"Odkud přicházejí mrtví? – Ze živých.
A odkud přicházejí živí? – Z mrtvých." (Platon, Faidón)
Říká se, že toho, co nevíme o životě a smrti, je mnohem více než toho, co víme. Jelikož nemůžeme vycházet z toho, co nevíme, je tento článek zaměřen na poznání, které nám zanechaly starodávné civilizace. Často si nepamatujeme ani na úryvky vlastního života, a proto nás nesmí překvapovat, že si"nepamatujeme"ani na životy předchozí či vlastní smrt. Filosofie se jako láska k moudrosti vždy zabývala otázkami obou těchto stran jedné mince, protože se inspirovala přírodou, v níž nic nezaniká a vše se pouze transformuje.
Jedno starodávné rčení říká, že se všichni dříve či později setkáváme s tím, co milujeme, a s tím, čeho se bojíme; s tím, co je známé, i s tím, co je neznámé. Nemít strach z neznámého může pro nerozvážného opovážlivce představovat nebezpečí, avšak mít strach přehnaný je vlastností zbabělce. Musíme najít správný střed: vnitřní odvahu, která nám umožní poznat věci, jaké skutečně jsou, přidělit každé její opravdovou hodnotu a pochopit, čemu se máme vyhnout a co naopak uskutečňovat. Jinými slovy, žít důstojně, tak, jak nás to učí filosofie: hledat pravdu a zavádět soulad mezi svými myšlenkami, slovy a činy.
Smrtelná a nesmrtelná část člověka
Přestože žijeme ve vysoce konzumní společnosti, která vytváří neuvěřitelné množství odpadu, zřídka si uvědomujeme, že všechno, co je hmotné, je nutně i pomíjivé neboli smrtelné. Filosofie vždy vycházela z předpokladu, že i v člověku existuje smrtelná a nesmrtelná část. Tělo je samozřejmě části smrtelnou, pomíjivou; s tím má každý z nás zkušenost, která je nepopiratelná. Všichni, kteří dnes žijeme, jsme se museli narodit a budeme muset i zemřít, protože elixír nesmrtelnosti pro tělo neexistuje. Existuje však pro nesmrtelnou duši či duch, se kterými již tolik zkušeností nemáme.
Epikuros řekl o smrti zajímavou věc:"Dokud my existujeme, smrt neexistuje. Když ona přijde, my už nejsme."Hledat neexistenci smrti v biologické nesmrtelnosti nemá žádný smysl, ale má smysl hledat zákony transformace a transmutace, jež vládnou v celém univerzu. Proto nás nesmí udivovat, že kdysi otázka nestála:"mám duši?", nýbrž:"mám tělo?". Filosof se nechtěl ztotožňovat s tím, co je pomíjivé, nýbrž s tím, co je věčné. Ani Shakespeare nemluvil náhodou o tom, že"odvážný umírá pouze jednou, a zbabělec tisíckrát".
Jinými slovy, existuje smrtelná část člověka, která zaniká s tělem, a část nesmrtelná, jež tělo oživovala a v okamžiku smrti ho opouští. Proto Platon říká, že pokud někdo lpí na svém smrtelném těle, bude žít pouze tak dlouho jako toto tělo. Jistě je lepší prožít život bez strachu ze smrti než v neustálé křeči z toho, že kdykoli můžeme zemřít.
Řekové ve své mytologii mají dva bratry, kteří symbolicky vysvětlují delší a kratší nepřítomnost duše v těle. Je to Tanatos, jenž představuje smrt, a Hypnos, který je spánkem. Proto vysvětlují smrt jako dlouhý spánek a spánek jako malou smrt.
Smrt u různých civilizací
Všechny civilizace braly v úvahu nejen to viditelné, ale i to neviditelné, protože se snažily člověka zbavit strachu, který vyvolávají věci neznámé. Učily ho nepopírat své vlastní bytí a kráčet kupředu, důstojně, jako lidská bytost.
Egypt:
Celý život v Egyptě byl uspořádán dle učení o životě a smrti. Východní břeh Nilu patřil živým a stavěla se na něm města; západní břeh náležel mrtvým v nekropoli. Hrobky byly budovány podle archetypu nebeské skutečnosti a měly umožnit tělu důstojný odpočinek a duši snadný odchod.
Na východní straně, kde člověk zemřel, bylo provedeno pouze základní ošetření těla. To bylo očištěno a byly z něj vyjmuty některé orgány, jež byly umístěny do kanopských váz, tělo bylo mumifikováno a zabaleno do posvátných papyrů, na nichž byly napsány příběhy ze života, modlitby nebo negativní zpověď:"neudělal jsem to a to..."Čím více toho zlého člověk neudělal, tím větší měl šanci vyhnout se znovuzrození.
Poté se tělo v bárce přepravilo do svého posmrtného příbytku v nekropoli, ve městě mrtvých. Duše, doprovázena Anubidem, který jí svou holí razí cestu tmou, a zakrývána Isidinými křídly, musí umět"kouzelná slova"(zkušenosti nasbírané během života), aby mohla projít sedmi branami, které vedou k Osiridovu soudu. Přichází před váhy střežené bohyní spravedlnosti Maat, kde bůh Thot zapisuje všechny její odpovědi. Na jednu misku vah se pokládá srdce zesnulého a na druhou pírko bohyně Maat. Pokud je srdce lehčí, vypovídá to o tom, že duše žila čestně a nedopustila se zlých činů. Pokud je však srdce těžší než pírko, je hozeno zvířecí obludě Amemait, což znamená, že duše se musí vrátit do nového života, aby správnými činy napravila ty minulé, nesprávné. Pouze duše čisté vstupují na"tisíciletou bárku", která je odváží do Amen-Ti neboli země boha Amona.
Mezopotámie:
Zanechala nám nádherný epos o Gilgamešovi, v němž hrdina hledá nesmrtelnost tak dlouho, než pochopí, že na fyzické úrovni neexistuje a že jak radost, tak i bolest do života patří. Posmrtný svět je i v Mezopotámii umístěn na západě a duše se k němu po smrti vydává přes velkou poušť. Správci města mrtvých jsou bohyně Ereškigal a její manžel Nergal. Cestou k nim musí duše projít sedmi branami a u každé z nich pod dohledem strážce odhodit jednu část oděvu, aby před radu božstev přišla bez ozdob, bez příkras, taková, jaká ve skutečnosti je.
Persie:
V souladu s učením zoroastrismu prochází dítě ve věku od osmi do třinácti let obřadem zasvěcení do filosofie života: poučením, jak žít ctnostně a morálně, čeho se vyvarovat a jak se připravovat na smrt. Od této doby se mladí lidé stávali sami zodpovědnými za své činy. Po smrti, v síni, kde je vystaveno tělo, hoří oheň a strážce se psem odhání démony, aby si duše zvykla, že je volná, a našla správnou cestu. Po třech až pěti dnech se tělo obléká do bílého šatu a odnáší do věže"dokhma", kde se znovu šatu zbavuje a nahé se vystavuje větru, aby se vysušilo a kostra se mohla pohřbít do společné hrobky. Duše přechází"most odloučení", a pokud žila správně, potkává na něm mladou a půvabnou ženu, která představuje dobro; pokud však žila životem nesprávným, na mostě ji čeká stará a ošklivá žena zosobňující zlo. Mladá žena posílá duše do nebe, a stará do podzemního světa. Duše, které jdou do nebe, se tam dále vzdělávají podle toho, co už umí, na základě úrovně, jíž dosáhly během života, zatímco ty, jež míří do podzemního světa, jsou převychovávány, aby si co nejlépe uvědomily všechny chyby, kterých se dopustily, a aby se mohly vrátit znovu na zem alespoň trochu očištěné, připravené nepáchat tolik zla a pokračovat lepším způsobem života. Po době, kterou strávily v nebi nebo v podzemním světě, přicházely duše znovu k soudu, kde soudcové zjistili, kolik se toho naučily, a na základě toho určili, kam půjdou do nového života, kde se znovu narodí, v jakém těle, za jakých okolností, aby to odpovídalo jejich úrovni.
Indie:
Málokdo dnes ještě neslyšel o zákonu Dharmy a o způsobu jeho uskutečňování – Karmě. Karma, jako projev zákona příčin a důsledků, jasně mluví o tom, že jsme sami strůjci svého štěstí a sklízíme přesně to, co jsme zaseli. Nikdo tudíž nenese vinu za to, s jakými předpoklady jsme se narodili, jaké bolesti či radosti v životě prožíváme, kromě nás samých, kteří jsme v minulých životech vytvořili příčiny toho současného. A pokud se budeme snažit žít pokaždé lépe, bude se prodlužovat období mezi dvěma životy, což znamená delší odpočinek, abychom nabrali více sil a přišli na tento svět čistší. Tyto civilizace říkají, že doba mezi dvěma životy, tedy doba po životě, kterou trávíme v jiné dimenzi, kde se nachází naše nesmrtelná část, musí být dobou poučování, případně převychovávání nebo dobou odpočinku, ale nikoli trestu. Duše po smrti odchází k bohu Yamovi a musí si vzpomenout na vše, co již vykonala, stejně jako i na to, čemu se ještě musí naučit, protože je zřejmé, že jeden život nestačí, abychom se stali vševědoucí.
Střední Amerika:
Aztékové věřili, že duše čistého člověka po smrti nabývá podoby kolibříka a odlétá ke Slunci, aby se s ním spojila. Nečistá duše je však slunečním světlem oslepena, a jako kámen padá znovu na zem, aby zde dostala další příležitost se napravit.
Řecko:
Zde se setkáváme s filosofií smrti například v Platonově Ústavě, v její desáté knize, která obsahuje mýtus o Érovi. Dozvídáme se v něm, že Ér byl řeckým bojovníkem, který padl na bojišti a deset dní tam ležel"mrtev". Desátý den ho našli a odnesli domů. Upravili ho k pohřbu a vystavili na hranici, aby se s ním mohli rozloučit jeho příbuzní a známí. K velkému překvapení všech bylo Érovo tělo úplně zachovalé, jako kdyby byl živý. Než stačili hranici zapálit, Ér se vzbudil, vstal a začal vyprávět, že byl zraněn v boji, ale jakmile se dostal na druhý břeh, upozornili ho bohové, že není mrtev a neprojde celou cestu, kterou procházejí duše zesnulých, protože si ho vybrali k tomu, aby se mohl vrátit mezi Řeky a říci jim, jak vypadá život po smrti.
Ér vypráví, že se dostal na velkou louku, kde byly dva otvory v zemi a dva otvory v nebi. Mezi nimi seděli soudci. Duši, která byla spravedlivá, pověsili na prsa tabulku s rozsudkem, který odpovídal její úrovni, a poslali ji pravým horním otvorem do nebe. Pokud duše hřešila, pokud nejednala během svého života morálně a spravedlivě, dostala tabulku s rozsudkem na záda a byla poslána levým spodním otvorem do podzemního světa. Érovi nebylo dovoleno, aby procházel nebem ani zemí, nýbrž musel čekat a učit se od soudců. Než se duše začaly vracet, uplynulo přibližně tisíc let, což je doba odpočinku mezi dvěma životy, která se uvádí skoro ve všech civilizacích. Říká se však, že když je společnost velmi materialistická, pak se duše inkarnuje mnohem rychleji, a naopak, když je společnost velmi oduchovnělá, tato doba se o hodně prodlužuje.
Po tisíci letech se z pravého dolního otvoru začaly vracet duše z podzemního světa. Byly úplně zablácené, vyčerpané a unavené. Levým horním otvorem zas přicházely veselé duše z nebe. Potom se všechny duše společně odebraly na louku, kde ležely, zotavovaly se a povídaly si, s čím se setkaly a co zažily. Nebeské duše byly bezstarostné, protože se měly dobře, ale ty z podzemí, jež se tam setkaly s různými nešťastníky, vyprávěly, že například tyrani nemohou vystoupit skrze otvor, protože pokaždé, když se k němu přiblíží, začne bučet a otřásat se.
Po sedmi dnech strávených na louce se duše odebraly na jiné místo, aby si vybraly své další životy. Byly velmi důrazně upozorněny, že před ně budou hozeny kuličky, na kterých budou napsány různé životy, a ony samy si vyberou místa a okolnosti. Proto mají vybírat pečlivě, aby potom nevinily bohy a nenaříkaly, jak je jejich osud krutý. Ér říká, že ty duše, které přišly z podzemí a byly plny utrpení, velmi pečlivě vybíraly kuličku s příštím životem, protože se chtěly vyvarovat dalšího trápení, zatímco ty, které byly na nebi, se po kuličkách vrhaly velmi nerozvážně…
Mezi nimi byl i Odysseus, jenž si vybral kuličku, kterou všechny ostatní duše opovrhovaly. Bylo na ní napsáno: klidný život u domácího krbu. On si však po svém dlouhém putování rád vybral takovou možnost. Na základě kuličky jim byla spředena nit života, a pak se odebraly k řece Lethe, k řece zapomnění, bezstarostnosti, z níž se měly napít, aby si nepamatovaly na nic, co se stalo, a tam usnuly.
Platon upozorňuje, že ti, kteří vášnivě a hltavě pijí z Lethe, se později diví, jak zapomněli úplně na všechno a nemají žádné zkušenosti. Rozvážní však pijí malými doušky, aby jim zůstaly alespoň zkušenosti, které si přinesou s sebou do dalšího života. Érovi bohové nedovolili, aby se z řeky napil, protože chtěli, aby si vše zapamatoval a seznámil Řeky s tím, jak vypadá doba mezi dvěma životy. Ér končí líčení vzpomínkou, že když se všichni napili a usnuli, on usnul také, a po krátkém zemětřesení a burácení se najednou ocitl na pohřební hranici, kde se probudil.
Řím:
O filosofii smrti v Římě existuje krátký text od Cicera, Scipiův sen. Jde o Scipia Afrického mladšího, který říká, že se mu zdál sen, v němž potkal svého dědečka, jímž byl Scipio Africký starší. Dědeček mu vypráví o tom, co se děje po smrti, a seznamuje ho s tajemstvím univerza a života. Scipio se ho ptá: když opustit tělo a nechat duši volnost je tak krásné a jednoduché, proč nemohu hned zemřít? Scipio starší mu vysvětluje, že duše v těle musí splnit úkol, který dostala. Říká, že tělo je smrtelné, ale člověk ne. Přesto si nesmíme brát život, neboť na to má právo pouze ten, kdo nám ho dal, a proto odsuzuje sebevrahy a vrahy, kteří berou něco, na co nemají právo.
Filosofie života
Přes veškerou rychlost a veškerý pokrok, které opanovaly současný svět, se ještě silněji než kdy jindy objevují znovu otázky, které nikdy nepřestaly existovat: základní otázky, které si pokládá každý člověk, protože ho trápí dnes stejně, jako ho trápily v minulosti. Každý člověk je filosof, protože každý přemýšlí, cítí lásku k něčemu, čeho chce v životě dosáhnout, má svůj cíl, má svůj směr. Neexistuje člověk, který by nebyl filosofem, protože být filosofem není titul, být filosofem je způsob života.
Základní otázky, které nás sužují a které se v nás objevují přinejmenším jednou za život, otázky, o nichž přemýšlíme a zkoumáme je, znějí:"Odkud přicházím?","Kdo jsem?","Co tady dělám?","Kam směřuji?"Jsem člověk pouze proto, že mám dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu, nebo je příčinou mého lidství něco jiného? Co mě dělá člověkem? Je to můj fyzický vzhled, nebo je to něco, co se skrývá za ním, za maskou, která je víceméně u každého stejná? Kdo jsem já doopravdy?
Pokud je tělo pouze šatstvo, které na sebe bere duše, aby se ve hmotném světě zviditelnila, proč se s tímto tělem ztotožňujeme? To je otázka, již si musíme položit přesto, že se jí možná obáváme. Každý člověk se během svého života setkává s tím, co miluje, i s tím, čeho se bojí. Jinými slovy s něčím, co zná, a s něčím, co ještě nezná, a právě to neznámé je tím, čeho se bojíme.
Proč se bojíme, když nastupujeme do nové práce? Bojíme se toho, že se ocitneme v novém prostředí, a nevíme, co nás očekává. Bojíme se toho, že dostaneme novou povinnost, a nevíme, zda ji zvládneme. Bojíme se toho, jak nás přivítají noví spolupracovníci. Právě proto, že to vše v sobě obsahuje něco neznámého, vyvolává to strach. Toho, co známe, se nebojíme. Milujeme své rodiče, protože je známe od okamžiku, kdy jsme se narodili. Obvykle milujeme to, co je nám známé, a bojíme se toho, co neznáme. Stojí však za to přenést se přes strach z neznáma, protože nikdy nevíme, zda se za tím neznámým neskrývá nějaká nová zkušenost, láska, prožitek.
Strach je to, co nás často brzdí. Co máme tedy dělat? Všichni někdy pocítíme strach, a někdy jsme opovážliví tak, že jdeme hlavou proti zdi. A teprve poté, co se zraníme, uvědomíme si, že to nebylo zrovna vhodné. V takových okamžicích se doporučuje, abychom hledali a našli ten správný střed. Říká se, že ten správný střed člověka tkví právě v odvaze, kterou každý z nás vlastní. Ve vnitřní odvaze, která nám pomůže, abychom poznali věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, a abychom poté každé takové věci přiřadili odpovídající hodnotu: abychom ji ani nepřeceňovali ani nepodceňovali. Znamená to najít správný střed a najít vnitřní odvahu. Znamená to rozpoznat, kterým věcem či okamžikům je lépe se vyhnout, a které jsou těmi impulsy, jež můžeme využít ve svůj prospěch, abychom se lépe rozhodli, abychom mohli udělat něco ušlechtilého, kladného, něco s pozitivním cílem a výsledkem.
Právě vnitřní svět, vnitřní odvaha je to, co vytváří člověka. Vnitřní odvaha a správná vnitřní rovnováha poskytuje člověku ctnost, která je nezbytná k tomu, aby si mohl říkat člověk, a tou je důstojnost. Jistý filosof řekl, že"člověk bez nohy, člověk bez ruky, člověk bez dětí, člověk bez štěstí je i nadále člověkem, ale člověk bez důstojnosti se stává šaškem". A všichni víme, že šašek může zpočátku své okolí bavit a rozesmávat, ale časem ho začíná nudit a otravovat, a nakonec se k němu všichni otočí zády. Důstojnost je to, co nás činí lidmi. Vnitřní odvaha, která je v nás, nám pomáhá vytvářet důstojnost, pomáhá nám vytvářet onu složku, která z nás činí člověka.
Co je ta vnitřní odvaha a jak ji vytvořit, jak si představit či znázornit tuto důstojnost? Ve starodávných mýtech a legendách, v teologickém symbolismu všech civilizací tato důstojnost a tato odvaha, tento krok, který bychom všichni měli udělat, byl vyjádřen symbolem, jemuž se říkalo hrdina. Všichni jsme četli hrdinské mýty dávných národů a víme, kdo byli hrdinové.
Hrdina je ten, kdo má za rodiče člověka a boha. Co to znamená? Byli opravdu bohové ti, kteří plodili s pozemskými partnery děti, nebo se jedná o symbolismus, o"boha", který se nachází v člověku samém, i když ten si toho není vědom? Jak je možné, že v době antického Řecka existovali hrdinové, jež nám popisují Homér, Herodotos a Hesiodos, a dnes se ztratili? Kde jsou? Říká se, že jsou v nás. Jenomže je musíme najít.
Jak je můžeme najít? Právě tak, že se podíváme na to, co tvořilo tu část filosofie, které říkáme filosofie života, a to způsobem, jakým na filosofii pohlížely starobylé civilizace. Vycházely z přesvědčení, že my nejsme"šatem", který se odkládá do skříně, že nejsme pouze tělem, o němž neustále mluvíme a které máme 24 hodin denně před očima. Západní filosofie, která zahrnuje řeckou a římskou, mluví o tom, že člověk se skládá ze tří částí: z těla, psýchy a ducha.
Tělo považuje za"konečný výsledek"velmi dlouhého procesu, jenž sahá až po vznik univerza. Na začátku existovala všude tma. A tato tma se v jistém okamžiku pohnula, a tím způsobila, že se pasivita přeměnila na aktivitu. Představme si to tak, jako bychom v ruce drželi žárovku a ona by představovala počáteční tmu, chaos. Teprve když ji vložíme do svítilny a rozsvítíme, přestane být jenom hmotnou žárovkou a stává se světlem. A stejně jako je všude v místnosti světlo, tak je i Bůh, Absolut či Jedno všude v univerzu. Někde je toto světlo silnější, a někde, ve vzdálenějších koutech, je toto světlo slabší.
Právě lidský Duch, Nous, má svůj nejvyšší bod tam, kde se nachází božské Já v člověku, jinými slovy, je světlu nejblíže. Další složkou je psýcha, duše. Do místa, kde se protínají Duch a psýcha, se umísťuje lidské Já. Třetí složkou je tělo, soma, a na místě, kde se protínají tělo a psýcha, se nachází animální já. Filosofie nás učí, že duše má dvě možnosti: vzít si za manžela tělo, a stát se smrtelnou, nebo si vybrat Duch, a stát se nesmrtelnou. Na každém z nás je volba, komu dát svou duši za nevěstu.
Kdo je tedy hrdina, o němž nám vypráví starobylé příběhy, kdo je ten Bůh a kdo smrtelník, kteří ho spolu dokáží zplodit? Ten"Bůh"je náš Duch a ten smrtelník je naše tělo. Hrdina se rodí v okamžiku, kdy člověk dokáže povznést vědomí ze svého těla přes animální já skrze psýchu k lidskému Já, protože z tohoto lidského Já již dokáže vytušit, že existuje i to božské, ke kterému člověk směřuje v rámci své evoluce. Hrdina je ten, kdo svou duši svázal se svým Duchem.
Toto je filosofie života, jež mluví o tom, že v člověku existuje část, která je smrtelná, a část, která je nesmrtelná. A ta nesmrtelná musí tu smrtelnou vést, řídit a poučovat. Činí tak prostřednictvím mnoha ctností, které člověk může rozvíjet, a zbavovat se tak neřestí, jejichž je otrokem.
Pokud nevíme, se kterou ctností začít, poslechněme Platona a pusťme se do oněch čtyř základních, o nichž nám píše:
1. Moudrost je ctností vznešené mysli, která si je vědoma toho, že je více věcí, o nichž neví nic, než těch, které zná. K tomu je nutná skromnost, protože ješitnost je vždy největší překážkou pokroku.
2. Statečnost je ctností vyšší, ušlechtilé a nebojácné části lidské duše.
3. Střídmost je nezbytná k ovládání nižší, vášnivé části duše.
4. Spravedlnost je souladem třech předchozích a jejím pravidlem je"dát každému to, co mu náleží".
Filosofie života je způsob, jakým jsme dokázali přivést do souladu všechny složky obsažené v nás nebo jak dokážeme přivést do souladu myšlenky, slova a činy a procházet životem jednou ze čtyř stran pyramidy, ve směru evoluce, tedy k vrcholu. Tyto čtyři strany pyramidy či cesty rozvoje, které vedou k jednomu a témuž vrcholu, byly pojmenovány slovy umění, věda, náboženství a politika. Osu pyramidy pak vytváří filosofie, láska k moudrosti nezbytná k uskutečnění kterékoli z cest.
Cesta někoho je velmi klikatá, někdo padá a možná i sedí pod pyramidou a nechce ani vstát, aby se vydal k vrcholu. Způsob dalšího je přímý, a takový bývá velmi namáhavý. Existují lidé, kteří, přestože se už nacházejí téměř nahoře, nesobecky podávají ruku těm, kdo jsou pod nimi, a tací, kteří se snaží tuto ruku uchopit proto, aby se dostali výše a mohli potom sami podat ruku někomu jinému. Bohužel existují i lidé, kteří se chopí ruky toho nad sebou pouze proto, aby ho strhli dolů a aby mu bránili v jeho správné cestě.
K tomu, abychom kráčeli správnou cestou a neodchýlili se od správného směru navzdory překážkám, je zapotřebí vnitřní odvaha. Chceme-li uvést své myšlenky, slova a činy do souladu, abychom říkali pravdu, které věříme, bez ohledu na to, co si myslí okolní svět, musíme najít vnitřní odvahu. Potřebujeme odvahu, abychom se vydali vzhůru po jedné ze čtyř stran pyramidy. Není důležité po které, důležité je jak: raději čestně a odvážně než nečestně či zbaběle. Když dokážeme dosáhnout vrcholu a podíváme se kolem sebe, budeme mít krásný výhled po celém okolí a pochopíme všechno, co nám bylo v době, kdy jsme stáli v úpatí, ukryto.
Loučím se s vámi citátem z Viktora Huga:"Tělo není tvar bytí, nýbrž jeho vyjádření, stejně jako je jazyk vyjádřením myšlenky. Tělo se nekonečně mění a mizí, myšlenka je jedna a věčná. Jsou světy, ve kterých myšlenky žijí bez formy a bytí bez těla. Tělo je pouze šatstvem duše, která cestuje. V hrobce se mění šatstvo, hrobka je pouze nebeskou šatnářkou."
