Dnes bych vám chtěla vyprávět o jedné návštěvě jednoho muzea. A říkám jednoho muzea, aniž bych ho blíže určovala, neboť jsem jich navštívila mnoho a každé z nich, vzhledem ke svým zvláštním znakům, představuje odlišný svět. Pokusila jsem se najít společného jmenovatele a zjistila jsem, že jsem to já sama, když se procházím mezi pozůstatky starodávných civilizací a reaguji při každém setkání s minulostí více méně podobně.
Pokaždé, když vcházím do muzea, dělám to s očekáváním člověka, který vchází do domu svého přítele; někdy přicházím už poněkolikáté, a proto se pohybuji mnohem pohodlněji a důvěrněji; jindy zase přicházím poprvé, potichu a s úctou člověka, který se setkává s malým mystériem.
Pokud návštěva nějakého domu představuje malé mystérium, pak je v případě muzea tento pocit neznáma a nádhery stonásobně větší, a to nejen kvůli vystaveným předmětům, které lze v té či oné podobě vidět i jinde nebo v mnoha knihách, jež byly o tomto tématu vydány. Ne. To neznámé a nádherné vyzařuje ze samotného muzejního prostoru, z jeho exponátů, právě těch, a ne jiných, ze světa imaginace, jenž se vytváří kolem něčeho, co bylo, a už není… Pokud je vůbec pravdou, že to už skutečně není…
Kultovní předměty, věci každodenní potřeby, díla, o nichž nevíme, k čemu mohla sloužit; stylizované nebo hrubě opracované tvary, obarvené či neobarvené, přetrvávající na některých vyobrazeních, díla hrdá ve své osamocenosti ve vitríně, tichá a zároveň promlouvající, přitažlivá, zastrašující, kouzelně drobounká, nebo výhrůžně velká… To vše a ještě mnohem více se vejde do jednoho muzea.
Jsem tady, procházím sály, zastavuji se před tou či onou figurkou a neustále se ptám sebe sama na příčiny toho všeho, co vidím, a přitom tuším staré světy a jejich obyvatele ve shonu kolem jejich ohnišť nebo shromážděné při modlitbách v jejich chrámech, ve válkách s jejich nepřáteli nebo jak kolébají své právě narozené děti, které rozmnožily jejich vlastní národ. Na chvíli se zdá snadné vstoupit do takových domů, v nichž se život asi příliš nelišil od toho současného: podobné city, starosti, sny, představy, nenávisti a lásky, období míru a období válek, setby a sklizně, práce a odpočinek, dnešek, včerejšek i zítřek. Na chvíli též vstupuji do zapomenutých chrámů, v nichž ke mně promlouvají bohové s mnoha přívlastky – i když jinou řečí – o společných pocitech lidí tváří v tvář mystériu božstva: Bohu patří vše velké, vše krásné, vše, co obsahuje ten nejhlubší význam, vše, co obsahuje vše, protože On je Vším.
Avšak to, co kdysi bylo životem v pohybu, je dnes vzpomínkou vystavenou v osvětlené vitríně, s cedulkou, která se povrchně a stručně snaží vysvětlit to, o čem toho víme málo anebo nic a co mohlo být částí naší vlastní existence.
Očima duše obvykle prosím tyto němé exponáty, aby mi vyprávěly svůj příběh, aby vystoupily ze svého skleněného vězení, aby mne uchopily za ruku a vedly po stezkách, jež zanechaly nezničitelné milníky v čase. Zůstávají však na svých místech, mlčenlivé, tiché, avšak podněcující, jako bychom právě my měli za úkol odhalit mystérium jako jediné možné řešení.
Někdy velkorysý osud vloží do mých rukou některý z těchto exponátů a já ho uchovávám nikoli kvůli ceně, kterou má (alespoň tak se na něj všeobecně dívá náš materialistický svět), nýbrž kvůli tomu, co pro mne představuje a znamená. Dnes mám u sebe dvě asijské pečeti s příchutí starodávných časů (co se s nimi mohlo pečetit?): zajíce, který běhá už tisíce let, aniž by dosáhl svých cílů, a zeleného válečníka, který staví hrdě na odiv svou přilbu a brnění. A nyní, když jsem vám to dovyprávěla, půjdu na chvíli rozmlouvat se svými novými kamarády, abych zjistila, co oni mohou vyprávět mně.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 88.
