Housle, ušlechtilý hudební nástroj ze dřeva, jsou magickým nástrojem, s nímž lze provádět hudební kouzla a vytvořit barevnou paletu různých tónů, které se v rukou mistra sladí do dokonalého harmonického souzvuku. Houslař je umělec, který houslím vdechne nový život a jeho láska k řemeslu způsobí, že celý svůj život zasvětí tomuto výjimečnému nástroji. To je i životní příběh geniálního houslaře, který se narodil v sedmnáctém století, ale nevíme, kdy přesně, protože se uvádí pouze rozmezí mezi lety 1642–1648. Ani místo narození není jisté, známe pouze jeho rodiče Alessandra Stradivariho a Annu Moroni, kteří žili v italské Cremoně. Rod Stradivari patřil mezi významné cremonské rody již od dvanáctého století.
Když bylo Antoniovi dvanáct let, nastoupil do houslařské dílny znamenitého a uznávaného mistra Nicoly Amatiho a už zde se ukázaly jeho výjimečné kvality: trpělivost, vytrvalost a vůle. V průběhu mladých učednických let projevil ušlechtilost, díky které v pozdějších letech finančně podporoval své učedníky, jimž přenášel své umění a s nimiž se dělil o své šablony a nástroje. Do prvních vlastních houslí, které mladý Antonio postavil, když mu bylo pouhých dvacet jedna let, vlepil svoji první nálepku a na ni napsal, že je Amatiovým žákem. V mistrově dílně pracoval až do roku 1667, kdy se oženil a přestěhoval se do domu na ulici San Luca v Cremoně.
Antonio Stradivari se vydává na svoji houslařskou cestu a pod jeho rukama vzniká nový tvar hudebního nástroje, nebojí se hledat nové cesty jeho uměleckého zpracování a snaží se i o změnu tvaru houslí; přitom nezapomíná na svého učitele, jehož inspirace zanechávala stopy na dílech, která vznikala pod rukama mladého učedníka. Houslový virtuos Giovanni Battista Polledro z Turína, jehož učitel se osobně znal se Stradivarim, jej vylíčil jako velkého hubeného muže, vždy s bílou bavlněnou čepicí na hlavě, který ve své dílně při práci nikdy neodkládal svoji zástěru z bílé kůže.
Houslařství mělo v Itálii tradici starou více než pět set let a neustále se vyvíjelo, proto i Stradivariho tvorbu lze rozdělit do několika období. První období (1665–1686) je charakterizováno úctou a oddaností vůči svému učiteli Nicolovi Amatimu, která je patrná ve snaze o soulad mezi starým a novým pojetím houslí, kterým říkal amatisé na počest svému učiteli.
Druhé období (1686–1700) je cestou odvahy, intuice a mistrovské improvizace. Stradivari v něm přenáší svoji novou ideu do tvaru nástroje a ten dostává nejen nové rozměry, ale lze si všimnout i mistrovského zpracování detailů jednotlivých částí houslí. Housle z tohoto období jsou charakteristické svým protáhlým, štíhlým tvarem. Stradivari měl odvahu experimentovat s ušlechtilým smrkovým dřevem pro jeho výborné rezonanční vlastnosti v kombinaci s různými formami laků, které měly temnější červené zabarvení. Housle, které vznikly v tomto období, nesly název allongé pro svůj podlouhlý tvar. Jeho snahou bylo spojení líbeznosti zvuku Amatiho houslí se silou tónů nástrojů brescijské školy, jejíž zakladatelem byl Gasparo Bertolotti de Saló. Zvuk houslí je jasný s charakteristickým temným zabarvením.
Vrcholným obdobím Stradivariho tvorby bylo třetí období (1700–1720), zlatý věk, který je charakteristický mistrovou pracovitostí, díky které vytváří dokonalý nástroj, ideál houslí, který je do dnešní doby nedostižitelný. Přizpůsobil kvalitu dřeva své zvukové představě a opracoval ho přesně podle jeho rezonančních schopností. V tomto období jde o čisté umění a pod rukama umělce vznikají dokonalé umělecké housle s příjemným, bohatým a dynamickým zvukem. Kvalita zvuku vychází z nitra tónů, kde se nachází opravdová magie jejich zvuku. Poslední známé Stradivariho housle mají poetický název Labutí píseň a mistr je označil poznámkou d’anni 93, tedy ve stáří 93 let.
Barva zvuku mistrovských houslí, jeho sytost a hloubka jsou jedinečné stejně jako umělecké zpracování nástroje. „Takové tóny jsme si mohli představit jen ve snu,“ pronesl Chopin. Vrcholným dílem jsou housle Mesiáš, které byly vyrobeny v roce 1716, s charakteristickým červeným lakem, černě lemovaným šnekem a nepřekonatelným zvukem.
Jedinečnost zvuku houslí je výsledkem kombinace lehkého smrkového dřeva a složení použitého laku, který má na konečný zvuk velký vliv. Nejen že chrání dřevo, ale protože jím lehce proniká, mění i jeho vlastnosti. Zůstává tajemstvím, jak dřevo Stradivari před vlastním lakováním připravoval, jakou hustotu laku používal, za jakých podmínek lak schnul a jakým způsobem ho mistr nanášel na trup houslí.
V díle Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho vyniká mocný zvuk houslí, bohatý a dynamický v podobě ptačího zpěvu, zurčícího potoka nebo jarního hromobití, lze vyjádřit různé emoce pestrou paletou odstínů od sklíčenosti až po nekonečnou radost. Můžeme vnímat jedinečnou ryzost zvuku, nižší tóny jsou sytější a vyšší tóny jsou průzračné, jejich směrovost umožňuje zachování ryzosti zvuku až do vzdálených míst.
Tajemství zvuku houslí zůstává neodhaleno, ale výjimečný houslař po sobě zanechal výjimečný hudební nástroj, jehož magický zvuk probouzí v člověku hluboké city a trvale zůstává uvězněn v jeho duši. Goethe těžko hledal slova obdivu, když pronesl: „Prostě jsem slyšel něco meteorického, co nedokážu pochopit“.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 149.