Zdraví je pro nás, ačkoli si to možná ne vždy plně uvědomujeme, jednou ze základních potřeb, díky nimž můžeme vést takzvaný plnohodnotný život, jak se dnes s oblibou říká. V knihkupectvích najdeme nepřeberné množství knih zaměřených na péči o zdraví člověka s tituly jako Zdravé tělo, Zdravý spánek apod. Co se však dnes rozumí pod pojmem zdraví? Je člověk, který netrpí žádným fyzickým onemocněním, skutečně zcela zdravý, nebo může podléhat řadě psychických „nachlazení“ a „viróz“, o kterých mnohdy vůbec neví, a tudíž je sám nedokáže odstranit ani si s nimi žádným jiným způsobem poradit?
Moderní zdravotnictví definuje pojem zdraví jako stav, kdy jsou uspokojeny takzvané bio-psycho-sociální potřeby člověka. Pečuje se tedy o potřeby těla, psýchy a člověka jako společenské bytosti. Proč není stejná pozornost věnována také potřebám duchovním?
Proč v dnešní době pokroku a technických vymožeností – nejen v oblasti medicíny – podléhají lidé smutku, depresi, neštěstí, strachu, stáří, nemoci, bolesti a ocitají se v pro ně bezvýchodné situaci, ve které si připadají jako v začarovaném kruhu, z něhož nemohou nalézt cestu ven? Mnohdy už ji ani nehledají, protože nevěří v její existenci. Zůstávají ponořeni do pomíjivého světa, který se jim právě zhroutil, bez vidiny vyššího, věčného aspektu svého života. Chybí jim víra ve věčnou část jich samých, v jejich nesmrtelnou duši, a tak se stávají tonoucími, kteří se chytají stébla v moři nejrůznějších metod léčících především tělo, nepřipraveni na vzniklou situaci. Lze tedy říci, že mnoho lidí prožívá utrpení, přestože na první pohled vypadají zdravě. Nemohou za to však tito jedinci samotní. Narodili se do doby a společnosti, která je nepřivádí k vědomí o pomíjivosti těla, nepřipravuje je na konec života v tomto světě, nepředává jim poznání o nesmrtelné duši, nepomáhá hledat odpovědi na otázky, odkud přicházejí, jaký je smysl jejich života, proč žijí a kam směřují, nepřivádí je k Filozofii, která člověka odpradávna učila, že je pouze součástí většího celku, že je mikrokosmem v makrokosmu a že v obou těchto sférách platí stejná pravidla, stejné univerzální zákony.
Filozofie všech starodávných kultur učí o dvou základních částech lidské bytosti, které dále dělí do jednotlivých úrovní. Jedna část člověka je pomíjivá, spojená s tímto projeveným světem, ve kterém nyní žijeme; a druhá je věčná – Nesmrtelná Duše, která neumírá s tělem, ale cyklicky se rodí na Zemi a na Nebi při svém návratu k Univerzálnímu Duchu, ze kterého vzešla. Řekové nazývají tuto věčnou část Nús neboli Duch a tu pomíjivou dělí ještě do dvou dalších úrovní: nižší neboli Soma, kam patří fyzické tělo a energie člověka; a vyšší neboli Psýché, jež zahrnuje emocionální a myšlenkový svět člověka. Skutečné zdraví jedince záleželo na harmonii fyzických a psychických úrovní, na jejich souladu a spolupráci, díky nimž byl vytvořen kanál pro impuls nesmrtelné části – věčného Ducha. Lékaři-filozofové tedy usilovali o zdraví na všech úrovních, a stávali se tak mostem mezi nemocí a zdravím. Podle jiného dělení je nejnižší úrovní člověka étero-fyzické tělo, složené z fyzické hmoty a éterické síly pojící toto tělo právě v takovou podobu, kterou má. Většinou dokáže velmi jasně říci, co mu právě schází, a podle toho mu obstaráváme dostatek jídla, pití, tepla, zajistíme mu čistotu, pohodlí, odpočinek atd. Je to přenosce, který nám umožňuje existovat v tomto hmotném světě a aktivně v něm působit.
Musíme jej však řídit a vést z vyšších úrovní, neboť tělo samo o sobě touží jen po uspokojení svých vlastních potřeb – nemá vizi celku. A tak nám klade do cesty spoustu malých pokušení a překážek: chce se mu nejvíc spát, právě když se potřebujeme učit, a připomíná, že má žízeň, hlad a že se cítí nepohodlně, v těch nejméně vhodných okamžicích. Snaží se mnoha způsoby přitáhnout naši pozornost co nejníže – k sobě.
Poté, co se proběhne v lese nebo si zaplave v bazénu, hoví si naše tělo pěkně v pohodlí a teplíčku s plným žaludkem na pohovce před televizí, zatímco vědomí se pomalu, ale jistě vytrácí do oneirického stavu. Tehdy je étero-fyzické tělo pokušitel, může však být i dobrým sluhou dodržujícím disciplínu a řád, pokud je vedeno z vyšších úrovní. Je důležité nalézt Buddhovu zlatou střední cestu, tedy netýrat tělo přehnanou askezí pro askezi, ale ani ho nehýčkat přílišnou péčí. Askeze končí vyčerpáním a ztrátou fyzického zdraví, kdy tělo nemá dostatek síly k naplnění impulsů duše.
Nadbytek péče o tělo znamená nedostatek pozornosti věnované Duši. Zhýčkané a příliš opečovávané tělo upadá do jakési letargie, z níž lze jen velmi těžko povznést vědomí k vyššímu Já. Čím více nasytíme potřeby našeho těla, tím větší budou. Rostou úplně stejně, jako roste samotné tělo, když se nasytí. Proto je třeba dodržovat střídmost, dát tělu to, co právě potřebuje, a ne to, co si žádá, jak říká Platon. Umožnit mu být zdravou součástí celku, která plní svou funkci, a podílí se tak na důstojnosti člověka jako lidské bytosti.
„Čím slabší tělo, tím více poroučí, čím je silnější, tím více poslouchá.“ (J. J. Rousseau)
Druhá úroveň člověka je již jemnější a představuje sílu oživující hmotu. Indická filozofie ji nazývá prána neboli energie, která oživuje fyzické tělo, dává mu vitalitu a umožňuje mu aktivně jednat v tomto světě a nezůstávat v netečné pasivitě. Říká se, že každý máme určitý příděl této energie. Vždy je jí dost na to, abychom ji využili co nejintenzivněji, umožnili jí vytrysknout, a rozproudit náš život v rytmu univerzálních zákonů.
Jak to můžeme dokázat? Tím, že se naučíme se svou energií zacházet správným způsobem. Jsme-li unaveni po obzvlášť náročném fyzickém výkonu, k tomu, abychom nabrali nových sil, nám stačí dostatečně se vyspat a nechat tělo odpočinout. K obnově naší energie často postačí působení čerstvého vzduchu (regenerační účinky kyslíku znali již staří Egypťané), studená sprcha, správná životospráva, přijímání energie slunečních paprsků, pravidelný pohyb apod. Obecně bychom sem mohli zahrnout i dnes známé zásady zdravé výživy.
Většina případů, kdy se cítíme být velmi unavení, je však spojena s únavou psychickou, která po pár hodinách spánku neodejde, ale naopak se stále více a více prohlubuje. Tato únava se rodí z rutiny spojené s plněním každodenních povinností a opakováním nám známých činností, u kterých se nemusíme učit nic nového.
Jak se dostat ven z tohoto bludného kruhu? Vhodnou změnou činnosti. Musíme-li se učit, stačí si chvíli malovat, krátce se projít nebo si popovídat s kamarádem o včerejším filmu; a naopak, pracujeme-li fyzicky, vhodným odpočinkem pro nás může být právě stránka z oblíbené knihy. Psychická únava neodchází s pasivitou a odpočinkem, ale se změnou činnosti, se zaměřením pozornosti na nové podněty, s novými zážitky.
Často máme pocit, že nám známá, pravidelně se opakující činnost nemůže přinést již nic nového, že už se u ní nerozvíjíme. Do jedné řeky však dvakráte nevstoupíš… I my jsme dnes už někým jiným, než jsme byli včera, jsme o 24 hodin zkušenější a možná jsme během nich i poznali další zrnka z hlubin Pravdy a můžeme se tedy dívat na dnešní den jinýma očima, můžeme prožít zdánlivě rutinní činnosti novým způsobem, protože se o kousek změnil úhel našeho pohledu a dokážeme vidět to, co jsme včera ještě neviděli. Vždy se můžeme učit, může nás obohatit každý okamžik našeho života. Záleží jen na nás, zda s tímto vědomím vcházíme do nového dne, nebo jsme spíše robotem, který jen vykonává automatismy.
Třetí úrovní je svět zahrnující plejádu emocí a citů, proměnlivých jako vítr nad krajinou. Jsou schopny útočit jakoby v prudkých nárazech vichru nebo se vloudit nepozorovaně jako osvěžující letní vánek. Počínaje těmi nejnižšími, jako jsou strach, zloba, nenávist… až po ty nejvznešenější a nejušlechtilejší, jako nadšení, láska… Naše negativní pocity nás dokáží naprosto paralyzovat a mohou se projevit jako nemoc ve formě nejrůznějších psychóz a depresí, ve kterých se člověk doslova utápí a nedokáže získat potřebný nadhled.
Čím více negativní emoce živíme, tím nenasytnějšími se stávají. Opačný vliv mají na člověka emoce pozitivní jako radost, štěstí, zamilovanost…, s nimiž přichází energie a jež nás podněcují k aktivitě. Nejpřínosnějším citem je entuziasmus, duchovní nadšení, které nevyprchá po uplynutí několika minut či hodin, ale provází člověka soustavně, za všech okolností.
Jak si uchovat co nejčistší emoce a city v dnešním materiálně zaměřeném světě plném násilí? Péčí o emocionální hygienu, která není o nic méně důležitá než hygiena fyzická. Je třeba omýt naše emoce od nečistot a předcházet vzniku dalších.
Důležitá je také „strava“, kterou naší emocionální úrovni dodáváme. Je rozdíl přečíst si před usnutím dílo klasika, nebo se dívat na horor, který nedělá nic jiného, než že vzbuzuje strach, úzkost a roztáčí fantazii na plné obrátky. Je nutné být pozorný při výběru hudby, četby, filmu a volit díla povznášející vědomí člověka k vyššímu Já, a ne díla (můžeme-li je tak ještě nazvat), která působí destruktivně a ničí psýchu člověka.
Ovládat emoce je možné z vyšší úrovně – čtvrté, kterou nazýváme mysl nebo také nižší rozum. Ten má však také své dvě stránky, jež mohou ovlivnit zdraví člověka. Tibetský text Hlas ticha říká, že mysl je velkým hubitelem Skutečnosti. V tomto negativním aspektu nám mysl předkládá jako skutečné věci z pomíjivého světa a zavírá předem brány k úspěchu na cestě poznání. Zahrnuje různé pochybnosti, nejistoty, obavy, nedůvěru v sebe sama a další myšlenky svazující člověka do pocitů strachu, úzkosti, neštěstí a nespokojenosti se svým vlastním životem, které mohou vyústit až ve ztrátu fyzického zdraví.
„Svoji mysl často zanedbáváme; nestaráme se o to, abychom ji každý den očistili, umyli a nasytili. Jestliže se fyzické tělo živí fyzickými substancemi, mysl se živí myšlenkami. Kdybychom ji každý den živili a opatrovali, měla by jinou sílu, jiné schopnosti, jiné možnosti.“ (J. A. Livraga)
Na druhé straně mysl pozitivní umožňuje utvářet Skutečnost, pouštět se do překonání různých pokušení, prožívat dobrodružství, mít otevřený přístup k životu i k poznání. Optimistickou mysl má každý filozof hledající poznání a snažící se po malých krůčcích přiblížit Moudrosti.
„Nejlepší lék na všechny nemoci je silná mysl prozářená vnitřním světlem moudrosti, jež pochází od Boha.“ (Paracelsus)
Výše uvedené čtyři úrovně člověka tvoří naši pomíjivou část existující v tomto světě, část, která může trpět různými nemocemi, o nichž mnohdy nedokáže moderní medicína říci více, než že existují, neboť již nezná návod, jak léčit „neviditelné“ nemoci. Proto byla součástí tradičních medicín vždy Filozofie, která poskytovala odpovědi na otázky týkající se smyslu života a pomáhala člověku poznat sebe sama, a nalézt tak harmonii člověka ve vztahu k sobě, k přírodě i v rámci společnosti jako celku. Staří mudrci a filozofové chápali, že člověk je pouze malou součástí živé oduchovnělé bytosti zvané Universum a že jako takový má určitou povinnost kráčet dopředu, směřovat vzhůru, naplnit svou evoluci. Toto je poslání filozofie jako Lásky k Moudrosti, která vede člověka k Bohu.
Velcí lékaři starých civilizací Západu i Východu byli zároveň kněží, zasvěcenci do Mystérií, jež ukrývala tajemství, která by se stala nebezpečná v rukou nepřipraveného a nevědomého člověka. Proto promlouvá Hermes Trismegistos k zasvěcencům těmito slovy:
„Zamkni Pravdu, ať mluví jen v tvých činech, slabé by mohla přivést k šílenství, silní by ji mohli zneužít. Poznání je tvou silou, víra tvým mečem a mlčení tvým neprůstřelným štítem.“
Lékař zasvěcený do Mystérií byl zároveň astrologem, který zkoumal postavení a pohyb kosmických těles a nalézal jejich odraz na Zemi. Znal energetická centra naší planety, účinky různých rostlin a minerálů a jako alchymista si věděl rady s transformací těchto sil a energií do formy potřebné k působení na organismus nemocného a navrácení ztraceného zdraví. Základním kamenem veškerého vzdělání starověkého lékaře však bylo etické a morální jednání provázející Lásku k Moudrosti a poznávání, ke kterému později přidával studium astrologie a alchymie, a až naposledy samotné medicíny.
Starověký lékař tak byl v první řadě vždy filozofem. Filozofem, který zkoumal nejdříve sebe sama a přírodu, poznával univerzální zákony, a poté pomáhal nemocnému navracet ztracenou harmonii. Etika zavazovala lékaře k morálnímu jednání, neboť jednat nemorálně je proti harmonii přírody.
Lékař chápal, že lidská bytost se skládá z několika různých úrovní, které musí být v souladu a harmonii. Přirozenou sílu uvnitř člověka, která udržuje tuto harmonii, nazývá Paracelsus Archeus. Je to „vnitřní lékař“, schopnost sebeuzdravení, která je jako jasně hořící plamen, když je člověk zdravý, v nemoci však skomírá a ztrácí svou sílu.
Tento náš „vnitřní lékař“, naše vnitřní Já, má obrovskou schopnost udržet zdraví člověka prostřednictvím harmonie se sebou samým, s ostatními i s přírodou, má-li možnost poznávat Pravdu, hledat Moudrost, kráčet ruku v ruce s Filozofií, která vede člověka k tomu, co je duchovní, a učí ho léčit to, co je psychické a fyzické.
