U příležitosti 60. výročí založení Mezinárodní Organizace Nová Akropolis se uskutečnil rozhovor s Delií Steinberg Guzmán, která tuto instituci vede od roku 1991 poté, co zesnul Jorge Ángel Livraga Rizzi.
Už šedesát let OINA uskutečňuje své univerzální poslání v šedesáti státech a ve stovkách měst přenášeje své ideály bratrství a hledání poznání s vyhlídkami na zlepšení světa prostřednictvím jednotlivců.
Paní Steinberg tento úkol shrnula takto:
„Na začátku jsme mohli mluvit o mládí, o rychlém šíření vlastním mládí a o nezkušenosti vlastní mládí. Přestože jsme mluvili o velmi starých idejích, bylo je zapotřebí přizpůsobit světu, v němž žijeme, a to není vždy snadné. Oproti tomu šedesát let a šedesát států spojuji s mládím již zralejším, se zkušeností, která se všem osvědčila. Dosáhli jsme stavu, který považují za nádherný a v němž ti, kteří během let shromáždili více zkušeností, je přenášejí těm, kteří jsou mladší, avšak mají potřebu stejných zkušeností. Jinými slovy dokázali jsme si vzájemně přenášet způsob, jak žít.“
Podíváte-li se do minulosti a zhodnotíte-li ji, na co jste nejvíce hrdá nebo o čem si myslíte, že splnilo počáteční očekávání?
„Jsem hrdá na to, o čem lidé říkají, že je nemožné, a jsem hrdá na to, že jsme ukázali, že neexistuje nemožné, protože když existuje silná vůle, pevná přání pokračovat kupředu a den co den uplatňovaná inteligence, lze uskutečnit všechno. Jsem hrdá na minulost, na množství idejí, které vzkvétaly před staletími a které jsou také těmi, jež ve světě probudily tolik výjimečných osobností, které pohnuly dějinami, nebo dokonce změnily sociopolitické uspořádání na různých kontinentech. Jsem hrdá na to, že tyto ideje prostřednictvím našeho současného jazyka zůstávají stejné a že nám pomáhají, abychom se změnili. Nemluvím o radikálních sociopolitických změnách nebo o změnách hranic nebo o našem tak vytouženém principu bratrství, ale chci říci, že jsme mnoha věcmi pohnuli a že existují tisíce osob, které si odnesly nějaké semínko, odnesly si něco, nějakou myšlenku, něco, co jim změnilo život, co jim umožnilo myslet jiným způsobem, zaměřit se na těžkosti jiným způsobem. Na to všechno jsem hrdá.“
A jakou perspektivu nyní máte o působení Nové Akropolis ve světě?
Pravda je, že raději pracuji ze dne na den. Mluvit o měsících už znamená téměř dlouhou dobu. Avšak jasné je, že je to způsob, jak se zaměřit na život, a nechci říct, že to všichni máme dělat stejně.
„Mám stejnou perspektivu, jakou nacházím v dějinách. To znamená, že existují okamžiky, když ideje vzkvétají a vyrývají velmi důležité brázdy v životě lidí, a existují okamžiky, když je nebe zatažené a zdá se, že tyto ideje zmizely, že už neexistují nebo že je už nikdo nepochopí či nebude šířit. Jsou to však pouze mraky. Věřím, že stejný časový prostor, který existoval v době rozkvětu velkých filozofických idejí, se může znovu uskutečnit v budoucnosti. Může se objevit jakási prodleva, jistý odpočinek, jakési zdánlivé zastavení. Přesto věřím, že semínka nesmrtelných idejí jsou také nesmrtelná.
Vidím budoucnost stejně jako současnost: stabilní, trvalou, schopnou se napravovat z minuty do minuty.“
Je náš svět připraven přijmout takové ideje?
„Ne. Svět ne, ale existuje mnoho lidí, kteří jsou připraveni. A naše hledání je především lidské. Nemůžeme pracovat na celém světě, svět je abstraktní. Musíme mít trpělivost a věnovat se tomu, co tolik hlásali starodávní mudrci, což je výchova. A výchova pracuje s každým jednotlivcem zvlášť, probouzeje to nejlepší v každém z nich.“
