Jsi tím, o čem jsi přemýšlel. Konfucius
Od nejstarších dob toužil člověk mít moc nad hmotou, bojoval s její netečností a díky své myšlence, kterou do ní otiskl, dokázal vytvořit nádherné formy. Moudří filozofové všech dob si ale uvědomovali, že „první a poslední hmotou“, s níž se každý z nás potýká, je naše vlastní tělo.
Dle starodávných tradic Východu i Západu můžeme člověka rozdělit na více úrovní. Tu nejnižší představuje fyzické tělo s energií, která jej oživuje, nad ním jsou emoce a ještě výše mysl. Teoreticky tuto hierarchii uznáváme, ale v každodenním životě nezřídka vítězí touhy těla či silné emoce nad rozumem. Často pak svých činů a slov litujeme.
Jak je možné, že nás naše mysl, kterou se tolik pyšníme, tolikrát zradí? Pro staré Indy měla mysl (manas) dva aspekty: jeden vyšší, nepodmíněný, neovlivněný tímto hmotným světem (arupa) a druhý nižší, podmíněný (rupa). Pokud zahrneme svou mysl do toho, co je nepodmíněné, nedotkne se nás nic podmíněného nebo jen částečně. Pokud ovšem lpíme na hmotných věcech, bude se nás dotýkat vše. Základem ovládnutí hmoty je tedy probuzení vyšší části mysli.
Nejprve je nutné omezit vliv emocí, získat nad nimi větší kontrolu. Pokud s námi lomcují vášně nebo nás paralyzuje strach, naše mysl je jako ochromená. Nejde tolik o to, co se v našem životě děje, protože všichni se čas od času dostáváme do nepříjemných a bolestných situací, ale záleží spíše na tom, jak na danou situaci reagujeme. V případě přívalu emocí se zkusme zastavit, nadechnout a promyslet si vše v klidu. Většinou se nedokážeme našich pocitů zcela zbavit, tak je vezměme ve svých představách za ruku a veďme. Ale ať jsme my těmi, kteří vedou, ne naopak.
Velkým pomocníkem tedy může být naše pozitivní imaginace. Pokud vytváříme svou vlastní budoucnost v představách v naší mysli, ne v bezbřehé fantazii, ale postavenou na reálném základě a našich skutečných schopnostech, vytváříme obrovský potenciál k naplnění. Přidáme-li k tomu následně své jednání a vůli překonat překážky, které se jistě dostaví, můžeme dosáhnout i obtížných cílů a velkých Snů.
Základem je víra v sebe sama a nutnost převzít odpovědnost za svůj život. Nehledat viníky toho, co se nám stává, všude kolem, ale přijít na to, proč určitá situace nastala, a pokud to není v naší moci, nechat to, co bylo, a kráčet co nejdůstojněji dál. Každý někdy upadne, ale důležité je se zvednout.
Nenechat se také tolik ovlivňovat různými kritiky či vlastními pochybnostmi a více věřit svým Snům. Pokusit se dokončit to, co začneme, nepouštět se do tisíce věcí, které tento svět nabízí. Mít čisté ideje, které následujeme, cestu, kterou kráčíme naplno a která dává našemu životu hlubší smysl než jenom mít se dobře či přežívat.
Věřím, že všichni máme velké myšlenky a představy, jaký by mohl být tento svět a jakou roli bychom mohli na jeho jevišti sehrát my. V mozaice dobrého představení je důležitá každá role, protože jen v součinnosti s ostatními je výsledek dokonalý. Pokud si ovšem troufáme na tu hlavní, zkusme to. Nežijeme-li tak, jak myslíme, budeme možná nakonec myslet tak, jak žijeme, a svou Příležitost promarníme.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 95.
