Mnoho vznešených civilizací minulosti zanechalo současným turistům své památky, aby je mohli obdivovat, ale z Egypta se stal jakýsi fenomén, který všechny předčí. Tisíce, ba milióny návštěvníků cestují křížem krážem touto zemí, ať už o ní něco vědí či nikoli. Navštívit Egypt je snem kdekoho a často je to sen neuskutečnitelný.
Patřím mezi ty šťastné, neboť jsem tuto záhadnou zemi navštívila vícekrát, a to nikoli v rámci běžného zájezdu, nýbrž po pečlivě vybrané trase, kterou neprojede každý turista. A právě turisté mi potvrdili starodávnou moudrost, že vidět ještě neznamená vědět. Pobíhají kolem památek v krátkých kalhotách a tílkách, někdy dokonce i v plavkách, navzdory tomu, že dnes je Egypt země převážně muslimská a že jejím obyvatelům se takové chování vůbec nezamlouvá. Nesčetněkrát se vyfotografují, pak vyvolají všechny zdařilé snímky a chlubí se, „že byli v Egyptě“. Kolik si toho ale z této země skutečně odnesou ve svém srdci, zůstává otázkou.
Nechci se zmiňovat o tom, jak dnes vypadají kdysi velkolepé chrámy, protože velikost Egypta nespočívá v jeho zříceninách, nýbrž v jeho duchu. Ze všech starodávných civilizací a jejich teologického učení se do dnešních dnů dochovaly pouhé skořápky zbavené života. Egyptský duch se však rozšířil po celém světě a každý z nás ho chápe a prožívá na základě svých vědomostí. I ten nejhlučnější turista ztichne, když se ocitne před vitrínou s egyptskou expozicí v kterémkoli muzeu světa, očarován soškou ušabti či vznešeností obrovských soch faraónů.
Mystérium Egypta žije a potvrzuje starodávné rčení, že „všechno se bojí času, ale čas se bojí pyramid“. Záhadný úsměv na rtech sfingy mluví o věcech, o nichž nepíše žádná kniha, neboť je ve shonu 21. století zapomínáme hledat ve svém vlastním nitru. Vydejme se tedy do Egypta, do země věčných mystérií.
Trocha historie
Nejznámější ze starodávných zpráv o Egyptě se nám dochovala díky egyptskému historikovi Manéthónovi, o kterém kolují též zmínky, že byl Řekem zasvěceným do egyptských mystérií. Žil v první polovině 3. st. př. n. l. a ve svém díle „Aigyptiaka“ sepsal dějiny této země od mytických dob až do roku 323 př. n. l. Název jeho díla by se mohl přeložit jako „tajemné, skryté“. Nesmíme však zapomenout ani na Hérodota, který žil v 5. st. př. n. l., a samozřejmě ani na Platona. Posledně jmenovaný mluví ve svých dialozích „Tímaios“ a „Kritiás“ o tom, že Egypt má své kořeny na ostrově Poseidónis, který zanikl přibližně před 11 500 lety a který byl posledním pozůstatkem atlantského kontinentu. Platon nám též zanechává zprávu o tom, že Solón, jeden ze sedmi mudrců antického světa, byl zasvěcen do egyptských mystérií, kde slyšel učení o původu tehdejších národů, o převtělování duší, o osudu hvězd, a předpokládá se, že inspirován vědomostmi, kterých se mu v Egyptě dostalo, sepsal svůj známý politický a sociální kánon o tom, jak řídit národ a stát. Musíme však zdůraznit, že Řekové poznali Egypt v době, kdy jeho mystéria nebyla již běžně přístupná, a že pozdější Římany přitahoval Egypt ze zcela jiných důvodů, než byly vědomosti, neboť v něm viděli živitele svého rozsáhlého impéria.
Egypťané o sobě říkali, že se „zrodili z Nilu a Ra“. Říkali, že jsou dětmi posvátné řeky, která si prorazila cestu pouští a dala jim plodnost, a též dětmi Slunce, které dává život všem bytostem.
Před přibližně osmi či devíti tisíci lety se poprvé objevuje mytické a generické jméno krále Ménea, který podnítil Osiriánská mystéria a vznik dynastií. Ale teprve o několik tisíc let později bude žít Ménés, který sjednotí Horní a Dolní Egypt a obnoví Núbijskou knihovnu a Labyrint, o němž se říká, že spojoval Sfingu a pyramidy s dalšími částmi Kemu, jak Egypťané nazývali svoji zem.
Další postavou, kterou nelze přehlédnout, je Hermés Trismegistos. Zanechal po sobě hermetickou nábožensko-iniciační školu, obnovil Osiriánská mystéria v Abydu a kompiloval „Knihu tajného obydlí“, kterou známe spíše jako „Knihu mrtvých“, neboť tak ji pojmenovali vykradači hrobek. Hermés též posílil kult Amona-Ra, fyzického Slunce a jeho okultní moci, a navrátil učení o reinkarnaci, která je nutná, aby duše dosáhla celistvého rozvoje, a učení o osirifikaci jako odchodu zasvěcenců bez návratu.
Egyptský panteon
S prvky starodávných tradic se v nových formách, které byly pochopitelné pro tehdejší obyvatele Kemu, „černé, tajemné země“, rodí nový panteon. Bůh je chápán jako Absolut, Jedno, které se projevuje skrze celé Universum a přírodu, a proto jeho rozličné formy dostávají různé symbolické podoby. Zoomorfismus ale není uctíváním zvířat, nýbrž znázorněním schopností a sil pomocí jejich vnitřní přirozenosti. Egyptský panteon odráží pyramidální uspořádání, v němž jednotliví bohové mají odlišné funkce v přírodě. A tak se rodí božská enneada, která je projevem mystéria pochopitelným pro člověka.
Na začátku existuje Nun, prvotní oceán, zárodek veškerého dalšího projevu. Znázorňuje se jako obrovská bytost, která je napůl ponořená do vody a rukama podepírá všechny bohy vystupující z chaosu. Z hlubin Nun se objevuje na Rudém pahorku Atum, „Zrozený sám ze sebe“. Dává podnět ke vzniku Héliopolské enneady, protože po něm následují: Atum-Ra, tvůrčí a duchovní síla, která je příčinou vzniku prvního božského páru Šu (vzduchu) a Tefnut (prostoru). Z nich vzejdou Geb (země) a Nut (nebeská klenba), kteří se navzájem dotýkají konečky prstů na rukou a nohou, a tak vymezují prostor mezi nebem a zemí, v němž se rozvíjí veškerý život. Mají čtyři potomky, kteří budou bližší lidem a budou je inspirovat při práci i slavnostech, modlitbách i obětech. Jsou to Osiris, Isis, Seth a Nefthys.
Tato čtveřice se účastní již zmíněného osiriánského mýtu, který byl náplní Osiriánských mystérií. Seth pozve svého bratra Osirida na slavnost, tam ho zabije a rozseká na sedm (nebo čtrnáct) kusů, které rozhází po celém vesmíru. Isis je bezradná, protože nemůže svého bratra a chotě Osirida najít, a je odsouzena k tomu, aby s ním nezplodila syna, který by byl začátkem další generace bohů, ještě více spjaté s lidmi. Ve snu Isis vidí sokola, který nese v zobáku jeden ze sedmi (nebo čtrnácti) kusů Osiridova těla, a samotný pohled stačí k tomu, aby otěhotněla. Porodí syna Hora, jenž získává vlastnosti obou svých rodičů, což znamená možnost dávat život na základě lásky a probouzet duch. Horus později zvítězí nad Sethem, a rovnováha v přírodě je obnovena.
Osiriánský mýtus je symbolický popis cesty, kterou musí projít učedník, pokud chce být zasvěcen do mystéria. Je to stejná cesta, jakou Řekové popsali slovy „poznej sebe sama“. Nestačí poznat se jen povrchně, ale je třeba odhalit také světlé a temné stránky osobnosti, které představují Osiris a Seth. Teprve když poznáme, co je v nás, můžeme s tím bojovat – pokud je to temnota, neřesti – anebo to rozvíjet, posilovat a pěstovat – pokud jde o naši světlou stránku, dobré vlastnosti.
Když zvítězíme nad temnou stránkou své osobnosti a vpustíme do svého nitra světlo, zrodí se nový člověk, nový začátek, představovaný Horem. Horus je symbolem vzkříšení nejen Osirida, ale všech lidí, kteří bojují s vlastními temnými silami a chtějí nad nimi zvítězit. Proto má podobu sokola, slunečního ptáka, neboť je Sluncem, které vítězí nad tmou. Má ankh, klíč života, kladivo tau, aby křísil mrtvé a budil ospalé, a hůl boha Anubida, aby mohl rozhánět temnotu.
Pojetí života a smrti
Smrt pro Egypťany představovala cestu duše na onen svět, a z toho vycházely i příslušné rituály. První mumifikaci podle tradice provedl bůh Anubis právě na Osiridovi, kterého tak vzkřísil, a světlo zvítězilo nad temnotou.
Proč mumifikace, když Egypťané dávali přednost duchovnímu životu před tělesným? Právě proto: aby se duše nemusela starat o tělo a byla volná na své cestě do věčnosti. Hrobky byly zdobeny obrazy ze života zesnulého, a to nejen ze života fyzického, ale i ze života všech ostatních složek člověka, jichž bylo podle egyptského učení celkem sedm.
Těchto sedm přenosců se objevuje i při „vážení duše“ zesnulého, neboť vypovídají o tom, jaký život vedl a kam má po životě jeho duše dál směřovat. Dokáže-li zesnulý, že žil životem spravedlivým, odebere se do země Osiridovy. Pokud žil životem nedůstojným a páchal mnoho zla, jeho srdce bude hozeno velké požíračce Amemait, aby se navrátilo do hmotného těla a mělo příležitost znovu se učit a zlepšovat.
Před váhy spravedlnosti bohyně Maat, za přítomnosti Osirida a 42 soudců přichází zesnulý v podobě svých sedmi těl doprovázen Anubidem; bůh Thot dohlíží na spravedlnost procesu. Jednotlivá těla či přenosci se nazývají: KHAT, fyzické tělo, které je po smrti mumifikováno a na papyru Vážení duše má podobu krychle s lidskou hlavou. ANKH, vitální síla či životní energie, která uvádí tělo do pohybu; má podobu srdce či nádoby, do níž je srdce vloženo, a nachází se na levé misce vah, zatímco na pravou misku pokládá bohyně Maat své pírko spravedlnosti. KA, dvojník zesnulého, sídlo citů, má podobu fyzického těla. AB a BA jsou nerozlučnou dvojicí představující dvě části lidské mysli, což znamená část nižší, která je sobecká, vášnivá a vypočítavá, a část vyšší, která tíhne k duchovnímu světu, je velkorysá a dokáže se povznést nad pozemskou malost. AKHU (Cheybi) je tušení posvátného a má podobu ptáka s lidskou hlavou, neboť dokáže vzlétnout do světa duchovního. Posledním a nejvyšším přenoscem je ATMU (Sahu), věčný duch, božská jiskra v každém člověku, která ví, že kořeny lidské bytosti jsou v nebi, v sídle bohů.
Jelikož Egypťané cítili, že jsou součástí světa, který je obklopoval, řídili se životem a zákony přírody. Svá města živých stavěli na východním břehu Nilu a města mrtvých na břehu západním. Bohyně Nut, nebeská klenba, každý večer požírá Slunce na západě a každé ráno ho znovu rodí na východě. Bůh Hapi, zúrodňující síla Nilu, spolu s Amonem-Ra, Sluncem, přináší život všem obyvatelům této posvátné země. Je pozemským projevem nebeské řeky v podobě Mléčné dráhy. Celý Egypt byl považován za pozemský odraz Egypta nebeského, a proto není divu, že každý Egypťan se bál více vyhnanství nežli smrti. Zemřít mimo posvátnou zem znamenalo ztratit možnost vstupu do země nebeské.
Egyptské chrámy
Egyptský národ se skládal z mnoha etnických skupin. Tvořily ho různé nomádské národy, které se v průběhu času sjednotily pod vládou jednoho faraóna. V současné době stále více vědců dochází k závěru, že v Egyptě neexistovalo otroctví ve smyslu, jak ho chápeme dnes. To neznamená, že neexistovali váleční zajatci, ale nikde se nenašla typická znázornění týraných otroků s řetězy na rukou. Představa, že by někdo hladový a zubožený mohl z donucení postavit tak dokonalé stavby, jaké nacházíme v Egyptě, je téměř směšná. Kdyby člověk z donucení dokázal udělat tak dokonalé věci, proč tedy nevyužíváme současných vězňů, kterých jsou po celém světě milióny, aby stavěli dokonalejší budovy, než staví dnešní dělníci, a to za mnohem nižší mzdy?!
Něco tak krásného a přetrvávajícího věky, jako jsou egyptské pyramidy či chrámy, mohla postavit pouze láska, stejná jako ta, jež vystavěla katedrály, mešity či pagody. Proč by egyptský člověk z úcty ke svým bohům nemohl postavit dokonalý chrám, jako to ze stejných pohnutek dokázal křesťan, muslim či buddhista?!
Faraón byl vtělením boha na zemi, což znamená, že byl velmi zaneprázdněn a že jeho den začínal různými modlitbami a přinášením obětních darů při východu Slunce, neboť nebyl pouze politickým vůdcem svého národa, ale i nejvyšším knězem. Představa, že měl velký harém a trávil tam znuděně většinu dne, se s novými objevy pomalu rozplývá. Pokud měl více manželek, bylo to z politických důvodů, kvůli vztahům s jinými národy. Nezřídka se stávalo, že některé manželky, které nebyly tou „první a velkou“ královskou manželkou, po ceremonii uzavření sňatku už nikdy neviděl. Nové objevy vypovídají o harémech jako o školách pro kněžky; ženy se v nich věnovaly především vzdělávání v oboru hudby, literatury, léčitelství apod.
Každý faraón měl sen postavit chrám zasvěcený bohům. Ne vždy se mu to však podařilo, ať už z důvodů finančních, kvůli krátkému životu, válkám anebo jiným nepřízním, které ho v životě potkávaly. Dochované chrámy jsou pro nás dodnes záhadou a všechno, co o nich můžeme říci, jsou pouze nepotvrzené teorie. Uvedeme jeden z popisů chrámu podle Michalowského.
Na břehu Nilu byla postavena rampa pro chrám. Od přístavu obvykle vedla alej sfing až k pylonům chrámu. Před pylony se umísťovaly obrovské sochy znázorňující faraóna, obelisky nebo vysoké stožáry pro standarty připevněné k vnější zdi. Za pylony začínalo rozsáhlé vydlážděné nádvoří olemované ze tří stran sloupy. Následoval hypostyl, v němž byly sloupy někdy ještě vyšší a vytvářely jakousi centrální loď jako v případě Karnaku. V pozadí byl průchod do menšího sálu, jemuž se někdy říká „síň bárky“; po jeho stranách se nacházely chodby a menší místnosti, o nichž se neví, k čemu sloužily. Na konci se nacházela kaple či svatyně, která měla často tři části pro umístění svaté trojice.
Ve velkých a významných chrámech se kolem této základní osy stavěly četné boční stavby, které se podobaly menším městům. Pravděpodobně sloužily jako sklady, obydlí pro personál pracující v chrámu, jako knihovny či pracovny pro vojáky a kněze. Strop chrámu byl natřen na modro, a jelikož napodoboval nebe, byl poset pěticípými hvězdami. Na zdech byly hieroglyfy a různé obrazy ze života faraóna a jeho národa. Tento život byl však vždy úzce spjat s uctíváním bohů a dávala se přednost obrazům z duchovního života.
Časté byly „falešné dveře“ umístěné směrem na západ, které umožňovaly duši průchod do světa mystérií, v němž mohla navázat kontakt s bohy. Jinými slovy, mohla se podívat do svého nitra, odhalit v sobě božskou jiskru a prostřednictvím toho nesmrtelného v sobě se spojit s tím, co je nesmrtelné v univerzu.
Roční období a slavnosti
Ve starodávném Egyptě byly tři roční období. AKHET (akh, být užitečný, zářivý) bylo období záplav. Symbolicky se znázorňovalo postavou, která má na hlavě lotos. Další, PERET (to, co se zvedá, co vychází), bylo obdobím setby. Poslední SHEMU byla letní dobou sklizně.
Každé roční období zahrnovalo množství slavností, které popisují Plutarchos či Herodotos. Tyto popisy jsou však z doby, kdy lesk Egypta pomalu vyhasínal, a proto se o těch nejskvělejších už asi nedozvíme. Oslavoval se růst Nilu v srpnu; svátek Pravdy zasvěcený Thotovi v červnu, kdy se jedly sladkosti a med, neboť pravda se považovala za to nejsladší na světě; oslavovalo se narození Hora v prosinci, kdy všechno rozkvétá; v lednu to byl příchod Isidy, která se vrací z Fénicie, kde hledala Osirida.
Závěrem
Egypťané slavili a pracovali. A podle toho, co nám po sobě zanechali, lze soudit, že práce pro ně představovala druhou tvář oslav, neboť vznešenost, kterou vtiskli do svých staveb, sošek či rituálních předmětů, jež dodnes nacházíme při vykopávkách, svědčí o tom, že na práci se rozhodně nedívali jako na prokletí či pouhý prostředek k zajištění živobytí.
Žili způsobem, který je nám vzdálený, a často ho nedokážeme pochopit, neboť oplýval tak vznešenou morálkou, že když čteme „Negativní zpověď“, kterou pronášela duše zemřelého před tribunálem bohů, musíme se zeptat, co z toho bychom dnes mohli oprávněně vyslovit my sami:
„… Neublížil jsem lidem.
Nepoužil jsem násilí vůči svým příbuzným.
Nedal jsem přednost nespravedlnosti před spravedlností.
Nestýkal jsem se se zlými.
Nepáchal jsem zločiny.
Nenutil jsem ostatní pracovat v můj prospěch…
… Neodepřel jsem podporu chudákovi…
… Nezpůsobil jsem utrpení jinému.
Nenechal jsem nikoho hladovět.
Nezapříčinil jsem ničí slzy, ani svých bližních…“
(z knihy „Théby“, J. A. Livraga)
Přeji ti, milý čtenáři, stejně jako to přeji sama sobě, abys mohl pronést podobnou či stejnou negativní zpověď, až nastane čas. A také nám přeji, abychom se příště – pokud nějaké příště bude – narodili v zemi plné harmonie a krásy, jakou byl starodávný Kem. Možná pak nebudeme pyramidy pouze obdivovat, nýbrž se podílet na jejich výstavbě.
Pokaždé, když se vrátím z Egypta, mám novou chuť do života, protože pokaždé si znovu uvědomím, kolik toho ještě musíme udělat, pochopit či ztvárnit, každý tím způsobem, jaký je mu nejbližší. Duch Egypta žije ve všech, kteří nenechávají umírat své sny, ale kousek po kousku je skládají ve skutečnost, jako by vytvářeli mozaiku svého vlastního života.
