Jsem přesvědčena, že všichni lidé, přestože to nevědí a nemají titul, jsou filozofy. Jsem přesvědčena, že každý člověk, který si klade mnoho otázek a který, když je sám se sebou, chce vědět, kdo je, umožňuje v sobě zrození filozofa.
Co je filozofie? Nemám ráda definice, snad proto, že jsem se jich tolik musela naučit, že jsem si uvědomila, že je v takových případech paměť málo užitečná, a užitečné je naopak to, co nám zůstane v duši. Navzdory všem pojetím, která ji během staletí vysvětlovala, navzdory vyváženosti cílů, které jí byly přičítány, je filozofie Velkým Uměním, Velkou Vědou. Je to postoj k životu. Je to postoj, který potřebuje vědu. Pokud si někdo klade otázky, potřebuje si na ně odpovědět. A je to postoj, který zahrnuje umění, protože na tato slova nelze odpovědět jakkoli.
Co znamená tento postoj k životu? Znamená… kráčet jím s otevřenýma očima. Znamená to nemít strach dotazovat se na velká mystéria. Znamená to nebát se dívat na univerzum a klást si otázky o něm, o sobě, o lidské bytosti. A na tom se shodují všechny národy, protože vždy, když se člověk ptal na to, jak se sjednotit s univerzem, našel Boha a tisíci způsoby o něm přemýšlel.
To neznamená, že je filozofie náboženstvím, ale nevylučuje jej. Může být poznáním, uměním, ale i náboženstvím. Může být mnoha věcmi. Je to něco tak obecného, že se to může změnit i v jednu velkou utopii.
Ze všech definic filozofie existuje jedna, která se mi obzvlášť líbí a která se připisuje Pythagorovi, když právě o něm vzdělanci jeho doby mluvili jako o mudrci. Vypráví se, že při jisté příležitosti na to odpověděl: „Ne, nejsem mudrc. Jsem pouze milovníkem moudrosti.“ A z tohoto řeckého výrazu vzešel philosophos, ten, kdo miluje moudrost, protože ji nevlastní, protože cítí, že mu k ní ještě mnoho chybí, a proto ji miluje, hledá ji a usiluje o ni.
Je jasné, že pokud si říkáme filozofové, vede nás to ke srovnávání se s Pythagorem, a to je příliš odvážné. V každém případě bychom mohli být filo-filozofové: mnoho pokusů o přiblížení se, mnoho lásky a mnoho kroků k dosažení této lásky, jak ji nazval Pythagoras, což je láska k moudrosti, obrovský motor, který nás pohání, abychom kráčeli k tomu, co nám chybí, k tomu, co potřebujeme.
Platon říkal, že nemilujeme to, co máme, ale to, co nám chybí. Právě láska nás vede k tomu, co potřebujeme, co nás doplňuje, co nás zdokonaluje.
Vnímat, že existuje moudrost a že ji nevlastníme, je výtečné, protože nás to pohání, protože tato láska je tím, co nás nutí vykročit, nutí nás prolomit bariéry sobectví, onu bariéru „toho, co chci já“, „toho, co se líbí mně“, „toho, co trápí mě“, protože když se člověk začne dívat na univerzum jinýma očima, otevírají se mnohé dveře, dveře vnitřní, ale i množství dveří vnějších, a existuje velká možnost porozumět ostatním lidem v té míře, v níž člověk porozumí sám sobě.
Dnes, mnoho staletí po Pythagorovi, po oněch filozofech považovaných za utopistické, je filozofie obecně možná něco dost odlišného. Osobně jsem to zažila při studiu na vysoké škole jako trvalou nespokojenost. Dnes je filozofie něco velmi abstraktního. Je to mnoho slov a mnoho obtížných pojmů, a když lidé mají takovou představu o filozofii, utíkají od ní. Filozofie je dnes spíše dějinami filozofie, je to přehled všeho, co si mysleli všichni filozofové všech dob. Samozřejmě při dodržování určitých pravidel, protože v každé době existují filozofové, kteří jsou velmi dobří, velmi pozoruhodní, a existovali i tací, kteří jsou zakázaní, „špatní“ nebo „nemožní“. Uplyne několik let, a zlověstní se stávají dobrými, a ti, kteří byli považováni za dobré, přechází na druhou stranu: i dějiny filozofie mohou mít svou módu. Filozofie se dnes nepovažuje za něco praktického, za něco užitečného pro život. Tento názor, že filozofie je nepoužitelná, tento názor, že filozofie je utopie, že není k ničemu, způsobil, že se lidé snaží filozofii vyhýbat stejným způsobem, jakým se ten, kdo se nenaučil žít, snaží vyhnout tomu, aby zůstal sám se sebou. Existuje mnoho vnitřní prázdnoty, mnoho nejistoty, a my se vůbec nesmíme divit, že existuje tolik zkaženosti, tolik nepořádku, tolik přírodních katastrof, protože když člověk v sobě nenajde osu, nemá, jak vyrazit kupředu.
Dvaatřicet let studia filozofie v Akropolis a několik let předtím na fakultě je mnoho let jí věnovaných, a přestože mi říkají, že je nepraktická a že je zbytečná, pořád říkám: ale na velké otázky, na velký neklid…, kde se nacházejí odpovědi? Co děláme s tím, co nás napadá, když se octneme sami se sebou? A proč život, a proč smrt, a proč bolest, a proč stárneme, a proč se nám dějí věci, které se nám dějí? Proč existuje utrpení a proč lze přejít z utrpení do radosti a z radosti do utrpení, a co nás jako vítr žene od jedné věci k druhé? Proč máme strach, a proč pochybujeme…? A když se objeví tyto otázky, buď si na ně odpovíme, nebo budeme žít v neustálé úzkosti, protože jsme si před očima zatáhli závěs ve snaze nevidět to nejdůležitější.
Když existují otázky, nezbývá než se ptát. Když Sokrates řekl: „Vím jen, že nic nevím“, neřekl to proto, aby se spokojil s tím, že nic neví. Je to uznání toho, co se neví, a výchozí bod: „Budu vědět více, protože potřebuji vědět více.“ Přestože uplynula staletí, člověk si pořád klade tyto otázky. A stačí, že po nás požadují odpovědi, čímž se filozofie stává užitečnou, praktickou a potřebnou. Filozofie je Velkou Vychovatelkou, je tou, která nás učí žít. To nejtěžší ze všeho, což je Žít, téměř nikdo neučí.
Nestaneme se mudrci, ale alespoň budeme mít o něco méně strachů, o něco méně pochybností, než jsme měli dříve. Neuvidíme Velkou Pravdu, ale začneme mít některé jistoty. Kdo jsem, co tu dělám, proč existuji, odkud pocházím a kam směřuji? – to je způsob, jak se naučit žít. Umění žít znamená odpovídat si na tyto otázky den co den. Znamená to chápat, proč trpíme, proč existuje bolest. Východní filozofové, tak staří, že někdy ani nevíme, do jaké doby je zařadit, říkali, že bolest je přenoscem vědomí. Když je člověk šťastný a směje se, stěží se zeptá, proč se mi to stává?
Zdá se, že my lidé se učíme, když nás něco bolí, a Umění Žít nás učí, že pokaždé, když trpíme, se musíme zastavit a zeptat se, proč trpím? Co se mě život v tuto chvíli snaží naučit? Co je za touto bolestí? Jakou důležitou zkušenost mohu získat? Když se filozof učí žít, dostane pokušení, a pokud je překoná, ví, že až přijde další, dokáže ho zase překonat a bude se chtít naučit o životě něco víc.
Toto Umění Žít zahrnuje i něco tak důležitého, jako je vážit si života a všech živých bytostí. Není možné poslouchat mladé lidi, jak říkají: „Nežádal jsem, abych se narodil“, jako by to byla výčitka. Výčitka komu? Nevím, zda jsme žádali o to, abychom se narodili; jsme tady, a musíme se naučit si toho vážit, protože je to nádherný dar. Nelze kráčet životem a nechat se jím vláčet. Možná i toto utváří Umění Žít. Namísto toho, abychom byli kmenem stromu unášeným řekou, mít schopnost z kmene postavit loď, několik vesel a být schopni sami řídit směr v proudu.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 144.
