu.
Co je lepší než to, že se po novém úsvitu shledáme s trochu větší jasností, s větším entusiasmem, s ještě větší energií, a znovu můžeme podniknout cestu, protože jsme se naučili probudit slunce v nás.
Budiž světlo!
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 141.
